————————————————————
Příspěvek obsahuje hrubé výrazy.
————————————————————

Přečtěte si předchozí část!

Naprosté ticho. Češtinářky se každý bojí. Najednou zachrčí školní rozhlas a ozve se hlas ředitele: „Student Josef Sluka se okamžitě dostaví do kanceláře ředitele školy!“ Sluka se chytne oběma rukama za lavici a úplně ztuhne. Pomalu otočí hlavu tam, kde sedí Pártlová. Všimne si, že se na něj také podívala, ale hned sklopila hlavu.
„No tak, Sluko!“ vykřikne češtinářka. „Neslyšel jsi pana ředitele? Zvedej se a okamžitě běž do ředitelny!“
Ředitel sedí v čele dlouhého stolu. Vypadá hrozivě. Po jeho pravé ruce sedí táta Pártlové, celý rudý. Naproti němu Slukova třídní učitelka, ta se tváří ustrašeně. Vedle ní výchovná poradkyně, ta zívá. Třídní vstane a jde Slukovi naproti.
„Pojď dál, Josífku, tady se posaď.“
„Cože?!“ zakřičí táta Pártlové. „Vy tady tomu sprosťákovi říkate Josífku? Dyť je to hulvát první kategorie! To to tady pěkně vedete!“
„Klid, pane Pártle, nekřičte tady,“ řekne ředitel.
„Josíf…,“ chce říct třídní, ale zarazí se, „studente Sluko, tady pan Pártl říká, že jsi včera odpoledne vtrhl k nim na zahradu a křičel nějaké hodně sprosté věci. Je to pravda?“
Sluka zrudne, skloní hlavu a zašeptá: „Já, já jsem zazvonil, byl jsem domluvený –,“
„Vidíte toho hajzla,“ skočí mu do řeči táta Pártlové, „lže, jako když tiskne!“
„Vždyť jste mi sám otevřel,“ zašeptá Sluka.
„Já bejt tvůj táta, tak tě seřežu jak psa!“
„Pane Pártle, tak tohle ne, to si vyprošuju!“ tentokrát zakřičí ředitel.
„Kdybyste slyšel, jaký sprosťárny tam hulákal, tak byste se mi nedivil.“
„Je to pravda, Josífku?“ zeptá se tiše třídní. „Křičel jsi včera tady u pana Pártla nějaká sprostá slova?“
Sluka je rudý jako rak a jen skloní hlavu. Chvíli je ticho, které přeruší výchovná poradkyně naprosto otráveným hlasem: „Vzhledem k tomu, že se popisovaná událost stala v odpoledních hodinách, mimo vyučování i mimo areál školy, nemůžeme s tím nic dělat. Takže bych to ukončila, abychom všichni zbytečně neztráceli čas.“
„Cože?!!“ vyskočí táta Pártlové a otočí se na ředitele. „To nemyslíte vážně! Chci exemplární potrestání! Nejmíň vyloučit ze školy!“
Ředitel jen pokrčí rameny: „Je to přesně tak, jak řekla tady kolegyně, vzhledem k času a místu nemáme žádnou pravomoc…“
„Já to ale tak nenechám!“ vykřikne táta Pártlové, vstane, namíří ukazováčkem na ředitele a vyběhne z ředitelny.
Výchovná poradkyně se pobaveně podívá na Sluku: „Prosím tě, cos to tam vykřikoval? Prej něco vo velkej kládě jako trám?“
Sluka zčervená a sklopí hlavu.
„Běž zpátky do třídy, Josífku,“ řekne třídní.

Odpoledne ve svém pokoji Sluka rozloží na psací stůl učebnice a školní sešity tak, aby zabraly celou plochu stolu. Jednu učebnici otevře a začne psát domácí úkol. Když je v půlce, položí propisku a otevře šuple, které má vedle sebe. Je plné sešitů. Pěkně srovnaných ve sloupcích. Přední sloupec vyndá a úplně zespodu zadního sloupce vytáhne ohmataný sešit. Ostatní vrátí zpět a zase šuple zavře. Položí sešit před sebe a pohladí ho. Je na něm nápis „Mariánský kalendář“. Otevře ho a začne číst, usmívá se. Když dojde k poslední popsané stránce, otočí ji, vezme propisku a chvilku se dívá na prázdný list. Vtom v zámku zarachotí klíč. Máma se vrací z práce. Nečekaně brzo. Rychle sešit zavře. Chce otevřít šuple, ale trhne s ním moc prudce, takže se mu vzpříčí. Máma z předsíně volá: „Ahoj, Josífku, tak co bylo ve škole?!“
„Jo, jo, dobrý,“ odpovídá a škube se šupletem. Slyší, že máma jde hned k němu. Rychle zastrkuje Mariánský kalendář pod školní sešit. To už máma vchází do pokoje.
„Učíš se? A co to tam máš?“
„To je… to je domácí úkol.“ Křečovitě drží ruku na obou sešitech.
„A ten sešit pod tím? Co to je?“
„To nic, to je pomocný sešit, to mám na výpočty.“
„Ukaž mi to,“ řekne máma a hrubě mu vytrhne spodní sešit zpod ruky.
Sedne si na válendu a čte: „Mariánský kalendář,“ usměje se. „Ty sis psal kalendář o naší Panně Marii?“
„Mami, prosím tě, vrať mi to,“ zaprosí nešťastným hlasem, ale nezvedne se, aby si sešit vzal zpátky, jen strnule sedí na židli.
„Proč? Na tom přece není nic špatného,“ odpoví máma, otočí na první stranu a čte:

