Přečtěte si předchozí část!

Druhý den se Slukovi nechce jít ze školy domů, a tak zase odbočí do parku. Přece nemůže na stejném místě a ve stejný čas znovu potkat Havlíka s Pártlovou. Po úzké stezce mezi břízami dojde k hustým keřům, a když odbočuje na louku, zůstane stát jak přikovaný. Jde proti němu Pártlová. Sama.
„Sluko?“ říká udiveně. „Ty jsi tu zas?“
Sluka stojí a zírá na ni.
Je překvapený, že se Pártlová usmívá. Ta nakloní hlavu, přimhouří oko a řekne: „Víš, co povídala Machová?“
Sluka zrudne.
Pártlová se rozesměje: „Říkala to své nejlepší kámošce jako největší tajemství, který nesmí prozradit. Ale už to ví celá třída. Prej jsi jí čet básničku o lásce. Prej byla nádherná.“
Sluka mlčí, neschopen čehokoli. Pártlová si ho prohlíží odshora dolů.
„To byla ta básnička, co jsi chtěl přečíst mně?“
Sluka nic.
„Přečteš mi ji?“ ptá se Pártlová.
To už vedle stojí Koryťák a radí: „Rovnou jí řekni, že takovej krávě nic číst nebudeš. Spíš se jí zeptej, jestli jde do sámošky koupit rohlíky.“
„To nemůžu,“ šeptne Sluka Koryťákovi.
„Nemůžeš?“ užasne Pártlová.
Sluka se lekne, ale Koryťák se chechtá: „Jo, správně, nemůžeš házet perly sviním!“
„Sluko, ty mi tu básničku nemůžeš přečíst?“ ptá se znovu Pártlová.
„Jasně že nemůžeš. Zeptej se jí na ty rohlíky. A řekni jí, ať hlavně nekupuje solený,“ směje se Koryťák.
„Já… já…,“ koktá Sluka, „já bych se tě chtěl na něco zeptat.“
„To je vono, Sluko,“ jásá Koryťák.
„Můžeš se mě zeptat na cokoli,“ řekne najednou mírným hlasem Pártlová. Takhle ji Sluka nikdy dřív mluvit neslyšel.
„Zeptej se jí, jestli z těch rohlíků pak dělaj strouhanku,“ pokračuje Koryťák.
„Bejvá ti někdy smutno?“ vyhrkne Sluka.
Pártlové se v mžiku zalesknou oči. Položí Slukovi ruku na rameno.
„Pořád, Sluko, pořád,“ řekne Pártlová, rychle se otočí a odchází.
Sluka se dívá na její houpavou chůzi. Vzpomene si, že si holky ve třídě špitaly, že Pártlová tuhle houpavou chůzi trénuje každej den doma půl hodiny před zrcadlem. Sluka teď vidí, že Pártlová nic netrénuje, tohle je její chůze. Ještě než zajde mezi keře, otočí se, přiloží si ukazováček a prostředníček ke rtům a pošle Slukovi pusu.
„Bejvá ti někdy smutno? Bejvá ti někdy smutno?“ opakuje Koryťák. „Větší nudu jsi už fakt vyblejt nemoh.“
„Ty mě pořád radíš sprostý slova, nebo abych někoho urážel. Ale já nechci. Nemůžu nikoho urážet.“
„Ale můžeš, Sluko, klidně můžeš. Můžeš, co chceš, už to konečně pochop. Ale uznávám, že se ti nechce. Ale já ti to radim, protože se o tebe bojim, chápeš?“
„To tedy nechápu. O co se jako bojíš?“
„Bojim se, že chcípneš nudou,“ řekne najednou tiše Koryťák, „budeš mrtvej zaživa a to je horší než smrt.“
Sluka se nadechne.
„No, máš pravdu, že s tebou se fakt nenudim.“
Oba se rozesmějou.

Ve čtvrtek Machová čeká na Sluku a jdou spolu kolem plotu. Celou dobu si povídají. A aniž by se domlouvali, rovnou zatočí do parku. Na louce konečně nikdo není. Pod starým rozložitým dubem stojí lavička. Machová se k ní rozběhne a sedne si. Dá si dlaně mezi kolena. Nic neříká, jen se usmívá a dívá se na Sluku. Ten se postaví před ni. Ze zadní kapsy vytáhne přeložený papír. Machová se na něj udiveně podívá. Sluka dá papír zpět. Nadechne se a přednáší:

Chvilka lásky podruhé

Přicházíš ke mně
zastavíš se, až se naše těla dotýkají
cítím vůni tvé kůže
tvé vlasy mi proudí mezi prsty
skláním se k tvým rtům
dotknu se jich
v tom okamžiku vesmír zpomalí ozubená kola času
planety i galaxie roztočí kolem nás
a dýchá s námi
to vše jen skrze tvé něžné rty
v nich je ukryt bůh, jehož jméno je láska

Machová je úplně ticho, pak vstane a dá Slukovi pusu na rty.
„Je to nádherný. Napíšeš celou knížku?“
„Napíšu,“ přikývne Sluka.
Machová si sedne zpět na lavičku, Sluka vedle ní. Machová sáhne do kapsy od mikiny a vytáhne dvě cigarety.
„Vzala jsem je mámě z kabelky. Dáš si jednu?“
Sluka vyvalí oči.
„Já? Já přeci… Kouření škodí zdraví.“
„Kouření jo, ale jedna cigareta?“
„To si zvykneš, a nejde přestat.“
„Po jedný si nezvykneš,“ řekne Machová, dá si cigaretu do úst a druhou podá Slukovi. Ten si ji prohlíží v prstech. Machová škrtne zapalovačem a natáhne ruku ke Slukovi. Sluka si dá cigaretu do pusy, připálí si a hned se rozkašle. Machová se nahlas směje.
„Ty kašleš a ani jsi to nešluk. Musíš takhle, do plic.“
Machová natáhne kouř, zazpívá „la la la“ a teprve pak kouř vydechne.
„Teď spolu.“
Oba natáhnou do plic, zpívají „la la la“ a Sluka se rozkašle, až mu spadnou brýle. Oba se rozesmějí.
„Jak ti je?“ ptá se Machová.
„Budu zvracet!“
„Skvělý, tak prosím na druhou stranu,“ chechtá se Machová. „Mně se báječně točí kebule.“
„Mně taky,“ přikyvuje úplně bílý Sluka a oba se pořád smějí.
Pak si povídají, ale Machová musí ještě zajít k babičce, tak se zvednou.
Domů jde Sluka sám. Je úplně bledý, ale usmívá se.
„Sluko, ty jsi kouřil,“ kráčí najednou vedle Koryťák.
„Ne ne ne,“ vyhrkne Sluka, „já nekouřím.“
„Kouřil. Táhne to z tebe jak z komína. Takhle nemůžeš domů. Musíš si koupit žvejkačky.“
Sluka se zastaví.
„Máš pravdu, musim si koupit žvejkačky.“
„Takže jsi kouřil.“
„Kouření škodí zdraví.“
„To je pravda. Takže až budeš příště s Machovou v parku na lavičce a ona vytáhne cigára, tak si nedáš?“
Sluka se zastaví, přimhouří jedno oko a řekne: „S Machovou na lavičce si možná jedno dám.“
„To je vono, Sluko, to je vono. Z tebe nakonec ještě něco bude!“ rozesměje se Koryťák a zmizí.

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022