„Pane, nemůžete nám tady takhle ucpávat frontu, nejste tady sám!“ zvolala přihrbená postarší pokladní na malého zavalitého pána u pásu s nákupem a ostatním zákazníkům neušlo pozornosti, že rozčilením poprskala ochranné plexisklo.
„Já se vám moc omlouvám, ale… ale něco jsem určitě zapomněl, a nemůžu si vzpomenout co,“ zastyděl se chlap, až se začervenal a pohlédl provinile na nejméně tucet čekajících spoluzákazníků za sebou.
„To sis měl vzpomenout mezi regálama, teď nezacláněj. Spěchám!“ přidal se na stranu jeho odpůrců hned na začátku konfliktu vysoký hubený plešoun v kulatých brýlích na nose.
„Tak, slyšel jste pána. Vyndejte si nákup na pás a šup, ať mi to tady nestojí!“ kárala ho dál prodavačka.
„Problém?“ doslova sem doklouzal manažer směny s mikrofonem přitisknutým na rtech a opřel se o odkládací prostor pokladny. „Á… máme zásek, že, Gábi?“
„Tady jeden zákazník mi to ucpal!“ pokladní hodila zamračeným pohledem k tlouštíkovi.
„Á, copak se děje? Nějak vám pomohu?“ povytáhl se manažer nad pás a vykouzlil naučený úsměv.
„Já jen… něco jsem zapomněl koupit a manželka… víte, ona, Maruška…,“ předvedl snahu o vysvětlení obtloustlý chlapík a opět se začervenal.
„Hele, co nám je do tvojí starý?! Padej na stranu, mám v autě maso na večer, a jestli se mi v tom vedru zkazí…!“ opět se ozval dlouhán, svíral pěsti a vzteky štěkal jako teriér.
„To vyřešíme, nebojte. Gábi, víme, co pán hledá? Řekněte co, a já to přinesu,“ ujal se iniciativy opět manažer.
„Tak už jste si vzpomněl, pane?“ pokladní vykulila své nikotinem zažloutlé oči a zaťukala na pás.
„No, já jen vím, že manželka chtěla dělat salát k obědu… jako Maruška, víte a… a…“
„Jako hlávkový salát? Ten ale nemáte ve vozíku. To bude jistě ono!“ zapojila se asi třicetiletá žena s intelektuálně-učitelským zjevem a napřímila ukazováček jako při zkoušení prvňáků.
„Ne, hlávkový ne. Normální běžný okurkový salát s jahodami a sýrem,“ reagoval tlouštík.
Ve frontě to zahučelo a někdo v zadní řadě se začal smát, až se rozkašlal.
„Blázen! Já to tušil hned. Odveďte ho pryč, nebo ho odvedu sám!“ nasměroval dlouhán svůj vztek k manažerovi, který se bezradně pohupoval na nohách a snažil se nějak pobrat celou situaci.
„Dobře, vy pojďte za mnou, pane, a dořešíme to spolu pěkně separé, ano? Nechcete tady přeci zdržovat ostatní,“ zopakoval svůj naučený úsměv a chytil potížistu za rukáv. Ten sebou ale trhnul a chytl se křečovitě svého vozíku.
„Ne! Nikam nejdu! Musím si vzpomenout, co to bylo! Musím nakoupit všechno, co po mě Maruška chce, jinak…“
„Jinak co?“ zeptala se pokladní a nevěřícně kroutila hlavou.
„Jinak…?“ zeptala se intelektuálka.
„Já mám v autě maso, a jestli –,“ dlouhán byl přerušen.
„Přestaňte tady povykovat jako pavián v pralese, pane, a nechte ho mluvit!“ kárala dlouhána paní s učitelským zjevem.
„Už vím!“ zajásal tlouštík a ťuknul se do čela.
„No sláva!“ zaznělo sborově ve frontě.
„Hořčici do buchty!“ pokračoval v jásotu.
„Cože? Hořčici do buchty? To asi nemyslíte vážně,“ pokladní se rezignovaně rozvalila na nákupní pás.
„Máte pravdu, hořčici vlastně mám,“ jak zahořel, tak zhasnul a ukázal do vozíku na bílo-žluté balení kremžské hořčice.
„Já na to fakt kašlu. Do tohohle blázince už nikdy nepáchnu!“ Dlouhán odstrčil tlouštíka a protáhl se vztekle kolem manažera. „Večer máme oslavu narozenin a já kvůli vám nemám nakoupeno. Tak si to pivo koupím jinde, aha!“ kopnul do prázdných krabic u vchodových dveří a odešel ven na parkoviště.
