Milý čtenáři,

zdalipak, když čteš tyto řádky, přemýšlíš o tom, co nás dva spojuje? Samozřejmě se jako první odpověď nabízí samotný text – já ho napsal, ty ho čteš. Rozcházíme se však v časové rovině. V okamžiku, kdy tento text píšu, je moment, který ty prožíváš nyní, vzdálený možná týdny, ale třeba i dlouhé roky (právě je 2. únor roku 2024 a 11 hodin dopoledne). Stejně tak se rozcházíme místem, protože Ty třeba sedíš v Austrálii, Kanadě, na palubě letadla nad nekonečnými dálavami Pacifiku, zatímco já pozoruju z okna nad svým pracovním stolem líně tekoucí potok, zimou zkřehlou pastvinu a tucet školkových dětí v reflexních vestičkách šinoucích se po stezce v jednom hezkém městě nad Labem v srdci Evropy. Netuším, co vidíš Ty, když zdvihneš oči od displeje svého mobilu/tabletu/počítače, ale přál bych si, aby nás spojovala jedna emoce napříč časem, napříč místem, a ne pouze nás dva, ale desítky, stovky, tisíce a miliony dalších lidí rozesetých po celém světě – vděčnost.

Možná si teď lámeš hlavu, jak to myslím. Že Ty máš být vděčný za to, že jsem pro Tebe něco napsal, a já na oplátku Tobě, že si to přečteš? Inu, to by byla poměrně sebestředná a současně chudá vděčnost. Ta je přitom něčím mnohem širším, bohatším, pozitivnějším, uzdravujícím a v současném světě, obávám se, i dosti absentujícím. A přitom můžeme jmenovat hromady věcí, za které bychom měli být každý den vděční. Místo toho si my, lidé žijící na pomyslném vrcholu dějin (minimálně z technologického hlediska a z pohledu naší životní úrovně v euroamerickém prostoru), více než vděčnosti užíváme všemožného rýpání se v hnidopišských sporech, věčných stížnostech, nespokojenosti, mrzoutění a, souhrnně řečeno, v negativních emocích. Ale proč? Proč koukat na sklenici jako na poloprázdnou, proč si neuvědomit, že ji lze dolít? Proč mnozí učitelé u zkoušení hledají, co žák neumí, místo toho, aby ocenili, co zvládnul? Proč litujeme toho, co nám chybí, místo abychom se radovali z toho, co máme? Buďme, prosím, trochu více vděční. Vždyť je za co! A nic z toho není samozřejmost. Nepřipadá nikomu ani trochu paradoxní, že zatímco se máme nejlépe za tisíce let dějin, ordinace psychologů a psychiatrů praskají ve švech jako nikdy předtím?

Možná, milý čtenáři, se zítra ráno neprobudíš. Možná já zemřu dřív, než tenhle text dokončím (nicméně to, že ho čteš, znamená, že v určité podobě někdy a někde vyšel). A jestli ne zítra, tak za rok, za deset, za padesát. Je to vcelku jedno. Za sto let tu nebude ani jeden z nás. Nikdo z těch, které známe a milujeme my dva. A tak buďme vděčni, že jsme dostali ten dar, jakým je život. Že jsme se narodili. Že jsme dokráčeli až k tomuhle okamžiku. Buďme vděčni za každý nádech, protože dech, tahle jediná křehká věc, tvoří tenkou hranici mezi bytím a nebytím, mezi životem a smrtí. Stačí jen pár minut bez kyslíku, pár minut, kdy přijdeme o tuhle skvělou věc, kterou si většinou ani neuvědomujeme, natož abychom cítili vděčnost za každý nový nádech, a už nikdy nebudeme jako dřív. Pár dalších minut k tomu, a už si nepřivoníme k rozkvetlé růži, neuslyšíme čmeláka bzučícího kolem našich uší, neusmějeme si při pohledu na třepotající se motýlí křídla.

