Přinášíme vám ukázku z knihy Neobyčejný benediktin,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Králův dvůr tenkrát v pozdním podzimu roku 1120 nespěchal s návratem do Anglie, přestože boje, v poslední fázi poněkud těkavé, dávno skončily a vynucený mír byl zpečetěn královským sňatkem. Král Jindřich úspěšně ukončil šestnáct let trpělivého, vychytralého, neúnavného pletichaření, válčení a zákulisního zasahování a nyní se mohl spokojeně posadit a odpočívat nejen jako pán Anglie, ale i Normandie. To, co Dobyvatel neuváženě rozdělil mezi své dva starší syny, nyní opět spojil a připoutal k sobě ten nejmladší. Někteří naznačovali, že jeho ruka měla co dočinění s odstraněním obou bratrů; jednoho narychlo zahrabali pod věží ve Winchesteru, kdežto druhý byl nyní uvězněn v Devizes a nebylo pravděpodobné, že ho svět ještě někdy spatří.
Dvůr si mohl snadno dovolit užívat vítězství, zatímco Jindřich pečlivě urovnával poslední drobnosti, jež bylo ještě třeba zabezpečit. Jeho loďstvo se však již v Barfleuru připravovalo na cestu zpátky do Anglie, a do konce měsíce bude král doma. Mezitím již mnozí baroni a rytíři, kteří bojovali v jeho bitvách, stahovali své jednotky a mířili k domovu, mezi nimi jistý Roger Mauduit, na kterého doma čekala mladá a hezká manželka, v hlavě mu ležela jistá právní záležitost a potřeboval dopravit do Anglie pětadvacet mužů, z nichž většinu bude muset po přistání vyplatit.
Mezi pestrou sebrankou, kterou pro svého pána naverboval tady v Normandii, bylo pár takových, které by stálo za to ponechat si ve svých službách spolu s několika muži z vlastní čeledi, aspoň dokud se bezpečně nedostane domů. Toulavý klerik, který se dal na vojnu, zběhlý kněz nebo kdovíco jiného, byl výborný opisovač a velmi znalý v latině a dovedl by včas vyhotovit právní dokumenty v té nejlepší a nejúhlednější podobě, než ve Woodstocku zasedne králův dvůr. A ten velšský voják byl sice neuhlazený a neposlušný, ale také zkušený, dovedl zacházet se zbraněmi, stál za svým slovem, když je dal, a dalo se na něj naprosto spolehnout v jakékoli situaci na souši i na moři, protože měl s oběma živly dlouholeté zkušenosti. Roger si plně uvědomoval, že není nijak zvlášť milován, a nevěřil příliš v udatnost ani loajalitu svých vlastních lidí. Ale tenhle Velšan z Gwyneddu, přivandrovalý přes Antiochii, Jeruzalém a Bůh sám ví přes co ještě, měl v sobě vštípenou vojenskou čest a nosil ji jako druhou přirozenost. S láskou nebo bez lásky vykoná službu, k níž se zavázal.
Roger jim to oběma nabídl, když jeho muži v Barfleuru nastupovali na loď, uprostřed klamně vlídného listopadu a s klidným mořem.
„Až se vylodíme, byl bych rád, kdybyste mne doprovodili na mé sídlo Sutton Mauduit u Northamptonu a zůstali v mém žoldu, dokud se nevyřeší jistá soudní pře, kterou mám se shrewsburským opatstvím. Král hodlá po návratu do Anglie přijet do Woodstocku a třiadvacátého tohoto měsíce tam bude soudit mou při. Zůstanete v mé službě až do toho dne?“
Velšan řekl, že zůstane do toho dne nebo do té doby, kdy se pře rozhodne. Řekl to lhostejně jako ten, kdo nemá na celém světě nic důležitého, co by ho táhlo někam jinam. Proč ne Northampton a pak Woodstock? Bylo jedno, kam se vydá. Žádné světlo mu neukazovalo žádným směrem, na žádnou cestu. Svět byl širý, krásný a šťavnatý, ale bez ukazatelů.
Odraný klerik Alard váhal, škrábal se v husté čupřině prošedivělých zrzavých vlasů a nakonec také řekl ano, ale tak, jako by ho nějaká neurčitá lítost táhla někam jinam. Znamenalo to ještě několik dní platu, nemohl si dovolit odříci.
„Byl bych s ním šel ochotněji,“ prohodil později, když se spolu opírali o brlení a pozorovali, jak se z klidného moře vynořuje nízká modrá čára anglického pobřeží, „kdyby mířil víc na západ.“
