Přečtěte si předchozí část!

Jdu rovnou k pobřeží. Je jasný, že bude přemejšlet, jak by se dostala z ostrova. A je to tak. Když dorazim k pobřeží, nejdu ani moc dlouho a uvidím ji. Dávám si pozor, aby ona neviděla mě. Ale ani nemusím bejt moc ostražitej. Jde po pláži a dívá se na moře. Jak může být tak neopatrná? Slunce už pomalu zapadá. Třeba si myslí, že večer ji nikdo hledat nebude. Schovám se za malou skálu a dobře vidím, jak se ke mně blíží. Tváří se dost zoufale. Musí vidět, jak je tady moře divoký. Plný útesů a silnejch proudů. Nejde ani odplavat, ani připlavat. To je taky naše ochrana před lidma z jinejch ostrovů. Nikdy se nikomu nepovedlo připlout až ke břehu. Lodě všech útočníků se vždycky roztříštily. Na to, aby mohli přistát u našich břehů, by museli přesně znát místa skalisek a to, jak se stáčej proudy. U nás se to každej mladej kluk učí odmalička a trvá to roky, než se to naučí. A nikdo nezná celý pobřeží. Je přesně rozdělený, kterou část se kdo musí naučit. Jen na druhym konci ostrova je úzký místo, kde nejsou žádný skály, ale zase je tam silnej spodní proud, co proudí od ostrova, ani loď plná nejsilnějších mužů ho nepřepádluje. Takže ani tam nikdo nepřistane. Už je ode mě jen kousek. Pořád se dívá do moře. Vůbec o mně neví. A moře hlasitě šumí. Mohl bych k ní teď zezadu přijít a v klidu ji podříznout. Trvalo by to jen pár vteřin. Všechno by se vyřešilo, všechno by bylo v pohodě jako dřív. Táta, Máma, Šaman, všichni by byli spokojení. Ale její dlouhý rovný černý vlasy vlajou ve větru a já vím, že to neudělám. Nechám na zemi luk, šípy, nůž i sekerku a pomalu jdu k ní. Musím dojít až úplně k ní, aby si mě všimla. Škubne sebou a kousek uskočí. Dívá se na mě strnule.
Zvednu ruce dlaněma nahoru, aby viděla, že nemám žádnou zbraň a spustím: „Neboj, já tě nepodříznu ani nesežeru. Ty tvoje dvě kámošky jsem podříz jenom proto, že mně to Máma nařídila. Musel jsem. Je fakt hrozně přísná. Mně lidi nechutnaj.“
Mlčí a kouká na mě. Vítr jí vlasy nahrne přes obličej. To jsem v životě neviděl. Kudrnatý vlasy maj furt stejnej tvar.
„Vzadu na druhym konci tohodle ostrova je malá pláž, kde nejsou žádný útesy,“ ukazuju rukou tím směrem.
„Jsou tam schovaný lodě. Můžeme vocaď vodplout. Neboj, nikoho u vás nesežeru. Můžu tě zachránit!“ Zase ukážu tím směrem a rukama naznačím pádlování.
Stojí a zírá na mě.
A pak mě to napadne.
„Máslo!“ řeknu nahlas. Ona sebou škubne a podívá se překvapeně.
„Jasně, máslo! Tomu rozumíš, to je vaše slovo. A víš, jak se jmenuju? Já jsem Máslák. Všichni kámoši mi říkaj Másláku. Rodiče mně hned po narození dali jméno Máslák. A to vůbec ještě o vašem másle nemohli slyšet. Je to znamení. Osud. Můj osud,“ odmlčím se. „Nebo že by NÁŠ osud?“
Nic neříká.
„Já jsem Máslák a můj osud je vyrábět máslo. Žádný lidský maso. Vyrobím spoustu másla. Nebudeš mít nikdy hlad. Postavím ti velkej bílej dům. Celej z másla. Bude mít malý okna. To bude mít dvě výhody. Nebude nám tam foukat, a když budeš mít hlad, prostě zvětšíme okna.“
Začnu se na ni usmívat. Sice pořád nic neříká, ale myslím, že to bude dobrý. Zvednu ruku, abych jí ukázal, kterým směrem máme spolu jít. Jak to uvidí, taky zvedne ruku. Teprve teď si všimnu, že v ní drží kámen. Švihne mě s ním do spánku. Svět zmizí a já se skácím na zem. Probudím se až ráno. Ležím na pláži, žhne do mě slunce a strašlivě mě bolí hlava. Pomalu vstanu a jdu se podívat za skálu. Luk, šípy, nůž i sekerka jsou pryč. Vyrazím na druhej konec ostrova směrem, kterym jsem včera ukazoval.

