Čtení ke kávě: Právník na výsluní (Boris Steinbauer)

Právník na výsluní

20.8.2024 Boris Steinbauer Bez komentáře

Znáte mě jako Filipa Matějku. Už jsem vám popisoval první ztrátu právnických iluzí a rozvoj své advokátní kanceláře doprovázený slibným rodinným životem. Chcete vědět, kam jsem to dovedl?

Úspěch, peníze, vysoké společenské postavení. Doma šťastná manželka s naší krásnou holčičkou, stejně krásnou jako její maminka. Jó, to je život! Teda… To by byl život.
Klárce už je sedm, chodí do školy, je chytrá a hezká. Když ji mám na víkend u sebe, dmu se pýchou. Tato část se povedla. Teď ale sedím před soudní síní, čekám na jednání a myslím na to ostatní…
Markéta, žena, s níž jsme si před lety slíbili „dokud nás smrt nerozdělí“, měla celkem pochopitelné výtky k času, jejž investuji do své advokátní kanceláře a který věnuji svým klientům na úkor rodiny. Já se jí snažil vysvětlit, že dělám, co můžu, abych nemusel tolik pracovat a mohl se jí s Klárkou více věnovat, ale zatím se mi nepodařilo překonat fázi začínajícího advokáta, a dennodenně se peru o to, abych získával nové nebo si držel stávající klienty a byl schopen uživit sebe, rodinu a kancelář. Jinak nám ale spolu bylo hezky.
Dva měsíce zpátky jsme měli s Markétou večer sami pro sebe. Navzdory výtkám k mé práci Markéta nadhodila téma druhého dítěte. Já, nehledě na vyluxovaný bankovní účet, jsem nadšeně souhlasil. Po tomto nádherném večeru následoval týden, který bych si troufal označit za jeden z nejlepších z našeho manželství. Dokonce jsem práci, pokud to šlo, odsouval na druhou kolej a vracel se domů dřív, aniž bych pak doma ještě pracoval. Markéta mě vždy láskyplně objala. V půlce týdne mi poděkovala, jak je život se mnou navzdory mé práci krásný. O víkendu mi se slzami v očích sdělila, jaké má štěstí, že jsem. V pondělí za mnou přišla do práce a sdělila mi, že se necítí dobře, že asi není typ pro vážné dlouhodobé vztahy. Tento svůj monolog pak zakončila slovy, že po racionální a dospělé úvaze bude lepší, když se odstěhuju. Byť zaskočen, nemohl jsem nezmínit jméno naší společné dcerky. Přeskakujícím hlasem mi Markéta odvětila, že Klárku samozřejmě budu moct vídat, ale naše holčička by neměla vyrůstat v manželství, které nemá budoucnost. Prý ale toto rozdělení rodiny nebude žádný problém, vždyť jsou zvyklé být doma samy. Zkusil jsem jí ještě připomenout, že předevčírem mi děkovala za to, že jsem, a celý minulý týden mezi námi viselo téma druhého dítěte. Na to jsem se namísto odpovědi dočkal jen jakéhosi hysterického zaskučení.
Dodnes nevím, co se tak najednou zvrtlo, nicméně existují indicie, podle kterých se mohu domýšlet. O tři týdny později, když jsem trávil víkend s Klárkou (odstěhoval jsem se ke svým rodičům a Klárku tam beru s sebou, když mi je někdy svěřena), jsem zahlédl Markétu v autě. Na sedadle spolujezdce. Muže, který řídil, neznám…
Blížící se kroky mě vrací do přítomnosti. Silou vůle potlačuji každodenní myšlenky na svůj rozpadlý rodinný život a upozaďuji snahu o vypátrání, jak k tomuto rozpadu mohlo tak náhle dojít. Vzhlížím k sebevědomému advokátovi, který mě za chvíli v soudní síni rozcupuje. Pečlivě upravený a mohutným svalstvem vybavený kolega mi podává ruku, s pevným stiskem mi sděluje své jméno. Poté se mě dotazuje na moji kariéru a sem tam se několika slovy dotkne případu, ve kterém stojíme proti sobě. O svém vítězství, respektive vítězství svého klienta očividně nepochybuje a dnešní jednání považuje za formalitu.