„Ano, pivo!“ opět vesele zarezonovalo obchodem.
„No, tak vidíte, díky pánovi jste si vzpomněl,“ poplácal manažer přátelsky podivína po rameni, ale ten ramena opět smutně svěsil.
„No jo, jenže Maruška pivo nemůže… Z čeho jenom udělám tu zmrzlinu?“ chytil se za bradu a opravdu znatelně zapřemýšlel.
„Pivo do zmrzliny? Podívejte, vy jste nějakej srandista, že jo?“ zasmál se opět muž na konci fronty.
„Už té legrace bylo opravdu dost, tak se uklidníme a buď s tím přestaňte, nebo pusťte ostatní před sebe. Takhle by to nešlo!“ rozčílila se dokonce i do té doby klidná paní s učitelským zjevem.
„To bude skrytá kamera, to je jasný. Hele, že to je jen příčesek. Bude to nějakej známej herec… Uka!“ Z fronty přikulhal chlap s dlouhým bílým copem a tričkem znázorňujícím nějakou rockovou hudební kapelu. Neváhal a zatahal chudáka tlouštíka za úhledně učesanou prořídlou patku.
„Jaůůůůůůůvajssssss!“ zrudnul potížista, ale tentokrát bolestí.
„Co blázníte, člověče!“ chlapa s copem odstrčil manažer, postavil se před frontu a zahřměl. „Tady bude pořádek! Je to můj obchod a… a prostě vedoucí jsem tady já a já nepřipustím… prostě… už dost!“ posledních pár slov mu zamutovalo někde mezi hlasivkami a patrem, ale efekt to mělo.
Všichni ztichli.
Pokladní se srovnala na židličce, fronta zákazníků se zase srovnala do původní řady a pán se špatnou pamětí se opět zasmál.
„To jsem ale hlupák! Hodinky! Já musím dát spravit hodinky!“ Rychle naházel nákup na pás a poklepal na plexisklo. „Rychle, spěchám, za osmnáct minut zavírají, tak šup!“
Manažer, pokladní i zákazníci byli tak konsternováni vývojem situace, že se nezmohli na jediné slovo nebo reakci.
Pán zaplatil a ještě jednou se na všechny otočil. „Víte, za nádražím je jediný autoservis ve městě, kde mají ještě otevřeno. Bez hodinek ani ránu!“ Chlap vytáhl zpod kabátu veliký budík s obrázkem smějícího se klauna a zasalutoval. „Těšilo mě!“ Poté i s vozíkem odjel ven z obchodu.
Vedoucí obchodu zaostřil nechápavý pohled do světel zářivek na stropě a tiše se sám pro sebe rozpovídal. „Budík do autoservisu… no, proč ne? Salát, jahody, sýr a hořčici do buchty… taky asi nebude špatný. Navrch zmrzlinu politou pivem. É, Gábi?“ otočil se na pokladní, které nezbývalo než opět naučeně najet do stereotypního pískotu pokladny.
„Gábi, kdyby mě někdo hledal… Ale nic!“ pomalu se odklouzal za dveře do zázemí obchodního domu.
Z venku byl slyšet zvuk drnčícího budíku.

Jan Mašata

Rodák z K. Varů, autor povídek, novel a románů pohybující se na hraně lyriky a drsnosti textů i příběhů. Má za sebou vydání několika děl, jak knih tištěných, tak jako e-knih. Začínal jako autor poeticko-lyrických formátů. V posledních letech se usadil ve sféře psycho-thrillerové s určitým erotickým nádechem, kde si zakládá na strhujícím spádu děje s jistou sociálně, nebo společensky konfrontační linkou. Rád nechává čtenáře tápat až do poslední kapitoly, kde prolíná více příběhů najednou a nechává je tak v určitém napětí a prostoru pro vlastní fantazii. Typickým znakem jeho stylu je užití mnoha neologismů v popisu děje, prostředí i postav. Tento karlovarský autor žije aktuálně v Plzni, kam často zasazuje zápletky svých příběhů.

Související knihy

Mašata, Jan

Petrklíč, 2021

Mašata, Jan

Petrklíč, 2021