Přinášíme vám ukázku z knihy Když zmizela,
kterou vydalo nakladatelství Metafora.

Adrian

Než zazvoní a děti se nahrnou k jasně osvětlené budově, schovává se mezi stromy na kraji školního hřiště. Zná ty stromy dobře, snadno je od sebe rozliší po hmatu. Zvlášť si oblíbil trojici vysokých borovic, které tvoří hranici školního pozemku. Protlačí se mezi jejich hustými dotýkajícími se větvemi a ocitne se na útulném tichém místečku uprostřed. Tiše čeká, dokud za posuvnými dveřmi nezmizí poslední žák, pak vyklouzne z úkrytu a neslyšně se rozběhne po prázdném hřišti. Obvykle se mu povede zasednout ve třídě přesně ve chvíli, kdy vejde učitelka a zavře za sebou dveře. Sedí hned vpředu, u okna, rozhodlo se, že to tak bude nejlepší. Má to tam rád.

Může pozorovat, jak se temná zimní obloha mění v zamlženou šeď, vidí pomalu se vlekoucí světla aut plazících se k dálnici.

Někdy vede letová dráha přímo nad městem a pak sleduje letadla, těsně potom, co odstartovaly z Torpu, burácení motorů na chvíli přehluší monotónní výklad učitelky. V duchu sedí v tom letadle, stoupá s ním a najednou nevyhlíží ze třídy, ale z plastového oválného okénka, dívá se dolů na školu. Ví, kam míří každý stroj vzlétající z Torpu, letový řád umí dávno nazpaměť, často už vyhlíží z okna, ještě než se letadlo objeví, čeká let 0820 společnosti KLM Cityhopper do Amsterdamu, nebo let 0905 Widerøe do Bergenu. Z místa u okénka tam na nebi vidí velikou ošklivou školu, uhnízděnou mezi továrnami na barvy u vody a stromy na kraji hřiště. Z té vyvýšené pozorovatelny rozezná mezi stromy dokonce i schovaného kluka, který tam čeká, až bude přestávka u konce.

Učitelka ví, že potřebuje tyhle pauzy, ty chvilky, kdy se ztratí v úvahách, a tak ho nenapomíná, dál mluví a nechá ho být. Ostatní děti občas udělají nějakou posměšnou poznámku nebo zahučí jako letadlo, když ho vidí civět z okna. Jeden kluk, Steffen, mu často hází zezadu na hlavu srolované kousky papíru, ale Adrian si dává pozor, aby nereagoval, neotočil se. Máma tvrdí, že takoví trapiči jsou prostě slaboši, snaží se vysát sílu z těch, u kterých vycítí, že jsou silnější a lepší než oni sami, ale Adrian jí tak úplně nevěří – zní to jako ty věci, co dospělí říkají, aby se děti cítily líp.

Učitelka vypráví o různých druzích obilí a o tom, jak se pěstují. Kreslí na bílou tabuli jednoduché obrázky: pšenice, ječmen, žito, kukuřice. Adrian se pečlivě soustředí a překresluje si to do sešitu, ale necítí se dnes úplně dobře, ruka se mu třese, když táhne tužku po stránce. Je středa a první půlka týdne po klidném víkendu s mámou je vždycky těžká. Tentokrát spolu pekli skořicové bochánky, jeho oblíbené, a ta příjemná vůně se ještě ráno vznášela domem, když seděl u kuchyňského stolu, žvýkal snídani a bál se chvíle, až nastane čas jít do školy. Sledoval, jak se velká ručička plazí po ciferníku hodin na zdi, až dorazila k pětce a bylo třeba odejít. Máma už byla pryč a jeho čekala dvacetiminutová cesta do školy za tmy a v protivné zimě. Ta mu ale tak moc nevadila, spíš to, že se na jejím konci ocitne ve škole.

„Víte, jak funguje křížové opylení?“ ptá se Marie, učitelka. Adrian ji má rád, je na něj milá a moc se snaží, aby se cítil dobře. Jednou, na začátku školního roku, když měl za sebou zvlášť špatný den, si ho vzala stranou a řekla měkce: Víš, Adriane, je dobré být jako ty. Rád by se teď přihlásil, protože ví, jak funguje křížové opylení, ale je mu jasné, že by to nešlo, slova by prostě nepřišla a hlas by je nevyslovil.

Cítí, že se na něj Marie dívá, ví, že ona ví, že by jí uměl odpovědět, možná jako jediný ve třídě, ale schválně se vyhýbá jejímu pohledu. Pro Adriana je těžké a často nemožné podívat se druhým do očí. Je to na něj prostě moc, připadá mu, jako by přitom hořel. Někdy se mu povede pohlédnout do očí mámě, ta je má tak podobné těm jeho, že je to, jako by se díval do zrcadla. Ale i k tomu se musí nutit, vědomě se obrnit, než se na sebe zpříma podívají.

