„Dojdi mi nakrájet ta děvčata,“ zavolá na mě Máma.
Zůstanu stát jako přibitej.
Máma se zamračí a zvýší hlas: „Prostě jdi, nebudu to opakovat dvakrát!!“
Podává mi nůž. Neochotně si ho vezmu a vyjdu ven. Rozhlídnu se a udělám ještě jeden zoufalej pokus. Natrhám pár rajčat, vezmu je dovnitř a začnu je krájet. Okamžitě přiletí pohlavek.
„Nedělej blbýho, vim moc dobře, žes mi rozuměl! Okamžitě jdi a udělej, co jsem ti řekla!“
„A proč všechny? Co s nima budeme dělat? Copak je můžeme sníst najednou?“
„Na tyhle výmluvy nemám čas! Tak já ti to vysvětlím ještě jednou!“ zakřičí máma. Rukou mi vjede do vlasů, chytne je a sevře pěst, až vykřiknu. Zvrátí mi hlavu dozadu, přitáhne si mě až k obličeji a pomalu říká:
„Zaprvé je nebudeme krmit. To by nám ubylo, místo aby nám přibylo. Zadruhý za pár dní začíná období dešťů. Teď jsou největší horka. Musíme maso usušit co nejdřív. Jestli chceš umřít hlady, tak si umři, ale nejsi tady sám. Jsi nejstarší syn, Táta odpočívá po nočním lovu. Jdi a udělej, co jsem řekla.“
Pak zatáhne ještě víc, až mám pocit, že mi zlomí krk, dovleče mě ke dveřím a švihem vyhodí ven.

Jdu pomalu přes louku k lesu. Jsou tam všechny tři. Jsou svázaný do kleku, ruce natažený před sebe, přivázaný ke kolíku, kterej je zatlučenej do země před každou z nich. Nemůžou se skoro pohnout. Když mě uvidí přicházet, všechny zvednou hlavy. Dívaj se na mě, oči plný strachu. Držím nůž schovanej za předloktím. Žádná z nich nemá tak rozpláclej nos, jako máme my všichni z vesnice. Maj nosíky jako malý nezralý hruštičky. Ani brady nemaj tak široký. A jejich kůže není tak černá jako naše. Je mnohem světlejší, asi jako večerní obloha, než se ukážou hvězdy. Ale hlavně nemaj kudrnatý vlasy. My jsme všichni kudrnatý jak ovce. Jejich vlasy jsou rovný a dlouhý. Padaj jim na záda, jako když se proudy vody přelejvaj přes kameny. Přijdu k první a pustím si nůž do dlaně. Když ho uvidí, začnou křičet. Jedním kolenem si na ni kleknu. Škube sebou, ale nemá kam uhnout. Levou rukou ji chytnu za vlasy a zvednu jí hlavu. Vlastně ji držím stejně, jako mě před chvílí držela Máma. Pak jí pravou rukou podříznu hrdlo. Jak krev tryská na zem, její křik se mění v chrapot a rychle utichá. Když to vidí zbylé dvě, ryčí ještě víc. Snaží se vytrhnout od kolíku. Přikleknu druhou a udělám to stejně jako s první. Najednou je úplný ticho. Třetí už nekřičí. Jen divoce dýchá a z očí jí tečou slzy. Její nos je nejmenší, jakej jsem kdy viděl. Ve vesnici má nejmíň placatej nos Oteklá Nit. Tenhle není placatej ani trochu. Přendám si nůž do levý ruky a pravou jí zajedu do vlasů. Nikdy jsem nic takovýho necítil. Minulej tejden večer jsem po vlasech hladil Oteklou Nit. Ale to bylo stejný, jako když jsem Tátovi pomáhal stahovat ovce. Tohle je fakt jak proud vody. Přendám si nůž zpátky do pravý ruky. Ona je pořád zticha, jen zavře oči. Nevím, co mě to popadne, ale přeříznu liány, co jí svazujou nohy. Nehýbá se, jen se na mě udiveně podívá. Kleknu si vedle ní. Chvíli na sebe koukáme. Její obličej je úplně souměrnej a kůže hladká. Oči má světle hnědý. Přeříznu i liány na rukou. Pomalu se postaví. Udělá dva pomalé kroky vzad a pak rychle zmizí v lese. Vezmu ty dvě, přehodím si je přes ramena a pospíchám domů.

