Na sklonku září 2023 vydalo nakladatelství Triton román Arkadije a Borise Strugackých s názvem Dravé věci naší doby (Хищные вещи века, 1965). O překlad se postaral Konstantin Šindelář.

V rámci chvályhodného projektu oživení díla bratří Strugackých pečlivě vedeného nakladatelstvím Triton jsme si už před šesti lety povídali o titulu Odsouzené město (Град обреченный, 1988, česky prvně 1998). Zájemce o stručný výtah díla bratrské autorské dvojice tedy odkazuji právě na tuto recenzi. Od té doby se ovšem na pultech knihkupectví objevily další čtyři práce, které díky péči zmíněného nakladatelství dostaly nejen novou tvář, ale často i obsah zbavený původních cenzurních škrtů a úprav. V roce 2019 se takové změny dostalo trilogii Obydlený ostrov (Обитаемый остров, 1969), Brouk v mraveništi (Жук в муравейнике, 1980) a Vlny ztišují vítr (Волны гасят ветер, 1985), která vyšla v jednom svazku pod názvem Maxim Kammerer. Dva roky nato se čtenáři dočkali rozšířené podoby asi nejslavnější práce bratří Strugackých – románu Piknik u cesty (Пикник на обочине, 1972, česky prvně 1985). A ve stejném duchu se v roce 2023 představily nové překlady cenzury zbavené verze knihy Pondělí začíná v sobotu (Понедельник начинается в субботу, 1965, česky prvně 1984), stejně jako příběhu Je těžké být bohem (Трудно быть богом, 1964, česky prvně 1973).

Konstantinem Šindelářem nově přeložené Dravé věci naší doby se, jak již bylo řečeno, představují v podobě, v jaké ve své době nemohly vyjít. Jejich první český překlad z roku 1985 byl (celkem nepřekvapivě) stále ještě založen na verzi plné kompromisů, k jakým se autoři museli uchýlit. Pod názvem Dravci mého století vyšel v nakladatelství Svoboda jako součást trojice románů spojených do jednoho svazku: Miliardu let před koncem světa, Dravci mého století a Obydlený ostrov.

Příběh Dravých věcí přivádí na scénu postavu Ivana Žilina, kterého čtenáři díla bratří Strugackých dobře znají. Poprvé jej mohli potkat na palubě meziplanetárního korábu Tachmasib v titulní povídce sbírky Cesta na Amalteu (Путь на Амальтею, 1960, česky prvně 1962) jako čerstvého absolventa Vysoké školy kosmogace. Posléze se objevil v románu Tachmasib letí k Saturnu (Стажёры, 1962, česky prvně 1962) už jako zkušený palubní inženýr. Po návratu z mise se ale rozhodl zůstat na Zemi a upřednostnit řešení problémů domovského světa před těmi vesmírnými. A právě v roli tajného agenta Bezpečnostní rady (součást mezinárodní Světové rady) se vydává do nejmenovaného přímořského státu (v hrdinově vnitřním monologu pojmenovaného Země hlupáků), aby našel zdroj nové drogy. Žilin není prvním agentem s tímto posláním – ale zdá se, že ti před ním zatím neuspěli. Nebo ano? Svět té doby je již demilitarizován, nestrádá nedostatkem, základní životní potřeby lidstva jsou uspokojovány, pracovat není třeba více než čtyři hodiny denně… Je to ale ten vysněný ráj?

Bratři Strugačtí s neuvěřitelnou předvídavostí pojmenovali řadu fenoménů, s nimiž se potýká naše současná civilizace. A to všechno, prosím, už před šedesáti lety, v době, kdy drogová otázka představovala spíše kuriozitu než společenský problém. A přestože svou románovou zemi popsali téměř učebnicově na principech beztřídního společenského řádu, těžce narazili na bariéru bystrých cenzurních očí. Dokázali totiž velice přesně předpovědět, kam může bezstarostnost populaci dovést. Poměrně věrně odhadli, po jak strmé křivce se vydá intelekt národa zbaveného povinností a starostí, jehož jediným cílem bude bavit se a užívat si. Přestože Ivan Žilin ve svých úvahách a zprávách nadřízeným nešetří až učebnicovými moralistickými prohlášeními, stejně nelze přehlédnout, komu se autoři pokusili nastavit pokřivené zrcadlo.

Dravé věci naší doby vyšly v pevné vazbě a jsou vybaveny i textilní záložkou. V rozsahu lehce přes dvě stě šedesát stran se kromě vlastního příběhu ukrývají ještě tři další mimořádně zajímavé části: Celou knihu uvádí Komentář Borise Strugackého, který nás ve formě deníkových záznamů nechá nahlédnout pod pokličku vzniku Dravých věcí. A na závěr čekají na čtenáře další dvě zamyšlení. Prvním je analýza pod podivným názvem Erula s roztažínkami, jejímž autorem je Vladimír Borisov. Druhým pak průvodce dílem obou autorů z pera Konstantina Šindeláře. Jsem si vědom faktu, že úvodní ani závěrečná slova nebývají čtenáři zrovna nejvyhledávanější součástí knihy a čtenáři spíše tíhnou k jejich přeskakování. Nicméně v tomto konkrétním případě vřele doporučuji do nich minimálně nahlédnout. Z mého pohledu kromě skvělého zpracování poskytují, objasňují a narovnávají i informace, které mohly v příběhu na první pohled zapadnout.

Jako mladý muž jsem práce Arkadije a Borise Strugackých vyhledával, protože nabízely (i přes revidovaný obsah) příležitost se nejenom zasnít, ale i přemýšlet nad světem kolem nás, ať už byly umístěny do jakkoli vzdálené budoucnosti. Jako zralý muž, jenž má k důchodovému věku podstatně blíže než k tomu jinošskému, jsem nadšený z možnosti nahlédnout na tyto příběhy novým pohledem. A jejich reedice v rozšířené a necenzurované verzi k tomu všemu skvěle pomáhají. Tak jako nestárne dílo Raye Bradburyho, Roberta Silverberga, Isaca Asimova nebo Roberta Heinleina, mám dojem, že i jejich současníci z východního bloku dokázali napsat knihy, které spolehlivě přestály přes půl století. Tak co říkáte, zkusíte to také a dáte jim novou šanci?

Nový překlad knihy Dravé věci naší doby je možné objednat třeba přímo na stránkách nakladatele zde.

Související knihy

Strugackij, Arkadij – Strugackij, Boris

Triton, 2023