Když jsem téměř na místě, strnu. Přikrčím se za křovím. Vidím na břehu cizí lodě a další pořád připlouvaj. Na pláži je spousta mužů z druhýho ostrova. Nikdo tady nikdy nedokázal přistát, silnej proud prostě nešel přepádlovat. Ale oni si doprostřed lodí připevnili nějakej kmen a na něj kolmo přivázali jinej a na něj pověsili velkej kus látky. A vítr, kterej je tady silnej a vane směrem k ostrovu, jim napíná tu látku a pomáhá jim překonat sílu proudu. To je nápad! Taková blbost a všechno se změní. Navíc ti muži mají na levý ruce navlečený něco jako malinkatý dveře od chatrče. Dochází mi to hned, tím můžou vykrejt různý rány, dokonce i hozenej oštěp nebo letící šíp. No zase, taková blbost, ale může to bejt dost užitečný. Ale hlavně… V pravý ruce mají nože dlouhý jako celá ruka. My máme nože jen o trochu delší než pěst. A tyhle dlouhý se na slunci blejskaj, takže budou pěkně vostrý. Ne jako ty naše hrbolatý. Koho by to napadlo udělat takhle dlouhý nože? Je fakt, že nemaj tak velký svaly jako my, ale zase maj rovnější páteř, takže jsou rozhodně vyšší. Za těma malejma dveřma jsou pěkně chráněný. A těma blejskavejma dlouhejma nožema můžou seknout pěkně daleko. Nevypadaj úplně jako nižší vývojovej stupeň. A je jich fakt hodně. Jestli nás přepadnou, nemůžeme vyhrát.
Musim naše varovat. Když je včas varuju, zachránim celou vesnici. Až je naši uvidí, pochopí, že s těmahle nemůžeme bojovat. To pochopí i Šaman, když je tak chytrej. Schováme se a oni odplujou, co by tady dělali? Já zachránim celou vesnici. Nikdo už si nevzpomene, že jsem měl někoho podříznout. A i kdyby, důležitější bylo nás varovat než honit ňákou holku. Taky jim dojde, že už je nemůžeme lovit. Budeme žít sami pěkně v klidu tady na ostrově. A všechno bude jako dřív. I Chřestidlovi odpustim, že mě zradil a prozradil všem moje největší tajemství. Budeme zas nejlepší kámoši. Bude to lepší než dřív, nebudou mě nutit jíst lidský maso. A co? Já se fakt můžu naučit dělat máslo. U nás na ostrově sice nemáme krávy, ale i z ovcí se dá mačkat bílá voda. Nebo jim ještě můžeme naposled pár krav ukrást a přivézt k nám na ostrov. To je snad tak nenaštve, jako když jsme kradli přímo je. Fakt se přejmenuju na Másláka a nikdy nebudeme mít hlad. Oteklá Nit bude spokojená.

Teď už ale musim fakt zmizet. Jak tady na ně koukám, připluly další lodě a oni jdou dál od břehu. Pomalu se pozpátku plížím zpět k lesu. Hlavně tiše. Už jsem u prvních stromů. Můžu se postavit a běžet směrem k vesnici. Udělám pár kroků a zpoza širokýho stromu vystoupí proti mně ona. Ta třetí, s nekonečnýma rovnýma vlasama. V ruce drží blejskavej dlouhej nůž. Chci se jí zeptat, jak je možný, že je tady s tím nožem, když její lidi jsou ještě na břehu. Ale než stačím otevřít pusu, vrazí mi ho do břicha. Je fakt pěkně vostrej. Zajede do mě jak do másla a vyjede zádama ven. Necítím žádnou bolest. Jen obrovskej náraz, jako by po mně někdo hodil kmen od velkýho stromu. Ten náraz mě srazí na kolena. Srdce mi najednou bije rychle a hůř se mi dejchá. Ona udělá krok ke mně a levou rukou mi zajede do vlasů. Pustí nůž a i pravou ruku mi položí do vlasů. Hladí mi kudrliny. Takhle mě nikdy nehladila ani Máma, ani Oteklá Nit. Stojí nade mnou a trochu skloní hlavu, dlouhý černý vlasy mi padají do tváří. Vlasů je čím dál tím víc a jsou tmavší a tmavší. Jsou jako hustej prales. Je jich tolik, že se mezi nima navždycky ztratim.

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022