Ukázka z knihy Potudaň (Andrej Platonov)

ukazka-potudan
Začtěte se do ukázky z povídkové knihy, která vám nabídne rovnou pět různých příběhů! Autor tematizuje ruskou občanskou válku, vlastní vzpomínky na dětství, zvěrstva nacistického Německa i život v bolševickém SSSR. Nezapomíná však ani naději.

Knihu Potudaň vydalo nakladatelství Dauphin.

Tráva znova vyrostla na udusaných, nedlážděných cestách občanské války, protože válka skončila. Ve světě, v guberniích se znova rozhostilo ticho a lidí tam bylo málo: někteří zemřeli v bojích, mnozí si léčili rány a zotavovali se u příbuzných, zapomínajíce v dlouhých snech na těžkou válečnou dřinu, a leckterý z demobilizovaných se ještě nestačil vrátit domů a šel nyní ve starém plášti, s polní brašnou, v měkké kukle nebo v beránčí čepici – šel po husté, neznámé trávě, na kterou dřív neměl čas pohlédnout, ale také je možné, že ji zašlapali pochodující a že tehdy nerostla. Šli se strnulým, udiveným srdcem, znova poznávali pole a vesnice, rozkládající se po obou stranách jejich cesty, duši jim už změnila trýzeň války, nemoci a štěstí nad vítězstvím – šli teď žít jakoby poprvé a jen nejasně se pamatovali sami na sebe, jací byli před třemi čtyřmi roky, poněvadž se proměnili v jiné lidi – dospěli věkem a zmoudřeli, byli trpělivější a pocítili v sobě velikou světovou naději, která se stala ideou jejich prozatím ještě nepříliš dlouhého života, který před občanskou válkou neměl jasný cíl a určení. Na sklonku léta se vraceli domů poslední demobilizovaní rudoarmějci. Zdrželi se v pracovních armádách, kde se zabývali různými neznámými řemesly a kde se jim stýskalo, a teprve teď jim dali rozkaz, aby šli domů, ke svému a k veřejnému životu. Po kopcích, které se táhnou do dálky nad řekou Potudaní, šel už druhý den a noc domů, do málo známého újezdního města, bývalý rudoarmějec Nikita Firsov. Bylo mu asi pětadvacet let, měl skromnou, jakoby stále zarmoucenou tvář, ale tento výraz tváře pravděpodobně nevyjadřoval smutek, nýbrž rezervovanou a dobráckou povahu, nebo snad také obvyklou soustředěnost mládí. Světlé, dávno nestříhané vlasy mu padaly zpod čepice na uši, velké šedé oči hleděly se zasmušilým napětím do klidné, tesklivé přírody jednotvárné krajiny, jako by poutník nebyl zdejší. Za poledne si Nikita Firsov lehl u malého potůčku, tekoucího z pramene po dně úžlabiny do Potudaně. A poutník začal dřímat na zemi, na slunci, v zářijové trávě, kterou už tu od dávného jara unavilo růst. Životní teplo jako by v něm vychladlo a Firsov usnul v tichu odlehlého místa. Létal nad ním hmyz, vznášela se nad ním pavučina, nějaký tulák ho překročil, ani se spáče nedotkl, neprojevil o něho zájem a šel dál za svým. Prach léta a dlouhého sucha tkvěl vysoko ve vzduchu, světlo nebes bylo kvůli němu méně jasné a slabší, ale čas světa šel přesto jako obvykle v dálce za sluncem…
Pojednou se Firsov zvedl a posadil, těžce a vyděšeně dýchal, jako by byl zchvácen nějakým neviditelným během a zápasem. Zdál se mu strašlivý sen, že ho svou žhavou srstí rdousí malý, vypasený živočich, něco jako polní zvířátko, které se vykrmilo čistou pšenicí. A tento živočich, smáčený potem námahy a lačnosti, vlezl spáči do úst, do krku, snažil se mu prohrabat chňapavými tlapkami až do středu duše, aby mu spálil dech. Firsov se ve spánku zalykal, chtěl vykřiknout, dát se na útěk, ale zvířátko se z něho vydralo samo od sebe, slepé a ubohé, samo postrašené a rozechvělé, a skrylo se v temnotě své noci. Firsov se umyl v potoce a vypláchl si ústa. Pak vyrazil co nejrychleji dál. Dům jeho otce už byl blízko a do večera k němu mohl dojít. Právě se setmělo, když Firsov uviděl své rodiště v zamžené nadcházející noci. Byla to mírně se svažující náhorní rovina, vystupující od břehů Potudaně k vyvýšeným žitným polím. Na této náhorní rovině se rozkládalo nevelké město, díky temnotě teď skoro neviditelné. Nesvítilo tam ani jediné světlo.
Otec Nikity Firsova v této chvíli spal: lehl si, jakmile se vrátil z práce, dřív než zapadlo slunce. Žil osaměle, žena mu dávno umřela, dva synové zmizeli v imperialistické válce a nejmladší syn Nikita bojoval v občanské: možná že se ještě vrátí, myslel si o nejmladším synovi otec, občanská válka se vede poblíž domů a ve dvorech a střílí se v ní méně než v imperialistické. Otec hodně vyspával – od večerních červánků do ranních, jinak, když nespal, se mu honily hlavou nejrůznější myšlenky, představoval si zapomenuté a jeho srdce se trápilo steskem po ztracených synech, smutkem nad vlastním životem, který uplynul v jednotvárnosti. Hned po ránu odcházel do dílny, kde se dělal selský nábytek a kde už mnoho let pracoval jako truhlář – a tam, uprostřed práce, to pro něho bylo snesitelnější, zapomínal sám na sebe. K večeru však to na něho zase padlo, a když se vrátil do jednopokojového bytu, co nejrychleji, skoro se strachem, usínal až do příštího jitra, ani petrolej nepotřeboval. Za svítání ho ale mouchy začínaly štípat do pleše, stařec se probouzel a dlouho, pomaloučku, obezřele se oblékal, obouval, umýval, vzdychal, přešlapoval, uklízel pokoj, brumlal si sám pro sebe, vycházel ven, vyhlížel, jaké je počasí, a vracel se – jen aby utloukl nepotřebný čas, který mu zbýval před započetím práce v truhlárně, kde vyráběli selský nábytek.
Této noci otec Nikity Firsova spal jako obvykle, z nutnosti a také proto, že byl unavený. V záspí domu už kolikáté léto žil cvrček a po večerech odtamtud vrzukal – kdo ví, jestli to byl ten samý cvrček co předminulé léto, nebo snad už jeho vnuk. Nikita došel na zápraží a zaklepal na otcovo okno. Cvrček na chvíli zmlkl, jako by naslouchal, kdo to přišel – neznámý člověk, v pozdní hodině. Otec slezl ze staré dřevěné postele, na které spával ještě s nebožkou matkou všech svých synů, i Nikita se kdysi na této posteli narodil. Hubený stařec měl teď na sobě podvlékačky, od dlouhého nošení a praní se srazily a zúžily, a proto mu sahaly pouze ke kolenům. Otec se zblízka přitiskl k okenní tabulce a hleděl odtamtud na syna. Už ho uviděl, už poznal svého syna, ale stále ještě zíval, protože se na něho chtěl dosyta vynadívat.

