————————————————————
Příspěvek obsahuje hrubé výrazy.
————————————————————

„Správně, Josífku, máš to celé správně. Jako vždy. Píši ti za jedna. Jako vždy. Můžeš se posadit.“ Josef Sluka si jde sednout. Sedí sám v první lavici, přímo proti černé tabuli. Když dosedne, v tichu třídy zaslechne šepot: „Správně, demente, jsi furt stejnej dement jako vždy.“ Učitelka zdvihne hlavu: „Říkal někdo něco?“ Podívá se přes třídu. Všichni jsou zticha, nikdo se ani nehne. Učitelka pokračuje ve výuce.

Když zazvoní, celá druhá B čtyřletého gymnázia se zvedne a z učebny fyziky odchází přes velkou čtvercovou halu zpět do své třídy. Hala je dlážděná šedivými dlaždicemi a po jejím obvodu je při každé stěně pruh dlaždic červených. Všichni jdou středem přímo k protějšímu schodišti. Jenom Josef Sluka obchází celou halu podél stěn po červených dlaždicích. Nikdo z jeho třídy si toho nevšímá. Ale když ze schodiště přichází parta čtvrťáků, jeden z nich zavolá: „Hele, Sluka, jdeme za ním!“
Čtvrťáci se rozeběhnou, postaví se do řady za Sluku a v zástupu jdou za ním po červených dlaždicích. Sluka sklopí hlavu a zrychlí, ale z červených dlaždic neuhne. Když dojde ke schodišti, přeskočí na něj a rychle stoupá vzhůru. Čtvrťáci za ním. Smějí se a něco pokřikují, ale Sluka je nevnímá. Vyjdou o patro výš, kde je stejná hala se stejnými dlaždicemi. Sluka přeskočí ze schodiště na červenou řadu dlaždic a jde po ní podél zdi ke své třídě. Čtvrťáci pořád za ním. Najednou jde vedle Sluky Koryťák a říká mu: „Zastav.“ Sluka se na něj podívá, ukazováčkem si posune brýle na nose a za chůze odpoví: „Proč? Proč bych zastavoval? Jdu zpátky do třídy.“
„Jen tak, prostě to zkus. Nečekaně zastav. Udělej někdy aspoň něco.“ A Sluka najednou opravdu zastaví. První dva čtvrťáci ještě stačí zareagovat a také zastaví, ale ti další už do sebe vrazí a poslední tři dokonce spadnou na zem.
„Sluko, co to děláš?“
„Ty vole, von zastavil.“
„To nikdy neudělal.“
Sluka se podívá na Koryťáka, ten se usměje: „Vidíš je, jak se tam válí? To jsou ale dementi.“

Po skončení vyučování jdou skoro všichni do školní jídelny. I Sluka chodí pravidelně na obědy. Ale dnes poprvé v životě na oběd nepůjde. Když dojde před jídelnu, zastaví se u betonového obrubníku. Tady počká. Ještě nikdy oběd nevynechal, zjišťuje, že se mu třesou ruce. Nejraději by šel nahoru a zařadil se do fronty. Ale přinutí se zůstat. Dnes je úterý. A každé úterý Aneta Pártlová do sebe hodí jen pár soust a spěchá na kroužek moderního tance. Sama. Je to jediný den, kdy neodchází pomalou houpavou chůzí v kruhu svých obdivovatelek. Hvězda všech hvězd. Tajný sen všech kluků. Všichni frajeři z gymplu se snaží, aby jí stáli alespoň za jednu větu. Zrovna ona chodí se Slukou do třídy. A Sluka teď stojí vedle vchodových dveří do jídelny a čeká. Zeď jídelny a betonový obrubník tvoří pravý úhel. Sluka se snaží stoupnout si přesně doprostřed tohoto úhlu. To se cítí přeci jen bezpečněji. Dveře se otevřou a Pártlová vychází.
„Aneto, prosím tě, můžeš na chvíli?“
Pártlová se otočí.
„Sluko!“ vykřikne naštvaně. „Co je? Co chceš?“
„No já… já jsem…“
„Proboha živýho! Vymáčkni se, myslíš, že mám čas?“
„Já jsem napsal básničku. Pro tebe. Chtěl bych ti ji někdy přečíst.“
Pártlová vzteky sevře rty: „Ty ses úplně posral, Sluko. Ty jsi fakt dement.“ Otočí se a jde rychlým krokem pryč. Sluka stojí na místě, ani se nehne. Pártlová je už skoro u východu ze školního areálu, když se najednou otočí a zavolá: „Víš co, Sluko? Přijď zejtra ke mně domů. Zazvoň v půl čtvrtý. Přečteš mi tu básničku.“

