Jdeme polní cestou. Stoupání je mírné a máme čas. Kocourek si pro radost přeskakuje kameny. Vidím, jak se usmívá. Obloha nad námi je zářivě modrá, jen sem tam bílý obláček. Vpravo rozkvetlá louka. Za ní smrkový les. Po levé straně se cesta zvedá do nízkého remízku, na kterém se ovocné stromy nepravidelně střídají s křovím a alespoň místy nás chrání od všudypřítomného slunce. Když vyjdeme až na kopec, máme před sebou rozlehlé údolí. A dole uprostřed, nemůžu uvěřit, ohromný rybník. I odsud vidím vlny na hladině. Podívám se na kocourka, ale ten se dívá dolů do údolí. Pomalu se rozejde. Já za ním. Jak se k rybníku přibližujeme, oba malinko zrychlujeme. Už jsme blízko. Není tady žádný břeh. Cesta i louka se mírně svažují a postupně mizí ve vodě. Ta je čistá, ocelově modrá, krásně průhledná. Tentokrát se kocourek podívá na mě. Usměju se a pokrčím rameny.

Plaveme. Kocourek první, já se ho jednou rukou držím zespodu za břicho a on mě vleče jako člun. Zase se směje a schválně plácá tlapkami do vody, aby to cákalo. Také se usmívám. Líbí se mi, když se směje. Jak mě kocourek táhne a já se převaluji z boku na břicho a zase zpátky na bok a pak na záda, všimnu si, že obloha už není modrá, ale celá šedivá. Jako by ji zakryl jediný tmavý mrak. I voda je najednou šedá a vlny jsou trochu větší. Vlastně je to jenom jedna vlna, která se točí kolem nás. Kocourek se ji snaží přeplavat, ale vlna ho vždycky strhne zpět a žene nás dokola. Uprostřed je tmavý kruh, voda se tam otáčí rychleji. Je to vír a táhne nás k sobě. Kocourek rychle máchá tlapkama, aby pořádně zabral, ale vidím, že mu docházejí síly. Chvílemi si dokonce lokne. Už se neusmívá, má v očích strach. Chytnu ho a držím tak, aby měl hlavu nad hladinou. Cítím, jak ztěžka oddechuje. Zaberu silným tempem a také zkusím vlnu přeplavat. Zdálo se mi, že se to povedlo, že už jsme za ní, ale pořád plaveme uprostřed kruhu, který zrychluje tempo. Tmavý vír uprostřed se blíží. Znovu zkusím vší silou vlnu prorazit, ale znovu mě strhne zpět. Budu ji muset podplavat. Podívám se na kocourka. Jestlipak vydrží pod vodou a nenadechne se?

Vtom uslyšíme sirény a řev motorů. Vidím hlídkové čluny. Vyjely od břehu a směřují k nám. Kocourek sebou škubne a málem mi vyskočí z ruky. Dělá to tak vždycky, když ho chovám a něčeho se lekne. Silou ho přitáhnu k sobě.
„Klid, kocourku, klid,“ říkám mírně, „neblázni, zůstaň u mě, vždyť se utopíš.“
Ale kocourek se vyplašeně rozhlíží kolem sebe a já vím, že ho musím pořád pevně držet. Kdybych povolil, vyskočil by a už bych ho v tom proudu nechytil.
Hlídkové čluny už jsou kousek od nás. Na přídi každého stojí muž v modré uniformě s velkou placatou čepicí a mává na nás, drží v ruce megafon a něco křičí, ale přes hukot vody a řev motorů není rozumět. Na palubách všech hlídkových člunů stojí i další lidé v modrých uniformách a dívají se na nás. Někteří mávají. Jiní si přikládají dlaně před tvář a také něco křičí. Hlídkové čluny se snaží přijet až k nám, ale vlna je vždy strhne stranou, takže se na chvíli vzdálí a pak se zase přiblíží. Je to jako na kolotoči. My s kocourkem uvnitř a hlídkové čluny kolem. Plavu k vlně. Musím se soustředit na ni. Musím ji podplavat. Podívám se na kocourka, mám strach, jestli se nadechne. Už jsme u vlny. Zaberu a zajedu pod hladinu. Jednou rukou držím kocourka pod sebou, druhou rukou a nohama dělám zběsilá tempa. Dávám do toho všechnu sílu. Otevřu oči a vidím vlnu nad námi. Znovu silně zaberu. Ještě jednou a vyjedu nad hladinu. Okamžitě se podívám na kocourka. Je mokrej jako slepice, ale dýchá. Jsme za vlnou. Čluny jsou z obou stran vlny. Muži na přídi mávají zběsileji a křičí hlasitěji, ale vlna je odnáší směrem od nás.

