Čtení ke kávě: Dobrý člověk ještě žije (Petra Kubašková)

Dobrý člověk ještě žije

16.7.2024 Petra Kubašková Bez komentáře

Pro dobrotu na žebrotu. S poctivostí nejdřív pojdeš. Nebo nejdál dojdeš? Jak ono to vlastně bylo a které z těch rčení dnes vůbec platí…?

V roce 1919 vydal Romain Rolland knihu s názvem Colas Breugnon, u nás známou spíše jako Dobrý člověk ještě žije. Příběh se odehrává v Burgundsku za dob panování Ludvíka XIII. a vypráví o muži, který i přes bolestné ztráty nepřichází o svůj optimismus a vrozenou dobrotu. Francouzský král Ludvík, třináctý svého jména, vládl v sedmnáctém století; máme tedy jistotu, že v té době dobrý člověk ještě žil. Přežil ale dodnes?
Bez mučení přiznám, že byly okamžiky, kdy jsem víru v existenci dobrého člověka málem ztratila, třeba při cestě autobusem, kdy řidič dupnul na brzdu tak, až se chuděra jedna cestující, postarší dáma, skutálela ze sedadla, po zádech dojela uličkou mezi sedadly o několik řad dopředu a zastavila se přímo pode mnou. Bylo logické, že jí podám ruku a pomůžu na nohy. Zarazil mě ale mrazivý nezájem všech okolo, včetně samotného řidiče. Nikdo nehnul ani brvou, všichni se dívali buď před sebe, nebo zkrátka jinam, a tak jsem v záchvatu poslední naděje, že to pohne alespoň řidičem, zavolala směrem k volantu: „Haló, pane řidiči, tady vám upadla cestující!“ Nic, jako bych mluvila se vzduchem.
A tak mi to bylo líto. Paní naštěstí vyvázla jen s pochroumanými brýlemi a zřejmě i s nezáviděníhodným pocitem, že byla skoro všem ukradená. Jak to otřáslo její vírou v dobrého člověka, mi není známo. Ale moment: než začnu působit dojmem, že zde chci vyzdvihovat své vlastní hrdinství, mám ještě něco na srdci.
Nedlouho poté jsem se totiž přesvědčila, že dobrý člověk přece jen ještě žije, a to v mnoha podobách – především to ani nedává na odiv, je dobrý zkrátka jen tak, ze své podstaty, a i když to skoro nikdo nevidí. Hodlám tedy trochu napravit obraz dnešního světa. Hrne se to přece na nás ze všech stran, že? Samé pohromy, katastrofy a lidská lhostejnost.
Začnu historkou veskrze úsměvnou. Parkovala jsem onehdá takhle na asfaltovém plácku u kontejnerů, kde jsem měla někoho vyzvednout. Po chvíli mi začalo připadat, že stojím zbytečně daleko od obrubníku a mohla bych překážet, a tak jsem uvolnila ruční brzdu, přeparkovala a… brzdu už podruhé nezatáhla. Jednou stačí, ne? (Ano, správně, to byla ironická poznámka na můj vlastní účet.) Bylo dost horko a já stála na mírném svážku, tak mírném, že si ho smrtelník nevšimne – ale moje škodovka ano. Nechtělo se mi v tom vedru sedět za volantem, a tak jsem otevřela dveře, vystrčila nohu, jako že si vystoupím… A vtom se moje vozidlo rozhodlo, že se pomaličku rozjede, což taky okamžitě udělalo. Inu, hopsala jsem tou jednou nohou po asfaltu vedle auta a přitom jsem se ten malý rozjetý tank snažila zadržet všemi možnými prostředky (neboli jsem na něj křičela: „Auto, stůj!!“ a sápala se po všem, co bylo v té chvíli možné chytit). A najednou jsem periferním viděním spatřila postavičku nějakých padesát metrů daleko, kterak praštila batohem o zem a řítila se směrem ke mně. Neznámý mladík, kterému dodnes blahořečím, oběhl auto zepředu a zastavil ho. Mohla jsem si samým vděkem urvat mluvidla, ale mladík řekl jen: „V pohodě, tohle jsou situace, kvůli kterým ráno vstávám z postele.“ Pak se vrátil pro batoh a já aspoň posloužila jako atrakce pro řidiče kolemjedoucích vozidel.
Teď se lusknutím prstu přenesu z asfaltového plácku někam jinam, přímo na frekventované parkoviště před supermarketem, kde jsem onehdá jedním uchem slyšela nějakou paní, jak se tak trochu nešťastně ptá nějaké jiné paní, jak odtamtud dojde k poliklinice a jestli je to daleko, a že prý to tady nezná a že asi vystoupila omylem o pár zastávek dřív. A když už jsem chtěla té paní nabídnout, že ji tam svezu, protože to mám při cestě, neuhodnete, co se stalo: ta dotazovaná paní mě předběhla a nabídla jí totéž, vyfoukla mi dobrý skutek… a udělala mi tím neskutečnou radost.
Mohla bych jmenovat dál, třeba zaměstnankyni supermarketu, která za mnou běžela, protože jsem si nechala na vozíku pověšený deštník, známé a kamarádky, které mě podržely, když jsem se nemohla rozhoupat (rozumějte: sebrat odvahu) k novému zaměstnání, rodinu, která vám připraví měkkou peřinku utkanou z pocitu, že na vás někomu záleží, když vám není zrovna do zpěvu.
Vzpomínáte na Malého prince? Potkal na poušti květinu a zeptal se jí, kde jsou lidé. Jenže květina za svůj život viděla jen jedinkrát přejít karavanu, a tak byla přesvědčená, že lidí je asi šest nebo sedm. A kdo ví, kde je jim vlastně konec… Ano, občas něco vidíme a připadá nám, že jsme viděli dost a už toho o světě víme tak akorát. Možná jsme ale přesto ani zdaleka neviděli všechno… S touhle větou lze nakládat jako s pověstnou sklenicí, v níž voda sahá do polovičky: je zpola plná, nebo zpola prázdná? Podívejte se lépe. Možná je přece jen spíš napůl plná – alespoň občas.
Přeji vám, ať je vaše sklenice jménem Svět z větší části plná živou vodou jménem Dobří lidé – alespoň občas…

Petra Kubašková

Autorka ráda nechává své postavy čarovat ve staré Praze a hovořit s domovními znameními a někdy je také zaplétá do sítí utkaných ze snů. Láska ke knihám odlákala rodačku z Loun od práce středoškolské učitelky, k profesi překladatelky fantastické beletrie a zavedla ji i na dráhu autorky. Jako spisovatel i člověk má vztah k historii a k rodnému městu, stejně jako k Praze a jejím památkám. Zbožňuje přírodu, domácí ochočené hlodavce, rebarborový koláč, cizí jazyky a západy slunce a rovněž je obdivovatelkou výtvarného umění. Na kontě má v současné době čtyři knihy a další jsou v procesu.