Zazvoní na přestávku a Adriana rázem přepadne strach. Je to moc brzo. Ještě si ani nezvykl, že se po dlouhé cestě tmou a po tichých chvílích mezi stromy ocitl ve vyhřáté osvětlené budově, a už je čas na první přestávku. Děti vyskočí a vyběhnou z místnosti. Adrian se taky zvedá, pomalu se šourá ke dveřím. Ven se mu nechce, riskuje, že se ocitne sám mezi kluky ze třídy, zároveň ale nestojí o Mariinu lítost, kdyby zůstal sedět osamocený v lavici. Při troše štěstí se mu třeba povede vyklouznout ven méně používaným bočním vchodem školy, ten je blíž zadnímu konci hřiště a stromům. Zahne za roh, vyhýbá se pohledům ostatních dětí, pevně upírá oči na lino na zemi, pak na hranaté okno ve dveřích na druhém konci chodby. Je půl desáté, venku je krásné tmavomodré světlo a Adrian má pocit, že se dívá do vody z oken potápějící se lodi.

„Nazdárek,“ ozve se mu u ucha. Ztuhne na místě s rukou na klice dveří.

„On tě neslyší,“ řekne druhý hlas, mrazivě klidný a krutý: Steffen. „Je hluchej, vzpomeň si.“ Adrian se rychle vydá dál, vší silou odtlačí dveře, aby mohl vyběhnout do mrazivého modrého vzduchu, pryč od nich, ale kluci ho chytí zezadu za vlasy a tvrdě stáhnou zpátky. Hrozně to bolí a Adrian se sveze na zem, supí. Snaží se nehýbat, zastavit slzy, které se mu derou do očí.

„Není hluchej,“ namítne ten první hlas. Patří klukovi jménem Josef, je to Steffenův statný a přihlouplý nohsled, Adrian ho pozná podle bot. „Akorát je němej.“ Odřená černá teniska, kterou má před očima, se dá najednou do pohybu a nakopne ho do ramene. Posadí se, snaží se vzpamatovat. Kdyby se tak dostal ke dveřím…

„Magor pošahanej,“ zasměje se Steffen. Popadne ho za kapuci mikiny a vytáhne do stoje. Adrianovi se klepou kolena, připadá mu, že se zhroutí, pokud Steffen uvolní ten svěrák. „Představ si, že bys byl takovej debil!“ Oba kluci se rozchechtají. „Vraz mu jednu,“ pobídne Steffen Josefa a ten to udělá, tvrdě ho praští do nejcitlivější části břicha.

„Když mu řekneš, ať toho nechá, tak toho nechá,“ osloví Steffen Adriana.

„Jasan,“ přidá se Josef. „Řekni prostě dost.“ Adrian tiskne jazyk na zuby, pusu pevně zavřenou. Stačí mu vyhrknout to jediné slovo, dost. Jenže nemůže. Josef ho udeří znovu, tak silně, až se zkroutí a v pádu si odře lícní kost o okenní parapet. Klukům to přijde k smíchu.

„Proč mu prostě neřekneš, ať toho nechá?“ pošklebuje se Steffen a přistrčí svůj široký rudý obličej k Adrianovu, ovane ho kyselým dechem, až se mu zhoupne žaludek. „Čum na mě. Řekl jsem, čum na mě!“

„Hej! Nechte toho! Pusťte ho!“ zaburácí chodbou hlas. Steffen okamžitě povolí sevření. Kluci vystřelí ze dveří, nechají je otevřené, do budovy zavane ledový vzduch. Adrian se zase sveze na zem, ale někdo ho zvedne, tentokrát nesmírně jemně. „Ale ne. Ach, zlato,“ zhrozí se Marie a špičkou prstu ho pohladí po rozražené kůži na tváři. „Je mi to moc líto.“

————————————

Prolistujte si celou ukázku.

————————————

O autorce

Napůl Američanka a napůl Norka Alex Dahlová se narodila v Oslu. Vystudovala ruskou a německou lingvistiku a pokračovala v magisterském studiu tvůrčího psaní na univerzitě v Bath Spa, po němž následoval magisterský titul v oboru obchodního managementu na univerzitě v Bathu. Alex publikovala povídky ve Velké Británii a USA. Je vážnou frankofilkou a v současné době žije v Londýně a Sandefjordu.

Zdroj informací: Goodreads

Nakladatelství METAFORA bylo založeno v roce 2001 a od té doby vydalo několik set titulů všech žánrů. K vydaným beletristickým titulům patří mimo jiné knihy Dana Browna, bestseller Jíst, meditovat, milovat či knihy islandské autorky Yrsy Sigurdardóttir. V oblasti poznání je METAFORA vydavatelem knih takových autorů, jako je Elizabeth Haichová, Judy Hallová či Anthony Wiliam. V lednu 2019 spojila METAFORA síly s Nakladatelským domem GRADA a společně budou dále pokračovat ve vydávání krásných i poučných knih pod značkou METAFORA. S knihami z METAFORY je čas číst, snít a žít.

Související knihy

Dahl, Alex

Metafora, 2024