„Proč?“ zeptal se Cadfael ap Meilyr ap Dafydd. „Máš na západě příbuzné?“
„Míval jsem. Už nemám.“
„Umřeli?“
„Já jsem umřel.“ Alard bezmocně pokrčil hubenými rameny a ušklíbl se. „Měl jsem sedmapadesát bratrů a teď nemám ani jednoho. Teď, když je mi přes čtyřicet, začínám své příbuzné postrádat. Když jsem byl mladý, vůbec jsem si jich nevážil.“ Hodil po svém společníkovi posmutnělým pohledem a potřásl hlavou. „Byl jsem mnichem v Eveshamu, oblatus, otec mě věnoval Bohu, když mi bylo pět let. Když mi bylo patnáct, nemohl jsem snést, že bych měl žít celý život na jednom místě, a utekl jsem. Jeden ze slibů, které skládáme, je stálost – být spokojený na jednom místě a vycházet ven jen na rozkaz. To pro mne nebylo, aspoň tenkrát. Lidem mého druhu se říká vágusové – lehkovážné duše, které se musejí toulat. Nu, Bůh ví, že jsem se zatoulal svého času dost daleko. Začínám mít strach, že se už nikdy nedokážu zastavit.“
Velšan si přitáhl k tělu plášť proti studenému větru. „Stýská se ti po návratu?“
„I námořníci musejí nakonec někde spustit kotvu,“ odpověděl Alard. „Jestli se vrátím, stáhnou ze mě kůži, to vím. Ale pokání má jednu přednost, že splácí všechny dluhy a nechává účet čistý. Až bych zaplatil, našli by pro mě místo. Ale nevím… nevím… ten vágus je ve mně pořád. Rve mě to na dvě strany.“
„Po pětadvaceti letech nemůže uškodit ještě měsíc nebo dva na klidné přemýšlení. Opiš mu ty jeho papíry a rozmýšlej si svůj případ, dokud nebude ta věc vyřízená.“
Byli asi stejně staří, přestože zběhlý mnich vypadal o deset let starší a notně pošramocený světem, po němž v klášterních zdech tak toužil. Nikdy mu dobře nezaplatil majetkem ani ošacením, protože byl celý ošoupaný a vyzáblý, ale třeba dostal spravedlivý plat v podobě zmoudření. Trochu vojančení, trochu písařství, nějaké to ošetřování koní, každá práce, která mu přišla pod ruku, až dovedl skoro všechno, co zvládne zdravý muž. Říkal, že prošel Itálií na jih až po Řím, nějaký čas sloužil pod hrabětem flanderským, přešel přes hory do Španělska a nikdy se nikde dlouho nezdržel. Nohy mu pořád sloužily, ale mysl už byla cestami unavená.
„A ty?“ pohlédl na společníka, kterého znal z tohoto posledního tažení už rok. „Ty jsi taky tak trochu vágus, podle toho, co vypravuješ. Tolik let na křížové výpravě a v boji s korzáry na Středozemním moři, a pořád toho ještě nemáš dost, ale musíš znovu přes moře a nechat se otloukat v Normandii. Neměl jsi žádnou lepší práci, když ses vrátil do Anglie, než se znovu nechat naverbovat do téhle pomatené války? Žádnou ženu, která by tě rozptýlila od bojování?“
„A co ty? Osvobozený z kláštera, osvobozený od slibů!“
„To je zvláštní,“ podivil se Alard, „já to tak nikdy nechápal. Sem tam nějaká ženská, to ano, když na mě přišly touhy, nějaká byla po ruce a ochotná, ale manželství a ženění… nikdy mi nepřipadlo, že bych na to měl právo.“
Velšan se rozkročil na lehce se houpající palubě a díval se, jak se vzdálené pobřeží přibližuje. Širokoplecí, podsaditý, svalnatý chlapík v nejlepších letech, hnědovlasý a s kůží zhnědlou východním sluncem i životem na volném povětří, dobře opatřený koženým kabátcem a kvalitním suknem a dobře vyzbrojený mečem a dýkou. Celkem pohledná tvář s výraznými rysy a smělými kostmi jeho národa – svého času se našly ženy, jimž se líbil.
