Čtení ke kávě: Kdyby Kafka poslouchal Clash (Radim Kopáč)

Kdyby Kafka poslouchal Clash

25.6.2024 Radim Kopáč Bez komentáře

Strávil jsem teď pár měsíců s Franzem Kafkou. Možná to byl v úhrnu rok. S jeho knihami, knihami o něm. S jeho kresbami, jeho fotografiemi.

Vzešly z toho dva počiny, realizované ve spolupráci s Petrem Stančíkem: jednak Kafkova abeceda (ta vyšla v Malvernu na konci května, ilustrovaná Štěpánem Marešem), jednak Praha kafkovská (ta vyjde v Academii na konci roku, s fotografiemi Lady Nayevo). První věc popularizační, jednatřicet fejetonů podle abecedy, od Aeroplánů po Želízy; druhá věc zasvěcující, procházející šest desítek klíčových bodů, které ve výsledku splétají Kafkovu Prahu. Byl to intenzivní, podnětný čas. Minimálně ze dvou důvodů.
Zaprvé Kafkova aktuálnost. Jako by to psal všecko rovnou pro nás, ne pro svou dobu. Milostné vztahy raději epistolární než žité. Fragmentární deník jako nejvěrnější zrcadlo pro vlastní tvář. Chmurné průpovídky v Procesu, v Proměně. Člověk jako bezmocná loutka drcená osudem. Lež jako úběžník všeho, co přijde:

„Ne,“ řekl duchovní, „není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné.“ „Neradostné mínění,“ řekl K. „Lež se nastoluje jakožto světový řád.“

A zadruhé Kafkova totálnost. Život a dílo pro něj byly spojité nádoby. Žil, aby psal. A psal, protože jenom tehdy žil. Jakkoli nespokojeně, nedokonale, se setrvalým pocitem nepatřičnosti, viny. Tu fatální chorobu na sebe přivolal cíleně. Jako trest, který možná nebyl spravedlivý, ale byl jistě nutný. Kafka věděl, že je prokletý. Jenže prokletí bývají právě ti vidoucí. Proto jsou na místě paralely mezi Kafkou a taoismem. Proto ho vzal André Breton v devětatřicátém roce do své Antologie černého humoru.
Jenže aktualita s totalitou by nefungovaly bez jednotícího rámce. A tím je u Kafky paradox. Všecko je u něj vždycky nějaké, ale vždycky taky ještě jiné; každá jistota je obratem vyvrácena, každá nejistota obratem vyhlazena. Kafka nenáviděl i miloval: Prahu, rodiče, své partnerky, sebe i své psaní. Kafka se popíral k smrti, ale když ležel v Kierlingu na smrtelné posteli, toužil po jediném – aby žil. Než Georg Bendemann z Ortelu poslechne svého otce a utopí se v řece, vzpomene s láskou právě na své rodiče. Stejně tak Gregor v Proměně. Prostě setrvalé napětí, nerozhodnost. Nedospělost. Kdyby znal Kafka britské the Clash, jistě by si rád broukal s nimi: „Should I stay or should I go…“

Radim Kopáč

Autor (1976) je kulturní publicista a historik, vystudoval novinařinu a mediální studia na Univerzitě Karlově, vyučuje na Pedagogické fakultě tamtéž. Napsal řadu knih na témata z okraje kultury a společnosti posledních století, například Velká kniha o prdu (2009), Nevěstince a nevěstky (2013), Punk je mrtvý – a kdo ne? (2016), Praha erotická (2017), Praha ožralá (2021), Padáme i na tvou hlavu (2021), Všechno je špatně, zpátky na stromy (2022), a nejnověji Příšerná hostina (2023) a Kafkova abeceda (2024).