Otočím se a co nejrychleji plavu ke břehu. Je kolem něj asi metr vysoká betonová stěna. Nevšiml jsem si, že tady byla. Vylezu po ní na louku. Konečně stojíme na trávě, ale kocourka pořád pevně držím. Rozhlíží se kolem. Já taky. Všimnu si, že nahoře od lesa k nám běží četa vojáků. Kocourek je také uviděl, lekl se a hned zkusil vyskočit. Přitáhnu ho k sobě.
„Kocourku, teď prosím neutíkej.“
Vojáci jsou pečlivě seřazeni do čtvercového útvaru a před nimi jede důstojník na motorce. Jednou rukou drží řídítko, v druhé pistoli a mává na nás. Něco křičí, ale je daleko, není slyšet. Není to jen motorka, je to motorka se sajdkárou. V sajdkáře také sedí voják, ten drží oběma rukama na prsou samopal. I z dálky vidím, jak má pevně sevřenou tvář. A není to jen jedna četa. Je to jedna četa vedle druhé. Ani je nemůžu spočítat. Všichni se řítí po louce směrem k nám.

Rozběhu se i s kocourkem podél rybníka. A vidím, že kolem celého rybníka, tak deset metrů od břehu, je drátěný plot. Ani jsem si ho předtím nevšiml. Běžím okolo něj. Ale plot se pomalu přibližuje k rybníku, až je najednou tak blízko, že můžu jít jen pomalu po úzkém hořejšku betonové stěny. Jednou rukou se přidržuji plotu, druhou držím kocourka. Jdu směrem k cestě, po které jsme přišli, a vidím, že je betonová. Nevšiml jsem si, že byla betonová. Za ní vidím velkou šedou budovu se spoustou oken. Ani na tu si nepamatuji. Vypadá jako nějaká ubytovna nebo jako kasárna. Vyběhne z ní voják. Poznám, že je to vysoký důstojník. Má důstojnickou košili se zlatými výložkami, u krku rozhalenou. Nemá čepici. Husté hnědé vlasy mu padají do čela. Volá na nás:
„Všechno je v pořádku. Nic se neděje. Nemusíte se ničeho bát, je to jen běžná kontrola!“
V budově za ním vítr otevře okno a já vidím, že místnost je plná železných klecí velkých jako bedničky od jablek a v každé kleci je zavřený kocour. I můj kocourek to uvidí, škubne sebou a zase chce vyskočit.
„Klid, kocourku, klid,“ říkám mu, „teď buď u mě, tady není kam utéct.“
Pořád jdeme po vršku betonové zdi, z jedné strany je drátěný plot, z druhé tak dva metry pod námi rybník. Důstojník jde proti nám a také se jednou rukou přidržuje plotu.
„Opravdu se nebojte. Je to jen běžná kontrola. Jen se na kocourka podíváme a zase půjdete dál.“
Přibližujeme se a už jsme skoro u sebe. Podívám se do vody a vidím, že těsně pod hladinou, tak dva centimetry, je ještě jedna zeď. Předtím jsem si jí nevšiml.
„Dva metry,“ řeknu si pro sebe a seskočím. Je to dobrý, dopadli jsme, a nic se nám nestalo. Postupuju po spodní zdi a podejdu pod důstojníkem. Dívá se na nás ze shora a říká:
„Ale to je zbytečný, je to fakt jen běžná kontrola, pak zase půjdete dál.“
Pokračuji po zdi co nejrychleji směrem k cestě a budově. Důstojník se otáčí a jde za námi.
„Tak přeci počkejte, bude to jen chvilka.“
Ale my už jsme u cesty, chci po ní běžet zpátky vzhůru, odkud jsme přišli. Jenže vidím, jak všechny čety vojáků s veliteli na motorkách nahoře u lesa vjíždí na cestu a jedou směrem k nám. Otočím se a utíkám ke vchodu do budovy.

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022