František Kotleta: Fakt hustej nářez

Jsou staří známí, které člověk vidí rád, a potom ti, o nichž doufáte, že je už nikdy nespatříte. Jeden z nich se jmenoval Fred Channon.
„Máš bejt dávno mrtvej, hajzle,“ zašeptal jsem.

* * *

Stál v boční uličce. Vypadal trošku jinak, než jsem si pamatoval. V levém očním důlku měl zařízení, které mu trčelo pár centimetrů ven jako liliputánův penis a místo levé ruky měl cosi matně lesklého. Řekl bych, že mu kartani „vypěstovali“ novou bionickou ruku.
A vedle něho stáli pánové Dino a Piero. Slovo „kurva“ v mé mysli zaznělo snad tisíckrát. Ale tady bylo na místě. Tady by kurvoval i papež. Co papež, sám Buddha by křičel: mrdat všechny zasraný egyptský zmrdy do prdele ostnatým drátem. V řadě za touhle podivnou trojicí stála četa kartanů. A když říkám četa, tak myslím skutečně četu. Muselo jich být nejmíň čtyřicet. Táhli se do dálky ve dvojstupu jako panici ve frontě na pokus o světový rekord v bukkake.
Jak se říká ve východních Čechách, „čert sere na jednu hromadu“. Takže když problém, tak pořádný.
Přikrčil jsem se a rozběhl se na druhou stranu. Pode mnou kráčel rozvážným a velmi rozvláčným krokem Gerhard. Vyndal jsem z kapsy hrst euromincí a hodil je po něm. Briskně se otočil směrem, odkud eurocenty přilítly. Pravačku už měl pod bundou, jak sahal po glocku. Zahrál jsem si na Albeje Charduka a rukama mu naznačil, že jsme po krk ve sračkách, za rohem číhá plná prdel mimozemšťanů a někdo nám vrazil kudlu do zad.
Germán se otočil a naznačil mi: uklidni se a lezu za tebou nahoru. Tak jsem se uklidnil a počkal, až za mnou vyleze. Jen co nakoukl přes obrubu střechy, zbledl. Popošli jsme dál od stěny, za kterou se schovávalo tohle shromáždění.
„Co je to monstrum vepředu?“
„To je Fred Channon. Šéf Legie nesmrtelných. Ten bastard je fakt nesmrtelný. Už jsem si dvakrát myslel, že jsem ho zabil a on je zase tady. Vylejzá z hrobu jako zombie. Ty mi spíš vysvětli, co tu dělají Dino a Piero.“
Gerhard pokrčil rameny.
„Mágové nás zradili. Respektive ne nás, ale Sangot. Už to jednou udělali, pamatuješ?“
„Jo, kurva. Ale proč teď?“
„Síla zvyku?“ Znovu pokrčení rameny. „Nejjednodušší vysvětlení je, že kartani nakonec o jejich existenci měli tušení. A mágové se zřejmě báli, že je dřív nebo později dostanou. Podle mě si tuhle zradu naplánovali, už když jsme byli u nich. Báli se na nás vrhnout sami – zvlášť potom, co jim Petra udělala v té svatyni při vymítání –, tak nám strčili do auta štěnici a poslali hochy na špinavou práci vyjednat obchod s ufounama. Asi doufali, že zabijí dvě mouchy jednou ranou – zajistí si bezpečnost a navíc se zbaví Sangot, která se jim zjevila po tisíciletích.“
„Jenže Sangot je v Petře. Zabijeme ty zmrdy.“
Neptal jsem se. Tohle jsem upířímu parťákovi oznamoval.
„Zabijeme. Až přijde čas. Teď musíme zmizet. S touhle armádou se potýkat nemůžeme.“
„To máš recht. Bereme roha.“

* * *

Jenže čert sere na jednu hromadu.

* * *

Ten výstřel pocházel ze slonobijky. Vyskočil jsem a rozběhl se podívat, co se stalo. Petra stála před autoopravnou, v ruce svírala kouřící pušku z továrny Holand and Holand a v prachu u nohou se jí válel robokop.

* * *

Nebyl to slon, ale dopadl stejně. Výstřel z takové blízkosti mu notně pochroumal kus hrudního plátu a podle toho, jak legračně hýbal pažemi a vydával zvuky jako splašené Atari, měl žluťásek po žížalkách. Asi šlo o zvěda. Petra mu vpadla do zad a nezaváhala. Armáda pod námi se dala do pohybu.
Gerhard z tašky vylovil granáty a začal je metat na ulici jako mistr světa v žonglování nastřelený speedem. Zase došlo na jeho slova. Když má Němec cestovat přes Balkán, vždycky k tomu potřebuje granáty.