Když čteš tento text, znamená to, že jsi někde v bezpečí (opravdu si nemyslím, že by se někdo věnoval filosofickým úvahám, pokud by ho zrovna naháněl hladový medvěd grizzly nebo se ho snažil rozporcovat a sníst sériový vrah). Pravděpodobně netrpíš hladem ani žízní (a pokud jedno či druhé pociťuješ, upřímně, asi není úplně na místě sloveso „trpět“, že?). Zrovna tak nebudeš vystavený extrémní zimě, mokru či nesnesitelnému vedru. Pravděpodobně jsi natolik movitý, že si můžeš dovolit vlastní mobil či počítač, se kterým jsi připojený na internetu. Nepochybně disponuješ i vlastním zázemím, které tak poeticky nazýváme domovem. Pokud máš na elektroniku, určitě Tvůj šatník nečítá jediný kus obnošeného a potrhaného oblečení a v ledničce se stydlivě nehrbí jen pár skoro plesnivých zbytků – vždyť už jenom to vlastnictví ledničky neustále připojené do elektrické sítě se počítá, že…? A to se pohybujeme v rovině materiálních statků, bez kterých bychom se, kdyby na to přišlo, dokázali tu ve větší, tu v menší míře obejít, jen jsme si už až příliš navykli na komfort našeho současného západního světa.

Buďme proto vděční za vše, co máme k dispozici. Ne každý se má tak dobře. A ano, máme se opravdu my „na Západě“ zatraceně dobře, jak oproti našim předkům, tak oproti mnoha současníkům. A nikde není psáno, že za pár let či krátkých dní, se nám neotočí svět vzhůru nohama a dřívější samozřejmost se nestane hořkou vzpomínkou na minulost, která dávno odezněla a už se nevrátí. Buďme vděčni těm tisícům a milionům lidí, kteří svými myšlenkami a činy denně zajišťují, že náš svět funguje tak, jak jsme zvyklí – samozřejmě mezi ně patříme i my. Většina těch úkonů je neviditelná, a proto pro mnohé samozřejmá, ale pokud se přidržíme hodně při zemi a vrátíme se k tomuhle článku, dovedeš si, milý čtenáři, představit, kolik lidí se muselo určitým způsobem, přímo i nepřímo, zapojit do procesu jeho vzniku, aby sis ho mohl přečíst? Upřímně, já si netroufám ani odhadovat, kolik práce, zdrojů a kilometrů cesty je kupříkladu za mým notebookem či Tvým mobilem nebo kolik každodenního úsilí vynakládají lidé, kteří se starají o chod magazínu, v němž tenhle příspěvek vyšel (či se podíleli na vydání knihy). Buďme jim za to vděční. Buďme vděční řidičům, kteří nás vozí do práce, učitelům, kteří nás vzdělávají, lékařům, kteří pečují o naše zdraví, kuchařkám, které nás sytí… a omlouvám se tisícům dalších, které prostě z důvodu omezeného místa nevyjmenuji, ale všichni víme, že jsou. A že díky nim jsme i my!

Často slyším: „Je to učitel/doktor/hokejista… (doplň si sám), je to jeho práce, je za to placený, vybral si to sám atd.“ Ano, ale… Hodně záleží na tom, jak tu práci kdo dělá. A když ji dělá poctivě a empaticky, když dělá něco, co ani nemusí, ubude někoho, když třeba řidiči autobusu poděkuje, že na té zastávce půl minutu navíc počkal, když v zrcátku zahlédl toho běžícího zoufalce (tedy nás), který vypadal, že co chvíli vyplivne plíce? Co kdybychom si všichni řekli, že prostě pracovat nebudeme, že si jen sedneme a budeme čekat na soudný den? Nebo že tahle práce za ty peníze a námahu nestojí? Nebo že kvůli ní neobětuju deset let života náročnému studiu? Jak by náš svět vypadal a fungoval? A k tomu přičtěme, že spousta lidí dělá nekonečné množství práce (a často té velmi náročné a krajně potřebné) ve svém volném čase, bez nároku na odměnu, na vlastní náklady. Dobrovolně. A pak se najdou jedinci, žel ne málo, kteří nešetří kritikou, jak by tohle mělo vypadat jinak, že tohle je pokažené, že oni by to dovedli líp… Ovšem neudělají to. Nenechají si vysvětlit, že tohle a tamto a proč… Ne, ne nevědí o problému zhola nic, ale ústa mají plná jedu a negativismu. Někdy bývá těžké nenechat se otrávit, když tancujete bosí mezi zmijemi, které vás neustále koušou do kotníků.

