Čtení ke kávě: Jak jsem ve Vietnamu potkala přízraky (Lucie Lukačovičová)

Jak jsem ve Vietnamu potkala přízraky

31.12.2024 Lucie Lukačovičová Bez komentáře

Lukacovicova_Jak jsem ve Vietnamu potkala prizraky

Jsou země, kde jsou si svět živých a svět mrtvých blízko. Kult předků je součástí běžného života. Duchové jsou všude kolem a všichni to vědí. Vietnam je jedna z takových zemí.

Často se vydávám na cesty, abych nasbírala duchařské historky, pověsti, mýty a legendy jako materiál pro svoje knihy. Shoda okolností mě zavála i do jižního Vietnamu, takže jsem nelenila a začala se vyptávat.
Pro začátek jsem v Ho Či Minově Městě přemlouvala místního průvodce, že bych se chtěla podívat na hřbitov Binh Hung Hoa, který je jedním z největších lokálních pohřebišť. Důvod jsem pro to měla pádný – za čas už nebude na místě nic k vidění, protože se chystá zastavění celé plochy a nebožtíci se už začali stěhovat jinam (tedy jejich rodiny je začaly stěhovat; i když kdoví).
„Dobrá,“ prohlásil průvodce nakonec. „Vezmu vás k bráně, ale dovnitř s vámi nejdu.“ Chtěla jsem vědět proč, pochopitelně. Suše odvětil: „Bojím se duchů.“
Polkla jsem. Když jsem pak sama procházela za soumraku pohřebiště, začínala jsem si připadat jako v každém druhém hororovém filmu. Znáte to: pitomá turistka nedá na varování místních a vleze na místo, kam se prostě za šera a za tmy nechodí.
Představovala jsem si, jak průvodce chvíli čeká u brány, a pak se ze hřbitova ozve strašný řev. Průvodce nadzvedne břečťan na zdi, líně udělá čárku křídou hned vedle slušného plůtku dalších čárek – za každé evropské nebo americké pako jedna. Pak pokrčí rameny a jde domů sledovat fotbal. Fotbal je ostatně ve Vietnamu poměrně populární.
S těmito myšlenkami jsem se procházela mezi modře namalovanými hroby, vedle sebe tu leželi křesťané i buddhisté. Na náhrobcích byly tu a tam k vidění obětiny: pečivo, vonné tyčinky, „pekelné peníze“, jimiž se platí v zásvětí a živí tak mohou přilepšit svým zemřelým blízkým.
Záhy jsem také přišla na zcela světský důvod, proč je špatný nápad sem chodit jindy než za světla. Jak už byly některé hroby vystěhované, zůstaly po nich jámy rafinovaně schované mezi rašícím plevelem. Stačil by jeden neopatrný krok a člověk letí dolů. Mně se povedlo vymotat zpátky, aniž bych si zlomila nohu, ale znova by se mi pokoušet štěstí nechtělo.
V deltě Mekongu jsem zase vyzvídala, co si vietnamský student myslí o zvyku pohřbívat rodinné příslušníky doprostřed pole nebo přímo za dům. Líčil mi, jak když je na návštěvě u prarodičů, spí v zadním pokoji a má výhled přímo na hroby.
Nadhodila jsem, že to přece nemůže být tak špatné, když jsou to jeho předkové, kteří rodinu chrání.
„Předkové jsou předkové, oukej,“ pravil. „Ale když uvidíš své předky sedět na hrobech nebo postávat kolem a zavolají tě jménem, nesmíš odpovědět! Musíš upřít pohled do země, rychle jít a neohlížet se.“
Po výše zmíněných zkušenostech mě nepřekvapilo, že vietnamské děti občas hrají zvláštní hru zvanou Ma Lon. Provedou rituál, při kterém vyvolají ducha a nechají ho, ať posedne prázdnou plechovku. Plechovka se pak s rachotem dá sama do pohybu a honí je po vyznačeném hřišti.
Některé zdroje tvrdí, že hra je neškodná. Jakmile dohoří vonná tyčinka z rituálu, duch zmizí. Ale v jiných variantách je to smrtící zábava, protože koho plechovka dohoní a dotkne se ho, brzy zemře.
Pohroužena v těchto a podobných úvahách jsem seděla v hotelu u jídla. Vyrušilo mě slabé zašramocení. Nevěřícně jsem zůstala zírat na svou plechovku od Coly, která… se drobně pohybovala sem a tam, jako by tančila.
Inu, nemám úplně správné reflexy vhodné pro přežití, protože jsem okamžitě popadla foťák a začala natáčet. Zároveň jsem zoufale přemýšlela, jak je to možné. Plechovka je prázdná a trochu fouká vítr. Jenže další dvě vedle stojící plechovky jsou taky prázdné, a ty se ani nehnou! Ostatně vítr by je měl spíš překotit než roztančit, ne?
Až když jsem sklonila objektiv a odhodlala se podívat blíž, záhada se objasnila. Plechovka jako jediná stála v kroužku vody, která jí ve větru umožňovala posouvat se sem a tam, a zároveň se nepřevrátit. Oddechla jsem si a zkontrolovala, že video jsem opravdu natočila. Naštěstí důkazní materiál nezmizel.
Ale možná, možná to byl přece jen zvědavý duch, který chtěl hrát Ma Lon.

Lucie Lukačovičová

Autorka vystudovala kulturní antropologii a knihovnictví na UK. Učí tvůrčí psaní, píše, překládá a cestuje. Vyšlo jí osm samostatných románů (čtyři další se spoluautory) a přes sto dvacet povídek, některé i v zahraničí v nejrůznějších jazycích (angličtina, němčina, čínština, rumunština, italština, portugalština, indická kannadština). Ráda míchá reálné (současné či historické) příběhy s fantaskními prvky. Momentálně jí vychází série Azyl o moderních lovcích duchů a nestvůr. Jednotlivé díly jsou uzavřené, dají se číst samostatně, v libovolném pořadí.
Nejnovější román Chrám Azylu je dobrodružný příběh o dvou bratrech, kteří cestují ze současné Prahy do Vietnamu, vstříc setkání s podivnými nadpřirozenými tvory ve stínech džungle.