„Před léty jsem měl děvče,“ pronesl zádumčivě, „ještě než jsem se vydal na křížovou výpravu. Ale když jsem přijal kříž, na tři roky jsem ji opustil, a zůstal tam sedmnáct let. Pravda je, že jsem na ni na východě zapomněl, a ona na západě díky Bohu zapomněla na mne. Když jsem se vrátil, ptal jsem se po ní. Pořídila si lepšího, slušného, solidního člověka, který nebyl žádný vágus, ale řádný řemeslnický mistr a radní v městě Shrewsbury. Tak jsem se zprostil zátěže na svědomí a vrátil se k tomu, co jsem dovedl, vojančení. Docela bez lítosti,“ přiznal prostě. „Bylo to už léta přežité a odbyté. Pochybuji, že bych ji byl poznal, nebo ona mne.“ V letech mezi tím se vyskytly jiné ženské tváře, dosud živé v jeho paměti, kdežto její se propadla do mlhy.
„A co si počneš teď,“ zajímal se Alard, „když král dostal všechno, co chtěl, oženil syna s Anjou a Maine a ukončil boje? Půjdeš zpátky na východ? Tam se perou pořád, tam by ses vždycky uplatnil.“
„Ne,“ odpověděl Cadfael s očima upřenýma na pobřeží, které začínalo nabývat hutného tvaru a rýsovaly se na něm vlny útesů a dun. I to se přežilo a bylo odbyté už před léty, a ne tak dobře, jak kdysi doufal. Toto přelétavé válčení v Normandii bylo jen jakousi douškou, okamžitým nápadem, způsobem, jak vyplnit mezeru mezi tím, co bylo a co má přijít, ale zatím se nezjevilo. Věděl jen, že to musí být něco nového a závažného, dveře otvírající se do jiného pokoje. „Zdá se, že máme oba pár dní na rozmyšlenou, abychom přišli na to, kam vlastně máme namířeno. Měli bychom ten čas dobře využít.“
Do večera bylo dost rušno, takže se museli zabývat přítomností a nemohli si lámat hlavu s tím, co bylo a co bude. Jejich loď hnaná stálým, příznivým větrem před setměním vplula do Southamptonu a Alard musel kontrolovat vykládané zboží, kdežto Cadfael vyváděl na břeh koně. Přespali ve městě v hostinci s konírnou a za svítání vyrazí na cestu.
„Takže král má namířeno do Woodstocku,“ prohodil Alard, ospale se zahrabávaje do sena v teplém seníku nad stájí, „aby už třiadvacátého zasedl k soudu. Odbývá si kralování na svých loveckých chatách; říká se, že se o státních záležitostech víc namluví ve Woodstocku než ve Westminsteru. A drží si tam šelmy – lvy a levharty –, dokonce i velbloudy. Viděl jsi někdy velbloudy, Cadfaele, tam na východě?“
„Viděl a jezdil na nich. Jsou tam stejně běžní jako koně, pracovití a užiteční, ale jezdí se na nich nepohodlně a mají hnusnou povahu. Díky Bohu, že ráno sedláme koně.“ A po dlouhém mlčení, na pokraji spánku, se zvědavě zeptal do senem provoněné tmy: „Jestli se přece jednou vrátíš, co vlastně od Eveshamu čekáš?“
„Vím já?“ ospale odvětil Alard a pak pokračoval s živým vzdechem, opět zcela probuzen: „Snad to ticho… nebo ten klid. Už nemuset pobíhat… dojít na místo a víckrát nemuset utíkat. Chutě se mění. Teď mi připadá, že by bylo krásné být v klidu.“

————————————

Stáhněte si také presskit s ukázkou a dalšími materiály.

————————————

O autorce

Ellis Peters, vlastním jménem Edith Mary Pargeter (1913–1995), byla anglická spisovatelka velšského původu, jejíž tvorba zahrnuje zejména válečnou, historickou a detektivní prózu. Rovněž byla úzce spjata s českou a slovenskou kulturou, zamilovala si Prahu a coby bohemistka přeložila do angličtiny řadu knih uznávaných autorů, jako byli Jan Neruda či Bohumil Hrabal. Do světové literatury se zapsala trilogií Nebeský strom, dále dvacetidílnou sérií historických detektivek s bratrem Cadfaelem (např. Hrnčířovo pole, Zázrak svaté Winnifredy, Splátka růží nebo Poustevník z Eytonského lesa), která se odehrává ve dvanáctém století za občanské války v Anglii, a také případy inspektora Felse a jeho syna, jež tvoří třináct svazků. Prakticky celý život – s několika výjimkami, jako byl například krátký pobyt v Praze – prožila v rodném kraji, jímž bylo hrabství Shropshire. Zde také zemřela ve věku dvaaosmdesáti let.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona a Tima Weavera, ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Peters, Ellis

Mystery Press, 2023