Vděčnost nic nestojí, snad kromě špetky upřímnosti. A přitom pomáhá jak tomu, kdo ji projevuje, tak tomu, kdo ji obdrží. Může pomoci dokonce i od deprese. Vděčnost není jen pozitivní emoce, je to doslova emoce zázračná, léčivá. V buddhistické tradici patří spolu se soucitem, laskavostí a nezištnou radostí k nejvyšším ctnostem. Buddhisté jsou, zdá se, moudří lidé. Neustále si kladu otázku, proč svůj omezený čas na téhle planetě mrháme nimráním se v negativních emocích? Proč se nám pořád něco nelíbí, na všem hledáme mouchy? Spousta lidí brblá, že nemají peníze, ale pokud jdete na nákup a nepočítáte každou položku v košíku, jste bohatí. Dokonce i když počítáte, ale nákup uděláte a netrpíte hladem, nejste sice bohatí, ale rozhodně nejste chudí. Když doma otočíte kohoutkem a teče vám z něj pitná voda… Studená či teplá, dle libosti. Když máte postel, kde každou noc v suchu, teple a bezpečí spíte bez obav, že v noci umrznete nebo vám někdo zakroutí krkem. Tak jste bohatí. Jenže si toho nevážíme. Pitná voda je přeci samozřejmost, ne? Elektřina? Připojení na internet? Že si zavolám, komu a kdy chci. Ne, není. Místo vděku jen frfňáme, že tamti se mají lépe. Ano, vždycky se někdo bude mít lépe. I o hodně lépe. Podívejme se ale, prosím, i na druhou stranu, ať máme obrázek kompletní. Na ty, kteří naopak nás považují za děti štěstěny. Jako dítě jsem zažil, že jsme s mámou na nákupech počítali každou věc a u spousty věcí jsem slyšel, že tohle si teď nemůžeme dovolit, tohle třeba příště… (rozuměj nikdy). Člověk si díky tomu procvičil matematiku (kolikrát to bylo na desítky korun), naučil se skromnosti a začal být vděčný za to, co má. A nelitovat toho, co nemá, co ztratil, co nikdy nezíská. Protože pak se jenom prolitujete celým životem (a v horším případě ještě otrávíte svým negativismem kupu dalších lidí). Prostě žijme teď a tady a buďme vděční za každý nový den!

… pokračování příště…

Tomáš Zářecký

Autor píše romány, eseje, fejetony i divadelní hry. Dosud vydal čtyři knihy převážně thrillerového ražení (např. 15 minus nebo Krysí requiem) a publikoval přes stovku fejetonů a desítky esejí. Přes patnáct let uveřejňuje své texty zejména na internetu, kde tvořil hlavně pro Pozitivní noviny a Czechfolks PLUS, ale jeho práce se objevily i v řadě dalších magazínů jako Přítomnost, Seniortip apod. Někdy se snaží čtenáře přivést k úsměvu, jindy k zamyšlení. Opakovaně se v jeho textech vyskytují obavy nad morálním stavem lidstva a ekologickým stavem planety. Protože současně působí jako učitel dějepisu a společenských věd na základní škole, přispívá svými texty o pedagogice a stavu českého školství i do Učitelských novin. Žije v Pardubicích se svou milovanou ženou, třemi dětmi a psem. V životě se nechává inspirovat moudrými myšlenkami XIV. dalajlámy, před alkoholem dává přednost vodě, před masem zelenině, před televizí knize. Jestli mu něco vadí, tak lidská hloupost, omezenost, sobeckost a arogance. Nejšťastnější je, pokud může trávit čas s těmi, na kterých mu záleží, nebo si zalézt někam, kde na něj svět zapomene, a on může v klidu tvořit.

Související knihy

Zářecký, Tomáš

Moravská Bastei MOBA, 2011

Zářecký, Tomáš

Moravská Bastei MOBA, 2011