Knihu Staré šumavské legendy vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Zneužitý dar Lesní matky

U hlubokého lesa na úbočí hory Plechý žil se svou mladou ženou a dvěma malými dětmi horal Jakub. Bydleli ve staré roubence hrozící zřícením. S krovem, dřevěnou podlahou i trámy stropu již téměř zničenými dřevomorkou. Zdědil ji po svých rodičích, kteří mu kromě ní, dožívajícího vybavení nuzného obydlí, několika slepic a staré kozy nic víc odkázat nemohli.
Přestože byl chudý, jeho nabídku k sňatku neodmítlo děvče pocházející z obdobných poměrů. Vyhlédl si ji v sousední osadě, když tam pomáhal při senoseči a po práci s ní poté prožil noc na již dříve sklizeném suchém seně ve stodole. Její rodiče sňatku nebránili s tím, že s žádným darem k svatbě ani budoucí pomocí od nich nemohou počítat.
Rok po svatbě se jim narodilo děvčátko a po dalším roce druhé. Když starší z Jakubových dcer již odrostla kolébce a mladší s pomocí matky zkoušela první krůčky, obrátil se na něj s lákavým návrhem místní krčmář. Občas si od Jakuba za trochu peněz nechával nařezat a naštípat dříví k topení nebo pomoci s nakulením plných sudů do sklepa a naložením prázdných na povoz.
Tentokrát ale chtěl Jakuba využít k něčemu zcela jinému. „Podívej, mám pro tebe velice dobrou nabídku. Než ti ale povím, co bys pro mě mohl dělat za takovou sumu peněz, o jaké se ti doteď určitě ani nezdálo, musíš mi na zdraví svých dětí odpřisáhnout, že ať tu nabídku přijmeš, nebo ne, nikdy o tom nikomu nepovíš ani slůvko. Ani své ženě, aby to nevytroubila,“ řekl s pohledem bedlivě upřeným na jeho obličej.
„Kdybys to vyzradil, už si u mě nikdy ani neškrtneš a poženu tě odtud svinským krokem, pokud by ses mi odvážil přijít na oči,“ dodal výhružně.
„Já… já… ,“ koktal zaskočený Jakub, než se mu podařilo překonat údiv nad tím, co právě vyslechl z krčmářových úst.
„Můžete mi věřit, že všechno, co mi povíte, si nechám pro sebe,“ řekl poté dychtivě a přitom se mu také on již bez záchvěvu zahleděl do očí.„Odpřisáhni to tedy tak, jak jsem ti řekl!“ vyslechl od něj Jakub a bez zaváhání to udělal.
Krčmář si ho ještě jednou dlouze přeměřil zkoumavým pohledem, než prozradil svůj záměr. Vylíčil mu, že si pořídil vše potřebné k pálení kořalky a dohodl se s kolegou z Rakouska na jejím odběru. Sice dost pod cenou, za kterou ji bude sám pak v Rakousku prodávat, ale i tak na tom vydělají oba. O kořalku je prý tam, kde má krčmu, velký zájem.
„Nemám ale čas ani věk na to, abych mu ji tam dopravoval sám. Nemůžu se s nákladem kořalky plahočit vzhůru po horách přes hranici. Od té už není k jeho krčmě daleko. Jestli se dohodneme, popíšu ti cestu a na té kořalce budeš vydělávat i ty,“ řekl.
„To ale není jen tak, vždyť hranice obcházejí strážní, celníci. Co když mě s kořalkou přistihnou? Za pašování jsou přece vysoké tresty,“ namítl znejistělý Jakub
„Musíš být opatrný, dávat si pozor a dobře si to tam obhlédnout. Pokud nějakého celníka zahlédneš, budeš se muset schovat a počkat, až odejde. Kdyby tě spatřil, máš přece mladé, rychlé nohy, a tak mu utečeš. Samozřejmě i s kořalkou, nemůžeš ji tam pohodit. To už bych ti pak další nesvěřil. Celníci jsou přece také lidé, a tak po tobě patrně žádný střílet nebude, pokud tě spatří,“ pokračoval ve vábení krčmář.
„No jo, ale co kdyby jich tam bylo víc a chytili mě,“ nadhodil Jakub.
„Hm, není pravděpodobné, že by jich tam spolu chodilo víc, ale kdyby se to přece jenom stalo a polapili tě, musíš tvrdit, že kořalku jsi koupil pro sebe od kohosi na trhu v Rakousku, na hranicích jsi zabloudil, a tak ani nevíš, kde jsi. V žádném případě nesmíš prozradit, že kořalku máš ode mne a ani ke komu jsi s ní měl namířeno. Pokud by tě pak zavřeli do vězení, bude to přece jen načas, a já ti na svou duši slibuju, že bych nenechal tvou ženu a děti umřít hlady,  než by ti vypršel trest. A až by ses vrátil z žaláře, dal bych ti za odměnu slušné peníze za to, že jsi pro mě riskoval,“ snažil se krčmář dotáhnout svůj záměr k úspěchu.
Navržené peníze, které by jinak jako dřevorubec či každodenní dřinou u sedláků pracně vydělával celý měsíc, byly pro Jakuba silným lákadlem. Proto, i když se nezbavil pochybností, zda dělá dobře, s krčmářem se dohodl, což stvrdili podáním a stiskem rukou.
