Václav Hrabě se narodil 13. června 1940 v Příbrami do rodiny zaměstnance státních drah. Své dětství prožil v Lochovicích, na úpatí brdských kopců, společně s o jedenáct let starší sestrou Jarmilou.

Již od útlého věku se u něj projevovalo výrazné všestranné nadání. Nezvykle brzy začal chodit i mluvit. O pár let později již vášnivě četl doslova vše, co mu přišlo pod ruku.
V rozmezí let 1954–57 studoval  na Střední všeobecně vzdělávací škole (dnešní gymnázium) v Hořovicích. K tomuto období se datují jeho první vážnější literární i žurnalistické pokusy. Část z nich publikoval v berounských novinách. V začátcích tvorby jej velmi ovlivnila profesorka Slavíková, manželka básníka Ivana Slavíka.

Hrabětovou velkou celoživotní láskou byla hudba, pro niž byl rovněž obdařen značným nadáním. Stejně jako většina mladých muzikantů té doby začínal s houslemi. Později se jakou samouk naučil hrát na klarinet a saxofon. Stal se členem studentského orchestru. Spolu se spolužákem J. Ernestem byl u zrodu dixielandové kapely, kde nejen aktivně hrál, ale také pro ni komponoval. Podle slov svého spoluhráče Vladimíra Jiráně byl Václav Hrabě vždy ve středu zájmu mladých posluchaček, a to nejen pro svou skvělou hru na klarinet. Na jedné straně z něj sálala nezměrná a živelná energie, zároveň ale působil křehce a zranitelně.

Po maturitě odešel do Prahy, kde v letech 1957–61 studoval na Vysoké škole pedagogické český jazyk a dějepis.
V hlavním městě se před ním otevřel dosud nepoznaný velký svět a mladý student jeho svodům naprosto podlehl. Přes den navštěvoval přednášky, po večerech hrával na klarinet a saxofon, nejčastěji s kapelou Dixie 24. Jejich dixielandová a jazzová hudba zazněla v mnoha pražských klubech, jako například Olympik, Pygmalion nebo Reduta.
Mimo muzikantských aktivit se rád účastnil vášnivých diskuzí a zejména nekonečných mejdanů a nočních tahů s kamarády. Na nich samozřejmě tekl proudem alkohol a často se objevovaly i nejrůznější pilulky, zejména v té době velice oblíbeného fenmetrazinu.

V tomto období se Hrabě také intenzivně věnoval psaní poezie. Nejčastěji tvořil nad ránem, po návratu z proflámované noci. Podle jeho vlastních slov se mu nejlépe psalo ve chvílích, kdy byl ještě nabitý energií z hraní a nevázané atmosféry ve společnosti kamarádů.

Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li to třeba
nechat se zabít pro ně

Po promoci byl povolán na dvouletou vojenskou službu na Šumavě a v severních Čechách. Po celou dobu této proklínané vlastenecké povinnosti se snažil z ní všemožně „ulívat“ a strávit co nejvíce času na „marodce“. Tam se mohl poměrně nerušeně věnovat psaní. Během vojny publikoval básně v tehdejších armádních novinách a časopisech, jako Obrana lidu, Zápisník či Československý voják.
V roce 1962 se ještě v uniformě, po téměř dva roky trvající známosti, oženil. V srpnu téhož roku se manželce Olze narodil syn Jan.

Ve stejné době napsal divadelní hru Královna Margot, která byla později bohužel nenávratně ztracena, a také povídku Horečka.

Po návratu z vojny v roce 1963 odmítl nastoupit jako učitel na „umístěnku“ do pohraničního města Kraslice. Chtěl zůstat se svou rodinou v Praze, v novém bytě v Jánské ulici. Tehdy začal pracovat jako pomocný dělník u Pražské stavební obnovy a Staveb silnic a železnic. O něco později získal místo knihovníka v pražské Městské knihovně.

Také se opět velice aktivně zapojil do kulturního života. Působil v redakci časopisu Tvář. Ze své cesty stopem napříč republikou v něm zveřejnil reportáž Cestou NE cestou. Rovněž stál u zrodu poetické kavárny Viola, kde se podílel na vzniku celé řady představení a dalších projektů. Působil zde i jako technik, osvětlovač a hudebník.