Nevšímám si nutkání jít na toaletu (přeci jen jsem tam za poslední půlhodinu byl čtyřikrát a na zdejším soudu je to o čtyři návštěvy víc, než by měl člověk vyznávající alespoň základní hygienu absolvovat), raději si kontroluji, zda mám na mobilu vypnutý zvuk. Záhy se totiž z reproduktoru ozve vyzvání, abychom s nažehleným svalovcem vstoupili do soudní síně, kde již sedí nafouknutá soudkyně. Její výraz mi ale paradoxně dává naději, že by dnešní jednání nemuselo dopadnout tak špatně. Bude ovšem hodně záležet na svalovci.
Poté, co soudkyně mávne rukou nad omluvami našich klientů, kteří nejsou na jednání přítomni (právnická osoba, konkrétně v tomto případě akciovka, se těžko osobně dostaví a bez jejích akcionářů či členů představenstva se jednání mnohdy obejdou), upozorní nás, že se s žalobou i všemi písemnými podáními a podklady seznámila a není třeba všechno opakovat. Zjevně tedy chce jednání urychlit. Já, s ohledem na mé postavení na straně žalované jako druhý v pořadí, vyčkávám, s čím přijde svalovec, byť bez přítomnosti klienta se nemá před kým vytahovat (a soudkyně není zrovna typ „to bych si dal říct“). Svalovec tak zahajuje svůj žalobní návrh tím, že bude stručný a odkazuje na písemné vyhotovení. Kupodivu jej ale přemůže touha k polaskání ega a ze stručného přednesu je vyčerpávající projev, při kterém soudkyně kroutí hlavou. Ani ne proto, že by s žalobními tvrzeními nesouhlasila, jako spíše z toho důvodu, že fakt nechtěla poslouchat to, co už jednou četla.
Jakmile jsem na řadě, rozhodnu se naklonit ctihodnost na svoji stranu, v rychlosti vymezím základní protiargumentaci a po třiceti vteřinách si zase sedám. Možná se mi to zdá, ale na tváři soudkyně se mihl úsměv.
Svalovec situaci nechápe a přistupuje k replice. Znovu si tedy se soudkyní vyslechneme to, co už jsme četli a před pár minutami i slyšeli, a já se nemohu ubránit naději, že tento spor nakonec vyhraju. Má naděje se ještě posílí, když se soudkyně zeptá svalovce na jeden bod z obsahu smlouvy, kterou naši klienti mezi sebou podepsali. Vychází najevo, že svalovec šel cestou obecné argumentace a velkých řečí, aniž by se zaměřil na to podstatné. Na dotaz soudkyně totiž není schopen odpovědět. Jeho sebevědomí rapidně klesá, uši rudnou a už to asi nejsem já, kdo zvažuje únik na záchod.
Nakonec, asi abych nebyl úspěchem zcela ukojen, soudkyně přistupuje k odročení jednání a nabádá svalovce, aby si onen problematický bod s klientem vyjasnil. Pokud tak do dalšího jednání neučiní, bude žaloba zamítnuta. Já sice ještě zkouším namítnout, že žaloba je zjevně neopodstatněná a měla by být zamítnuta rovnou, nedočkám se však absolutně žádné reakce.
Jednání je tedy u konce, opouštíme soudní síň. Přemýšlím, zda mám svalovci potřást pravicí, když se mnou před jednáním tak konverzoval. Ten ale rozčileně letí pryč, aniž by se ohlédl. Aspoň malá bezvýznamná radost…

Boris Steinbauer

Autor pochází z Jihlavy. V současnosti spolupracuje s nakladatelstvím MOBA, které v rámci edice Původní česká detektivka vydává detektivní příběhy s vyšetřovatelkou Sylvií Kurtišovou: Neřád (2021), Smrtící obhajoba (2023) a novinka Poslední zboží (2024).