O autorovi

Andrej Platonov (1899–1951) (vlastním jménem Andrej Platonovič Klimentov) se literárně projevil nejdřív jako esejista a básník, později jako autor vědeckofantastických próz. Vzhledem k jeho zájmu o osudy nejposlednějších z posledních mu sovětská literární i kulturně politická kritika brzy začala vytýkat „okrajovost“ jeho témat a hrdinů, přestože svým původem i povahou motivů vlastně představoval přímo vzor „proletářského spisovatele“. Nakonec byl z nejvyšších míst pranýřován dokonce za „anarchickou protistátnost, nutně vyrůstající z ‚humanistické‘ sebestřednosti“. Jeho tvorbu odmítali doboví inženýři lidských duší jako „ubohý příklad nejpodlejší a nejhnusnější pomluvy“ sovětského zřízení. Nebylo tudíž divu, že Platonovovy apokalyptické romány, portrétující stalinskou politiku kolektivizace a industrializace – nesměly za jeho života vyjít tiskem.

Zdroj informací: nakladatelství Dauphin


 2_1_dauphinDauphin ve francouzštině, jazyce básníků, znamená delfín či mladý následník trůnu. Knihy, které byly následníkovi předkládány, byly označeny latinským nápisem ad usum delphini – určeno dauphinu.
V antické mytologii pak delfín převážel vyvolené na Ostrov Blaženosti. V nakladatelství Dauphin by chtěli na tyto tradice navázat – domnívají se, že i kvalitní četbou je možno ostrovů Blaženosti dosíci.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePotudaň

Platonov, Andrej

Dauphin, 2024

Napsat komentář