V roce 1964 se na mladého básníka začaly navalovat obrovské problémy. Trápil jej stálý nedostatek peněz, neúspěšné hledání adekvátního místa a zejména neodvratný rozpad manželství. Toto neutěšené období jeho života jej velice bolestně zasáhlo.
Nakonec se mu podařilo získat místo učitele ve škole v Košířích, nadále recitoval ve Viole a aktivně se zapojoval do mnoha jiných projektů.

V únoru roku 1965 se Hrabě v Praze setkal s jedním z hlavním představitelů beatnické generace, americkým básníkem Allenem Ginsbergem. Rozhovor s ním  zveřejnil v tehdy ještě cyklostylovaném vydání časopisu Divoké víno.

Osudným se mu bohužel stalo časné ráno pátého března 1965. Kolem třetí hodiny si chtěl, jako obvykle, po návratu domů přitopit plynovým sporákem. Hořák po nějaké době uhasl a Hrabě se ve spánku otrávil unikajícím kysličníkem uhelnatým. Pohřben je v místě spojeným s jeho dětstvím a dospíváním, brdských Lochovicích.

Láska je jako Večernice,
plující černou oblohou.
Náš život hoří jako svíce
a mrtví milovat nemohou.

Během života Václava Hraběte nevyšla ani jedna jeho sbírka. Některé básně občas publikoval v časopisech, ostatní se mezi čtenáři rozšiřovaly především v opisech.
Obrovskou zásluhu na předání jeho poezie i dalším generacím má recitátor a neúnavný popularizátor poezie Mirek Kovářík, který z jeho básní sestavil v druhé polovině šedesátých let poetické pásmo Stop–time s podtitulem Rekviem za Václava Hraběte.
Až v roce 1969 vyšly v Mladé frontě sebrané Hrabětovy verše, opět pod názvem Stop–time v nákladu 900 výtisků, poté v Melantrichu v roce 1977 výběr básní Blues v modré a bílé a ucelená sbírka Blues pro bláznivou holku v nakladatelství Československý spisovatel (1990). Z autorovy pozůstalosti ji sestavili Mirek Kovářík, básník Jaromír Pelc a Hrabětův syn Jan Miškovský.

Ačkoliv je Václav Hrabě všeobecně považován za největšího z českých beatniků a jeho inspirace díly Ferlinghettiho nebo Ginsberga je naprosto zřejmá, tak jeho básnickou tvorbu velmi výrazně ovlivnili i čeští básničtí velikáni jako třeba Antonín Sova nebo Vítězslav Nezval.

Zcela otevřeně přiznávám, že básně Václava Hraběte jsou mojí opravdovou srdeční záležitostí. Velkou zásluhu na tom mají i mnozí, zejména rockoví muzikanti, kteří jeho básně zhudebňovali. Asi jen opravdu málokdo nezná úžasné Mišíkovy Variace na renesanční téma. Tato píseň doslova zlidověla. Mezi další skladby z repertoáru Vladimíra Mišíka a jeho skupiny etc…, jejichž texty jsou tvořeny básněmi Václava Hraběte, patří například Jam session, Ty II (Ukolébavka), Tma stéká do kaluží nebo Jednou.

Předčasný básníkův skon nepochybně znamenal a znamená obrovskou ztrátu pro český kulturní, zejména literární, svět. Jeho básně vyjadřují pocity generace spjaté svým mládím s první polovinou šedesátých let, kdy docházelo k částečnému uvolňování společenské atmosféry i politických poměrů, po krutém období komunistické nadvlády v letech padesátých.

Odkaz života i díla Václava Hraběte je bezesporu nadčasový a je proto třeba jej neustále připomínat.

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání,
nikdo mi s růžemi nepřijde přát.
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom, co brzy už musí se stát.

Životní osudy Václava Hraběte i dobu, ve které žil a tvořil přibližuje také kniha Jiřího Žáka 12 taktů pro Václava Hraběte. Blíže se s ní můžete seznámit na stránkách Klubu knihomolů.

Zdroje: archiv autora
Náhledová fotografie: Wikipedie