Čtení ke kávě: Bojíme se toho, čemu nerozumíme (Michal Vaněček)

Bojíme se toho, čemu nerozumíme

23.1.2024 Michal Vaněček Bez komentáře

Kdysi se lidé báli hromu a blesku. Dnes ještě na některých místech světa propadají domorodci zděšení při spatření zatmění slunce. My, lidé moderní, propadáme nyní davové skepsi tváří v tvář pojmu umělá inteligence. Čína a USA tvoří novou technologii, EU vytváří proti ní legislativu. Všichni mají plné ruce práce.

Lekáme se pojmu inteligence, protože máme mezi ní a pojmem člověk v podstatě rovnítko. Když ale vyjdeme z anglického slova intelligence, může se mimochodem jednat o inteligenci v českém slova smyslu, ale taky o sběr a shromažďování informací ve smyslu „zpravodajská služba“. K tomu druhému výkladu má momentálně AI asi blíž.
Není to ale nic nového, vůbec ne. Základy tohoto vědního oboru byly položeny někdy v roce 1943. Jedním z průkopníků byl Alan Turing, po němž byl i pojmenován tzv. Turingův test. Čili test, kdy o stroji můžeme říci, že je inteligentní, když z jeho odpovědí nelze poznat, zda komunikujeme se strojem či člověkem.
I já v 80. letech na studiích skládal zkoušku z tohoto předmětu. Čili nic nového pod sluncem. Stalo se vlastně jenom to, že díky prakticky brutálním výpočetním výkonům začínají spatřovat světlo světa aplikace, které se rozvíjejí rychleji, než člověk a lidstvo stíhá.
Pamatuji si jednu technickou revoluci, která nás možná kdysi zasáhla mnohem silněji. Nevím, kdo z mladších čtenářů si ještě pamatuje první kalkulačky. To jsem byl možná někdy v páté třídě, kdy pár vyvolených začalo nosit do školy kalkulačky. Jenže ty nám zakazovali! Nemůžeme přece používat nějaký stroj na velkou násobilku a další výpočty, protože je nezbytně nutné umět to počítat na papíře. Kdo bude používat kalkulačku, tak zblbne. Vzpomínám si v té souvislosti na film z roku 2016: Hidden figures, čili Skrytá čísla. Neuvěřitelný příběh tří geniálních Afroameričanek, které pracovaly v NASA a jejichž výpočty stály za vysláním astronauta Johna Glenna na oběžnou dráhu. Významně tak pomohly zamíchat pořadím souboje v dobývání vesmíru. Pracovaly s logaritmickými pravítky, tužkou, papírem a mozkem. Ten film je mimo jiné fascinující tím, že bez ohledu na genialitu pracovnic NASA s nimi bylo zacházeno jako s podřadnými černochy, takže musely třeba běhat přes dvůr na toalety vyhrazené jen pro barevné. Pak byla celá skupina ohrožena tím, že do NASA přivezli první velký počítač IBM, který měl nahradit jejich práci. A holky se k tomu postavily tak, že se po nocích tajně naučily tu mašinu programovat.
Lidé jsou možná v podobné situaci. Třeba umělá inteligence, nebo AI, chcete-li, sebere část práce některým profesím. Možná překladatelům, bohužel i části umělců. Možná je zbytečné překládat si hlavo-ručně technické normy. Stejně tak automatický překlad může zpřístupnit vědecké poznatky z celého světa. Ale něco nahradit nepůjde. Aspoň doufám. Včera jsem si přečetl ve zprávách, že končí další sklárna, kde se ručně vyrábí sklo. Lidi nepotřebují něco kvalitního, co má duši, stačí nějaký levný šmejd z Číny. Aspoň teď, třeba se to zase vrátí, jako se vrátily vinylové gramodesky, protože ta muzika z nich je kvalitní.
Ale to, k čemu se chci v této úvaze u kávy dobrat, je, čeho se vlastně obáváme. Není to náhodou tak, že se trochu bojíme toho, že nám AI nastavila zrcadlo, my se do něj díváme, a nevíme, co vidíme? Přestáváme si být jisti tím, co je inteligence. Ta naše, přirozená inteligence. Nejsme náhodou taky „jenom“ stroj, který generuje nejpravděpodobnější myšlenky a věty? A je sídlem naší inteligence a emocí jenom náš mozek, nebo jsme součástí nějakého vyššího celku a náš mozek tvoří jen jeho drobnou výkonnou část? Bojíme se, že nás AI nahradí. Ale mnohem spíš se bojíme poznání, kdo jsme a jak fungujeme. Nové technologie před nás ve skutečnosti nestaví technické výzvy, ale výzvy bytostně filozofické. Umělá inteligence za nás možná bude umět rychle přeložit technický článek z kečuánštiny, ale my nesmíme propásnout šanci poznat sami sebe.

Michal Vaněček

Autor je tak trochu zvláštní člověk několika profesí. Je už 31 let ředitelem IT společnosti. Vede nadaci, která vydává knihy o pacientech, pro pacienty a podobné knihy, které nejsou komerčně zaměřeny. A kromě toho píše knihy pro děti, mládež i pro dospělé. K jeho nejúspěšnějším knihám patří encyklopedie Velká kniha správného Čecha a román Mlýn. S výtvarníkem Vaškem Rážem tvoří kreslené vtipy. Celou jeho obsáhlou tvorbu můžete najít na jeho webu.