* * *

Co se v uličce plné kartanů dělo během Germánova bombardování, respektive granátování, jsem neviděl. Letěl jsem ze střechy rovnou do prostoru před autoopravnou. Dopadl jsem na zem a vysekl dokonalý parakotoul. Jak jsem se postavil, už jsem v pravačce držel odjištěného Deserta.
Právě včas. Naproti nám se řítil Fred Channon a v závěsu za ním Siciliáni.
Petra zaklekla do podřepu a vypálila ze slonobijky. Pan Dino udělal přesně to, co před chvílí kartan. Akorát přitom bylo hodně, opravdu hodně krve. Škoda, že jsem neměl čas si tuhle situaci vychutnat. Upír dopadl na zem a zkusil se postavit. Nešlo to. Ono to jde vůbec blbě, když vám uletí kus břicha a třetina páteře se vydá na vyhlídkový let albánskou ulicí. Ostatní orgány na tom určitě nebyly o mnoho lépe. Většina se proměnila ve výživnou kaši. Jedno bylo jasné. Toulaví psi budou mít dneska hody.
Nevýhodou slonobijky bylo to, že měla jenom dva náboje a časově poněkud náročnější nabíjení. I tak to ale Pierovi nepomohlo. Napálil jsem mu tři kulky z Deserta do obličeje. Proletěly skrz a přísahal bych, že skončily v některém z kartanů, kteří se sem blížili v závěsu ve stále spořádaném dvojstupu.

* * *

Dalších sedm výstřelů ho zastavilo definitivně.
Do prachu ulice jsem vypustil prázdný zásobník. Zalovil jsem v kapse, vyndal druhý a – Fred mě doběhl a plnou rychlostí nabral ramenem. Spadnul jsem na záda a Kateřinin Syn s tahem rozjetého vlaku dopadl na mě. Bionická ruka mě udeřila do hrudi. Bolestí jsem upustil zásobník do prachu ulice. Vypadlo z něj několik nábojů.
„To, kurva, nevíš, že si tu budou hrát děti? Co když to najdou?“ zaskřípal jsem mezi zuby, když jsem ho do hlavy mlátil prázdným Desertem. Izraelská pistole vážila dvě kila, ale s Fredem to ani nehnulo.
Rozhodl se mi oplatit stejnou mincí. Já bušil do hlavy jeho, on mě. Já jeho. On mě. Bylo to jako tenisové utkání sester Williamsových.
Aparátek, kterým mu nahradili oko, temně vrčel, ale Fred Channon nepronesl jediné slovo. Jako by byl na dálkové ovládání.
„Zabil jsem tě dvakrát, zabiju tě potřetí, kartanská děvko,“ prskal jsem a pro změnu jsem se mu místo bušení do hlavy pravačkou propracoval mezi nohy.
Kolem mě se mihla šmouha ocelové barvy. Jeden z kartanů, kteří sem přibíhali, dostal zásah slonobijkou. A za ním letěl druhý.
Fred mě také přestal mlátit a místo toho se rozhodl mě uškrtit. Bionická ruka měla slušný stisk. Zkoušel jsem ji levačkou odtrhnout, ale jen jsem trochu zmírnil tlak. Začínalo to vypadat, že dopadnu jako alexandrijští mágové v Petřině/Sangotině péči.

* * *

Prach v ulici se zvedal. Způsobil ho dusot nohou desítek žluťáckých robokopů. Kartanské stromořadí kolem nás houstlo. Slonobijka se přestala ozývat.

* * *

Jenže já měl oči a mysl soustředěné jen na Freda Channona a jeho novou ruku škrtičku.
„Áááááááááááá!“
To jsem naštěstí nebyl já. Výkřik patřil Fredovi. Konečně jsem mu mezi nohama něco nahmatal a zmáčknul to. Tiskl jsem a drtil a snažil se dát veškerou sílu do ničení Fredových koulí. Naštěstí stisk na mém krku povolil. Můj naopak zesílil.
„Tak vidíš, že mluvíš,“ řekl jsem mu.
Fredova tvář se zkřivila bolestí, zčervenala a z oka mu vyhrkly slzy. Volnou levačkou jsem ho udeřil do břicha. Rána s ním ani nehnula. Naopak. Jako by se tím probral. Drtil jsem mu dál jeho mužskou výbavičku, ale Fred dokázal ovládnout bolest.
„Zemřeš,“ řekl búrskou angličtinou.
Udeřil mě do obličeje. A znovu a znovu, jako by bolest, která ho před chvílí ovládla, najednou přestal vnímat. Povolil jsem stisk jeho moudí a zkusil ho ze sebe shodit. Marně. Rozbil mi nos. Rozrazil ústa. Prach kolem nás vířil. Konečně mě jeho ruce přestaly drtit. Chytil jsem je a pevně stiskl. To ho nezastavilo. Fredova hlava se přiblížila k mé a provedla ďábelsky silnou hlavičku. Mé temeno se vtisklo nejmíň půl centimetru do prachu ulice.
A znovu.
A znovu.

Knihu Fakt hustej nářez vydává nakladatelství Epocha ve spolupráci s nakladatelstvím Freetim(e)publishing, které zpracovalo elektronickou verzi knihy, jež bude na přání autora v prodeji stejný den jako verze tištěná. Rád by se na ni totiž podíval, ale bohužel neexistuje způsob, jak k němu do brazilského pralesa doručit neporušený výtisk. Proto bude elektronická verze k dostání okamžitě. Tak, aby si ji Mistr Kotleta mohl koupit a pomocí satelitního telefonu, spadlého drátu, pružinky z propisky a sirky si ji v bzučivém klidu pralesa přečíst.

Související knihy

Kotleta, František

Epocha, 2012