Knihu Jelita & jitrnice vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Zatímco Lukáš parkoval před nedalekým obchoďákem, Karolína doma měnila v rychlém sledu už třetí plínu, a přemýšlela, co se jim, ještě kromě dítěte teda, tak podělalo. Že jsou teď každý hlavou trochu někde jinde. Nebo to vnímala jen ona? Nebo je to fakt normální, a moc se v tom šťourá?
Ne, že by Lukáš byl jeden z těch, co se po příchodu z práce rozvalili s pivákem na gauč, a odmítali se na čemkoliv podílet.
Dokonce musela říct, že ve srovnání s jinými doma často něco dělal. I když, s kým ho má vlastně srovnávat? Jediným mužem, kterého mohla v domácnosti pozorovat nějaký delší časový úsek, býval její vlastní táta.
A ten byl přítomný tak maximálně, když se dával oběd na stůl. Určitě pak otec nebyl tím, kdo by sklízel špinavé nádobí do myčky.
Zaprvé teda žádnou neměli, a zadruhé ho máma ke dřezu ani nepustila, protože by beztak umyl hrnce jenom zevnitř, a ještě by to po něm musela předělávat.
Táta dělal věci okolo baráku, sekal zahradu, spravoval auto, nebo byl zalezlý v dílně, aby měl klid od mámy. A o tom, co je potřeba udělat doma, aby všichni členové domácnosti měli vždycky co jíst z čistých talířů a nesmrděli u toho, o tom neměl ani páru.
Takže se za jednu generaci vlastně tolik nezměnilo. Ve výsledku. Jenom jsme se někteří z těch domů přesunuli do bytů, takže odpadlo to chlapské šontání okolo baráku. Každopádně většina chlapů se stále nechytá, a má pocit, že celá denní péče o domácnost spočívá v tom, že se vysaje, a naloží
se myčka a pračka.
A současně by bez zaváhání zvedli ruku pro rovnoprávnost.
Jediný rozdíl viděla Karolína v tom, že naše matky pomoc mužů v domácnosti ani neočekávaly.
Kdežto my ji dnes čekáme.
A pak jen čumíme.
Vrátila se v úvahách k Lukášovi a na chvíli jí přišlo, že ten vnitřní nával vzteku a otazníků, který denně prožívá, když ZASE dělá něco postopáté jen ona, a on si toho ani nevšimne…, že to vlastně není spravedlivé. K němu. Že by se tak mohla cítit, kdyby žila s nějakým úplným vymaštěncem, který po sobě trousí po bytě špinavé spoďáry, a vyžaduje teplý oběd přesně ve 12:00.
A to Lukáš není.
Takže nešlo o absenci pomoci. Ale to, že byl zřejmě hluboce přesvědčený o tom, že si domácí práce dělí férovým dílem. Považoval je za rovnocenné partnery. Vůbec mu nedocházel ten objem úvah, myšlenek a činností, které denně musela absolvovat, aby jejich byt a dítě vypadaly ALESPOŇ TAK, jako teď.
A jelikož si Lukáš nebyl vědom jakékoliv propasti mezi potřebnými úkony a tím málem, na čem se reálně doma podílel, nebyla na obzoru ani žádná změna.
Mohla mu to samozřejmě říct. Jenže jak? Už to připomínalo takovou tu situaci z komediálních skečů, když člověk v kanceláři vleze pod stůl, aby tam připojil nějaký zatoulaný kabel, a když už je celý tam, přijde někdo další, přisune si židli a k tomu stolu si sedne jakoby nic.
Buď se vězeň pod stolem ozve okamžitě, anebo už tam musí potichu sedět až do konce pracovní doby, případně života, protože s každou další minutou je ta situace trapnější.
Ozvat se za hodinu?
Proč jste, proboha, nic neřekl hned?
A Karolína už byla pod tímhle imaginárním stolem tak dlouho, že kdyby teďka začala vytahovat všechno, co jí nevyhovuje, tak by vypadala jako někdo, kdo poslední dva roky lhal při každém spokojeném úsměvu. Uměla mu říct důležitý věci. Bavit se o plánech do budoucna, o svých snech.
Ale dělat téma třeba z toho, že se jaksi stala generálním manažerem stravování tří osob, aniž by o tuhle funkci nějak stála?
A tak to vždycky spolkla.
Aby byl klid.
Jenže to vypadalo, že kvůli téhle komunikační taktice nebude mít naopak ona klid nikdy.
Koketovala s myšlenkou, že jeden den sepíše všechny své činnosti na papír. Od rána, co vstane, až do večera, co zavře oči.
Ne, aby ze sebe dělala udřenou mučednici. Ale aby konečně někdo názorně viděl, kolik toho je.
Není možný přece čekat, že vám někdo sejme půlku vašeho závaží z ramen, když ani neví, jestli nesete na zádech myš, nebo slona. A mateřská je doslova festivalem neviditelné práce.
Kdysi si myslela, že až bude máma, nejvíc času jí zabere… no, to dítě.
Přitom se ukázalo, že hlavní naplní ženy s rodinou je spíš uklízet kuchyň. Několikrát denně, bez ohledu na to, co se vaří a jestli vůbec něco.
Od rána do večera.
Až do konce života.

——————————–

Stáhněte si celou ukázku v PDF.

——————————–

O autorce

Michaela Janečková vystudovala žurnalistiku na Karlově univerzitě a pracuje jako novinářka. S redaktorskou prací začínala v Lidových novinách, ve kterých rozkrývala například podhoubí tuzemské extrémní pravice. Informace z jejích článků přispěly k odsouzení takzvaných žhářů z Vítkova. Poté vyměnila tužku za mikrofon a přešla do České televize, kde za ekonomickou redakci přes deset let točila reportáže pro Události a editovala pořad Byznys ČT 24. Aktuálně je nejvíce zaměstnaná dcerou Josefínou, příležitostně pracuje pro Deník N a server Voxpot. Její literární debut Třešně v rumu (Cosmopolis, 2022) se dočkal nejen několika dotisků, ale i divadelního zpracování v projektu LiStOVáNí. V rámci turné se příběh svérázné kubánské expedice odehrál ve více než osmdesáti českých městech. Kniha rovněž zabodovala i v Ceně Miloslava Švandrlíka o nejlepší humoristickou knihu za rok 2022 – Třešně v rumu obsadily druhé místo. Ale kdyby to šlo, nejraději by se autorka jenom proháněla na koni po lesích a střílela z luku.

Zdroj informací: nakladatelství Cosmopolis

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Janečková, Michaela

Cosmopolis, 2024