Na zahradě je hodím na zem a hned začnu porcovat. Když to udělám dost rychle, možná si nikdo nevšimne, že jsou jen dvě. Jenže to už za mnou stojí Máma.
„Kde máš tu třetí?“
„Třetí?“
„Nedělej zas blbýho, Táta z lovu dostal a u lesa přivázal tři. Tak se ptám, kde je ta třetí?“
„Já vím, že jsou tři, ale asi neunesu všechny tři najednou, ne? Až nařežu tyhle dvě, dojdu pro tu třetí.“
„Padej pro tu třetí hned! Naporcuješ je pak najednou!“ zahřmí Máma a zmizí v chatrči.
U Lesního Ducha, to je průser! Pak si vzpomenu. Neříkal náhodou včera starej Splašenej Kojot, že u jezírka viděl divočáky? To je šance. Podplížím se pod oknem, aby mě Máma neviděla. Vzadu si vezmu luk, šípy, sekerku a upaluju do lesa. Jezírko je naštěstí blízko. Ó, Lesní Duchu, díky, mám neuvěřitelný štěstí. Divočáci právě pijou z jezírka. Vezmu luk, šíp, natáhnu tětivu, zamířím a trefím úplně přesně. Jeden z nich lehne na zem, ostatní utečou. Rychle ho dovleču ke stromu, přivážu za zadní nohy, odseknu hlavu a přední kopyta a začnu stahovat kůži. Řežu nožem jako šílenej, místama odsekávám sekerkou. Kdyby mě viděl Táta, řekl by, že to dělám hrozně. Ale já teď nepotřebuju mít pěkně staženou kůži. Potřebuju co nejrychlejc tělo. Když skončim, přihrnu na kůži, kopyta a kančí hlavu pár větví a trochu listí. Kance si přehodim přes ramena a upaluju na zahradu. Kančí tělo hodim vedle dvou lidských a rychle porcuju. Hned stáhnu kůže a nasekám ruce a nohy. Čím víc budou naporcovaný, tím větší mam šanci, že to projde.
Z chatrče vyjde Táta. Asi už se vyspal po nočním lovu. Přijde ke mně a dívá se, jak odřezávám plátky masa. Velký Lesní Duchu, stůj při mně.
„Není ta třetí holka nějaká malá?“ zeptá se mě Táta.
Postavím se vedle něj:
„No,“ řeknu pomalu, „byla nějaká nedomrlá.“
„Nedomrlá,“ zamyslí se Táta, „člověče, mně úplně připomíná prase.“
„Prase, jo?“ řeknu. „Já myslim, že prase má jiný žebra.“
„Fakt jo,“ říká Táta, „já bych řek, že prase má právě takovýhle žebra.“
Z chatrče vyjde Máma a jde k nám. Podívá se na tři těla. Nestačil jsem je včas rozporcovat.
„Není ta třetí nějaká nedomrlá?“ zeptá se Máma.
„Jo, přesně tak, je nedomrlá,“ rychle přikyvuju.
„Nepřipomíná ti prase?“ zeptá se Táta.
„Ty, a víš, že jo?“ odpoví Máma.
Oba dva se na mě podívají.
„Není to prase,“ pokrčím ramenama, „prostě byla nedomrlá.“
Vtom vyběhne z lesa starej Splašenej Kojot. V jedný ruce drží prasečí hlavu, v druhý prasečí kůži.
Běží k nám a řve na celý kolo: „V lese řádí bestie!! V lese řádí bestie!!“
„Jaká bestie?“ zeptá se ho klidně Táta.
„No bestie, kdo jinej by vytrh prasečí tělo z kůže? He? Kdyby někdo z nás zabil prase, vzal by si i kůži, to dá rozum,“ říká Splašenej Kojot a doběhne až k nám. Podívá se na tři těla ležící na zemi.
„To jsou ty tři holky z nočního lovu?“ zeptá se. „Není ta třetí nějaká…,“ nedopoví.
„Nedomrlá,“ doplním ho já.
„Vypadá jako prase,“ řekne Splašenej Kojot.
Táta s Mámou se na mě podívají.
„Kde je ta třetí?“ sykne vztekle Máma. „A nechci slyšet žádný kecy. Jasný? Prostě rovnou řekni, kde je ta třetí.“
Zhluboka se nadechnu: „Utekla.“
„Utekla?“ zvýší hlas Máma. „Jak mohla utýct? Táta ji sám přivazoval. Nikdy mu nikdo neutek.“
„Bylo to v noci, třeba…“
Máma mě přeruší a otočí se na Tátu. „Okamžitě jděte oba dva k lesu a ty se tam pořádně podívej. Chci vědět, jak to bylo.“
Vyrazíme s Tátou k lesu.

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022