Hned následující den se s krosnou naplněnou lahvemi s kořalkou, svrchu zakrytými chrastím, vydal na cestu. Své ženě důvod své cesty neprozradil. Nevyptávala se, kam jde. Měla za jisté, že si jej jako obvykle někdo sjednal k pomoci v hospodářství nebo ke kácení či jiné práci se dřevem.
Nevyčítal si, že ji klamal. Pořádný muž se přece musí postarat o rodinu, aby se měla co nejlépe, a obejít zákon snad ani není hřích, jestliže to dělá v takovém úmyslu, říkal si v duchu. V hustém mlází u okraje lesa ukryl pilu břichatku, kterou si vzal z domova s sebou, aby sousedé, kteří ho mohli spatřit, nepojali podezření, za jakým účelem s krosnou na zádech do lesa jde. A s kořalkou vyrazil k temenu hory.
Les na úpatí Plechého znal dobře. Čím výše však stoupal, tím mu byl známý stále méně. Do těchto míst podobně jako většina obyvatel z jeho osady chodil jen zřídkakdy. Obvykle jen na houby, když byl čas jejich růstu. Vzpomněl si, jak byl od raného věku utvrzován v tom, že je tady říše strašidel.
Jak se blížil k Plešnému jezeru, vybavil si vyprávění o strašných divých ženách, které kolem něj pobývají.
Vzdáleně se ženám podobaly, avšak byly ohavné, porostlé srstí po celém těle, chodily polonahé a bosé, oděné pouze v suknicích. Říkalo se, že tato ohavná zjevení nemilosrdně utopila již mnohého nešťastníka, který na jimi obývané území zavítal. Rovněž se proslýchalo, že rodí ohavné zmetky, které podvrhují nešťastným matkám náhradou za jejich vlastní děti, které jim ukradnou, když ty na ně nedávají pozor. Za nocí tady z jezera prý kvílí sbor utopenců a k jejich žalostné písni se přidává vytí vlkodlaků, křik hejkalů i další úděsné zvuky.
Jakubovi se při pomyšlení na to zrychlil dech. U jezera ovšem žádnou z divých žen ani jiná strašidla nezahlédl, a tak kolem něj přešel bez úhony. Po chvíli, když se pro jistotu ohlédl, spatřil, že od údolí se vzhůru valí mlha. Tu, jak od mládí věřil, vlečou šedí mužíci. Nebál se jich však. Již mnohokrát se mu stalo, že se ocitl v tak husté mlze, že bylo vidět jen na pár kroků, a přesto cestu neztratil. To jen lidem neznalým hor šedí mužíci způsobí, že zbloudí v krajině, kde se nevyznají, a v zimě umrznou či v létě utonou v bezedné bažině, táhly mu hlavou zjitřené myšlenky.
Nezastavoval se a od jezera začal stoupat strmým svahem vzhůru. Když se poohlédl, všiml si, že mlha se začíná vytrácet a nad hladinou jezera se válí již jen její cáry. Připadlo mu, že mezi nimi zahlédl i jakési postavy, ale byl již dost vysoko nad jezerem, a tak obavu z nich mít nemusel. Jeho obavy nyní dostávaly jinou podobu. Zemská hranice byla nedaleko a on mohl každou chvíli narazit na hlídkující stráž. A náhle, jako by to přivolal.
„Kam jdeš, chlape? Stůj!“ zaburácel nedaleko od něj hlas. Jen letmo zahlédl postavu, zpola zarytou jeho zraku kmenem jednoho z rozložitých stromů. Na nic dalšího nečekal a rozběhl se dolů napříč svahem.
„Zastav se! Stůj, nebo střelím!“ křičel ze svahu nad ním celník. Pak Jakub zaslechl, jak mu nad hlavou hvízdla kulka a po ní další. Šlo mu o život, a tak běžel tak rychle, jak určitě nedokázal ještě nikdy předtím. Když před sebou spatřil husté mlází, střelhbitě vběhl do úkrytu mladých stromků a v následném okamžiku se zřítil do prohlubně.
Když přišel k sobě, první, na co padl jeho zrak, byly bosé nohy. Spíše zvířecí než lidské. Zablácené, s drápy místo nehtů. Pozdvihl hlavu a zděsil se. V přítmí spatřil stařenu s parohy na hlavě, zahalenou ve vlčí kůži. Z jejího svraštělého obličeje na něj hleděly pichlavé oči. Připadly mu divoké, jaké mívají šelmy.
„Lesní matka!“ problesklo mu hlavou. Znal strašlivé historky o tom, že napadá osamělé poutníky a ubíjí je svými parohy. Také že pouhým pohledem dokáže člověka proměnit v kámen. Oněměle na ni hleděl, zchvácený hrůzou, a očekával, že ho v nejbližší chvíli sprovodí ze světa.
„Bojíš se mě?“ zaskřehotala.

——————————–

Stáhněte si celou ukázku.

——————————–

O autorovi

Hynek Klimek je původním povoláním stavební technik, v lednu 1990 se stal novinářem a zůstal jím patnáct roků. Nyní má jako publicista svobodné povolání. Od roku 1978 žije v Českých Budějovicích a jihočeská tematika je v jeho tvorbě velmi výrazná. Publikoval ve více než 50 celostátních a regionálních periodikách přes 300 povídek, fejetonů a reportáží. Spolupracoval i s televizními studii a zanedbatelná není ani jeho tvorba fotografická.

Zdroj informací: Knihcentrum

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Klimek, Hynek

Cosmopolis, 2024