Mariánský kalendář
Sepsali královští písaři Koryťák a Sluka léta páně 1732.
Kalendář je věnovaný nejsvětější Boží rodičce, svaté Panně Marii.

„Koryťák?“ podiví se máma, „To je nějaký tvůj spolužák?“
„Mami, vrať mi to!“ řekne tentokrát už naštvaně. Jenže máma otočí další stránku a čte:

1. leden 1732, svátek patronky a královny všech Marií, svaté Marii…

Máma se zarazí a po chvíli ticha vykřikne:

… svaté Marii Mrdavé

„Mami, nečti cizí věci,“ vydá ze sebe divný skřek. Ale máma pokračuje:

Panna Marie Mrdavá
mrdá pořád
i když je celá zrzavá.

Máma se celá roztřese, začne ztěžka dýchat:

4. leden 1732, svátek svaté Panny Marie z Dobříše,
Panna Marie z Dobříše
mrdá hlavně na břiše
svýho syna, ňákýho Ježíše.

Máma vyskočí z válendy, je úplně bledá, celá se třese a vykřikne: „Co to… co to znamená?!! Vždyť já… vždyť ty… to není možný!“
Prudce roztrhne stránku napůl, celý sešit začne šíleně mačkat a trhat a praští s ním o zem: „Proboha, cos to udělal? Ty! Ty jeden! Ty jsi zneuctil –,“ zlomí se jí hlas a vytrysknou slzy, sedne si zpět na válendu. Chytne se za hlavu a šeptá: „To je strašnej hřích, to je strašnej hřích, to je hřích proti Bohu.“
V tom se ozve zvonek. Máma otočí hlavu směrem ke dveřím, ale sedí strnule dál. Zvonek se rozezní znovu. Zvoní dlouho a pak někdo začne bouchat na dveře. Máma se zvedne, sebere zmuchlaný sešit a jde ke dveřím. Když je otevře, Sluka uslyší mužský hlas: „Dobrý den, já jsem Pártl. Inženýr Pártl. Jsem otec spolužačky vašeho syna. Musím s vámi mluvit.“
„Ano, ano,“ koktá máma, „stalo se něco?“
„To si pište.“ Táta Pártlové se vecpe do předsíně a oba jdou do obýváku.
Sluka ve svém pokoji slyší výkřiky táty Pártlové, ale slova nerozezná. Když táta Pártlové odejde, máma vejde mezi dveře pokojíku. Má v obličeji šílený výraz, který Sluka nikdy dřív neviděl. Chvíli se na sebe oba dívají, pak se máma otočí a zavře za sebou dveře. Sluka sedí na židli a není ničeho schopen, cítí strach, třesou se mu ruce, v krku má sucho. Přinutí se, vezme propisku a chce dopsat domácí úkol, ale nenapíše ani čárku a slzy mu začnou kapat na bílou stránku. Když přijde domů táta, slyší, jak mu máma něco vykládá. Zase nerozumí slovům, až závěrečnému máminu výkřiku: „Tentokrát už musíš něco udělat!!“
Uvědomí si, že je to poprvé, co slyší mámu křičet. Chvíli je klid a pak zaklapnou dveře od tátovy pracovny. Stejně jako každý den. Pak zaslechne mámin pláč a bouchnutí dveří od obýváku. V celém bytě zavládne hrozivé ticho. Až přesně v pět, jako každý den, jen tentokrát prudce, se rozletí dveře a v nich máma: „Oblíkej se! Jdeme!“
Za chvíli jde s mámou do kostela na večerní mši. Každý den se ho máma ptá na učení a on musí vyprávět, co se naučil, případně přeříkat naučenou školní látku. Tentokrát je celou dobu ticho. Po návratu ani nedostane večeři. Nemůže usnout, a když se mu to po dlouhé době podaří, každou chvíli se budí.

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022