Aneta Pártlová bydlí ve vilové čtvrti. Slunečná tři. Zděný plot z ozdobných žlutých tvárnic vede snad přes půl ulice. Žlutá barva měla nejspíš připomínat slunce, ale vypadá děsivě. Branka je až na konci. Na zvonku jasný nápis tlustým černým písmem: Pártlovi. Sluka nervózně přešlapuje. Vyndá z kapsy přeložený papírek s básničkou a znovu si ji čte. Slunce tady opravdu svítí a Sluka cítí, jak se potí. Čím déle bude čekat, tím to bude horší. Zazvoní. Z reproduktoru se ozve nepříjemný mužský hlas: „Kdo to je?“
„Sluka. Tady Josef Sluka,“ koktá.
„Jó, Aneta něco říkala, že přijdeš,“ odpoví nepříjemný hlas a ozve se bzukot. Sluka strčí do branky a vejde. Vidí pečlivě upravenou zahradu, posekaný trávník, ostříhané stromy, dvě řady obdélníkových záhonů s rovným betonovým okrajem, čisté dlážděné chodníčky. V několika záhonech už kvetou první jarní květiny, ostatní jsou čerstvě zryté a hroudy krásné černé půdy čekají na sadbu. Záhony jsou v tak přesných liniích, že Sluka nejde po chodníčku přímo ke dveřím, ale uhne a obejde záhony těsně kolem jejich obvodu. Když už se blíží k domu, z prvního patra se vykloní Aneta Pártlová a zavolá: „Tak pojď, Sluko, postav se tady pod okno a přečti nám tu svoji básničku, už tady na tebe čekáme.“ Pártlová se směje a vedle ní se objeví v okně další tři spolužačky. Ty, co s ní všude chodí. Smějí se a dívají se dolů na Sluku. Ten je úplně červený, brýle se mu potí. Prostředníčkem si je posune nahoru.
„Já, já jsem myslel, že…,“ řekne si tiše, a ještě tišeji dodá, „že ji budu číst jen tobě.“ To už nahoru slyšet není.
„No, co sis myslel Sluko?“ zeptá se přísně Pártlová. „Nemyslel sis náhodou, že půjdeš nahoru? Jako ke mně do pokoje? Sám?“ Všechny dívky se hlasitě rozchechtají.
„To sis snad ani myslet nemoh, ne? Tak velkej dement snad bejt nemůžeš. Ale je úplně jedno, co sis myslel. Prostě budeš stát dole. A přečteš nám tu svoji báseň. Jasný? A co přečteš. Pěkně nahlas předneseš. My nebudeme stát ve vokně a dívat se na tebe. To by bylo hrozný, to uznej!“ už téměř vykřikne Pártlová a holky se můžou potrhat smíchy. „My si sedneme tady na sófá, dáme si drink a budeme tě poslouchat. To už pro tebe děláme až dost. Je ti to jasný, Sluko?“ Poté, co Pártlová domluví, všechny holky za stálého smíchu zmizí uvnitř. Sluka vyndá složený papírek se svojí básní a pomalu ho rozkládá. Svírá se mu hrdlo. Podívá se na verše a nemůže vydat hlásku.
„Tak co je, Sluko? Nic neslyšíme!“ zazní z okna s bouřlivým smíchem. Sluka chce přečíst název básně, ale nevydá ani hlásku. Najednou stojí vedle Koryťák a začne zpívat:

Pod tou skálou, kde proud řeky syčí
A kde ční červený kamení

Z okna se ozvou salvy smíchu: „No, to je vono, Sluko. To je bomba. To ses předved!“ Smích zesiluje. Ale Koryťák pokračuje, také víc nahlas:

Žije ten, co mi jen kundu ničí
Toho já doma mám k mrdání

Smích v okně okamžitě utichne a Koryťák je tím víc slyšet:

Vím, že kládu jak trám snadno slíbí
Já ho znám, péro má obrovský

Vevnitř, v tichu domu bouchnou dveře a ozve se dupot po schodech. To Koryťáka nezastaví:

Ale já ho chci mít
ten pták se mi líbí
a on sám
mi ho tam
zastrčí

Ze dveří se vyřítí táta Pártlové. Běží přímo ke Slukovi. Sluka snad v životě neviděl většího chlapa. Mohutnost ještě zesilují obrovské vlny tuku rozkmitané pod bílou mikinou. Sluka se podívá na Koryťáka. Ten je pryč. Sluka se s hrůzou otočí a vyrazí k brance. Ale ani v téhle chvíli nedokáže jeho tělo vyvinout alespoň průměrnou rychlost. Během několika metrů je táta Pártlové na dosah. Jenže zrovna ve chvíli, kdy už po něm natahuje ruku, Sluka doběhne na konec záhonu, a místo aby pokračoval rovně směrem k brance, úplně nesmyslně zatočí kolmo kolem záhonů. To táta Pártlové nečeká. Také zkusí zatočit, jenže v té rychlosti to nevybere a skončí v čerstvě zrytém záhoně. Zapadne docela hluboko. Vypadá jako velryba na suchu. Snaží se převalit alespoň na bok, ale moc mu to nejde. Tělo klouže po vlhké hlíně. Sluka si toho všimne a dostane strach, jestli se nějak nezranil. Vrátí se k němu: „Prosím vás, pane, nepotřebujete pomoct?“
Táta Pártlové zvedne hlavu, vyplivne z pusy hroudu hlíny a zahýká: „Já tě zabiju, ty hajzle!“
To už Slukovi dojde, že musí zmizet, a kolmo, přesně podle záhonů vyrazí k brance. Když ji otevře, ještě se otočí. Vidí, jak táta Pártlové klečí v záhoně, dívá se vztekle na něj a jeho bílá mikina je úplně hnědá od hlíny.

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022