Přečtěte si předchozí část!

U lesa jsou tři dřevěný kolíky zatlučený do země. U dvou je tráva špinavá od krve, u třetího leží přeřezaný liány. Stojíme s Tátou vedle sebe a mlčíme. Táta se za chvíli zeptá:
„Jak myslíš, že utekla?“
„No, asi se vysmekla z těch lián.“
„A nevypadaj ty liány spíš jako přeříznutý?“
„No, možná s nima třela o nějakej kamen, až je rozedřela.“
„Hm,“ řekne Táta. Po chvilce mlčení dodá: „Jednou jsme s chlapama tahali velký kmeny přivázaný na liáně nahoru na skálu. Liána se třela u zlom skály a po chvíli se rozedřela a praskla. Ale jak praskla, byla celá roztřepená. Tyhle maj konce úplně rovný, jako by je někdo přeříz.“
„Hm,“ řeknu já, „a nemohla je přetrhnout?“
„V životě jsem neviděl chlapa, co by přetrh liánu.“
„Možná posilovala,“ řeknu tiše, „jak byla nedomrlá, tak chtěla bejt aspoň silná.“
„Myslíš teda, že posilovala?“ zeptá se mě Táta.
„Asi,“ pokrčím ramenama.
„Tak pojď zpátky,“ řekne Táta a obrátí se směrem k naší chatrči. Cestou nikdo z nás neřekne ani slovo.

Před chatrčí už čeká máma.
„Tak co? Jak to bylo?“ ptá se hned.
Táta mlčí.
„Ptám se,“ zakřičí máma, „jak to bylo! Utekla, nebo ne?“
Táta mlčí. Máma na něj vztekle kouká. Táta pořád mlčí.
Máma zhluboka vydechne: „Musíš dojít k Šamanovi.“
Táta zbledne a vypoulí oči: „K Šamanovi?“
Máma otočí oči v sloup.
„Já tam dojdu,“ dodá unaveně. A obrátí se ke mně.
„A ty,“ ukáže na mě prstem, „ty budeš celou dobu klečet vevnitř v koutě a přemejšlet o tom, cos udělal.“
Když se Máma vrátí, řekne mi, že Šaman mě čeká zejtra po obědě.

Ráno mě Máma vzbudí. Nedá mi nic k snídani a rovnou přede mě postaví dvě vědra.
„Dojdeš ke studánce pro vodu. Ale už žádný kraviny. Dojdeš tam, nabereš vodu a přijdeš zpátky. Rozumíš? Nic jinýho. Rovnou tam a rovnou zpátky. Jasný?“
„Ano, mami,“ přikývnu tiše.
Jdu ke studánce a cítím se jak prašivka. Naštěstí nikoho nepotkám, všude je klid. Naberu vodu a jdu zpátky. A najednou proti mně Oteklá Nit.
Ani nepozdraví a rovnou vykřikne: „Tys pustil tu třetí!!“
„Nepustil. Utekla. Vysmekla se.“
„A sahals jí do vlasů? Řekni, žes jí sahal do vlasů.“
„Proč bych jí pro Lesního Ducha šahal do vlasů? Co je to za blbost?“ řeknu nahlas, ale uvnitř žasnu, jak to ví. Asi má nějakej šestej smysl. Stejně jako Máma.
„Protože jsi mi minule říkal, že my všichni máme vlasy jako ovce, zatímco ty z druhýho ostrova je maj hezky rovný.“
„Tak je maj rovný, to je snad jedno, ne?“
„A jakej měla nos? Malej, co?“
„Nevim, jakej měla nos. Copak si to pamatuju?“ V duchu si vzpomenu na její malej nosík.
„Řikals, že my máme všichni hrozně placatý nosy.“
„No, ale ty ho máš nejmíň placatej ze všech,“ zkouším na ni smířlivě a udělám krok směrem k ní.
V tu chvíli vyjde z lesa parta kluků od nás z vesnice.
„Čau, Masáku! Ty prej nemáš rád lidi!“ zakřičí na mě Střední Bobr.
„Mám rád lidi,“ řeknu kysele.
„Ale nechceš je jíst, ty pako,“ pokračuje Střední Bobr.
„Viděl jsi nějaký zvířata, co jí sami sebe?“ vyjedu na něj.
„My nejíme sami sebe, ty pako, jíme ty z druhýho ostrova. Ty jsou na nižší úrovni.“
Přijde až ke mně a strčí do mě břichem. Ostatní se rozestoupí kolem. Oteklá Nit stojí vzadu, dívá se na mě a škodolibě se usmívá. Když jsem jí minulej tejden hladil její kudrnatý vlasy, usmívala se úplně jinak.
„A jak to vůbec víš?“ vyjedu na Středního Bobra.
„Řikal to tady Chřestidlo,“ otočí se Střední Bobr na Chřestidla. „Prejs mu to sám říkal.“
Podívám se na Chřestilda, svýho nejlepšího kámoše. Stojí v hloučku s ostatníma a ani nemrkne.
„Víš, co ti řeknu, Masáku?“ pokračuje Střední Bobr. „Ty nejsi žádnej Masák. Lidi z druhýho ostrova ždímou z krav bílou vodu. Jsou to magoři. Do tý vody pak mlátí, až dostanou takovou měkkou hmotu, kterou potom jí. Prej tomu řikaj máslo. A to seš přesně ty. Měkká hmota. Seš prostě Máslák.“
Ostatní se rozchechtaj.
„Jak se ti líbí tvoje nový jméno, Másláku,“ pokračuje Střední Bobr a znovu do mě strčí. Ostatní se chechtaj ještě víc a pomalu kolem mě uzavírají kruh. Na nic nečekám a napálím Středního Bobra pěstí přímo do nosu. Jenže hned dostanu ze strany bombu do žeber. Prohnu se v pase, ale ještě vrazim Střednímu Bobrovi druhou pěstí do břicha. Pak už na mě dopadá jedna pěst za druhou, až mi zmizí svět. Nevim, za jak dlouho se proberu. Voda z obou věder je vylitá. Rychle dojdu zpět ke studánce. Opláchnu si obličej. Všechno mě bolí. Jedno oko mám tak oteklý, že na něj skoro nevidim. Naberu vodu a jdu domů. Když mě vidí Máma, neřekne ani slovo. Dá mi k jídlu sušený výhonky, a když je sním, řekne mi, že je čas jít k Šamanovi.

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022