Knihu Tajné stránky paní Sylvie vydalo nakladatelství Metafora.

Vzala šálky, popadaly jí, postavila je zpátky, a právě v tom okamžiku se starý pán objevil. Byl sotva vyšší než Sylvie, měl čelo zbrázděné vráskami a hluboko zapadlé oči. Držel hůlku a vypadal, jako by vystoupil rovnou z těch starých filmů, které dávají pozdě večer a které Sylvie neměla nikdy sílu dokoukat. Doprovázela ho krásná vysoká rusovláska, kterou nedávno přijali a kterou často vídala v kantýně v obležení kolegů.

„Dobrý den, Sylvie, pan Lecoeur-Paturel by panu Leduovi rád řekl pár slov.“
Sylvie jí zapomněla oplatit pozdrav a šla rovnou otevřít dveře svého nadřízeného. „Už je tady.“ Bylo to opravdu nezdvořilé. Neměla na to jít tak rychle. Poté odříkala pár názvů příchutí, které jí uvázly v paměti, pomotala to, ale Háelpé naštěstí nic nechtěl. Uvedla ho tedy do Leduovy kanceláře a vrátila se na své místo. Rozhodla se sepsat důležitý dokument. Háelpé nesmí pochybovat o jejím maximálním nasazení. A tak celou hodinu psala všechno, co jí přišlo na mysl. Když konečně starý pán odešel, odběhla na záchod a tam se vyzvracela. Neudálo se to za jediný den ani jediný měsíc, dokonce ani za rok. Trochu času to nepochybně zabralo, výsledek se ale dostavil: Sylvie se stala neviditelnou. Svět ji ocejchoval jako tlustou, zakřiknutou, nešikovnou.

Zkrátka nezajímavou. Svět ji odpálkoval. Nebylo to zas tak úplně nepříjemné. Bylo to jako sedět ve vlaku a pěkně v teple pozorovat ubíhající krajinu. Ostatní si brali slovo, činili rozhodnutí, zapojovali se, křičeli, hádali se, vesele se cupovali, a Sylvie si mezitím dělala poznámky, které nikdo nečetl, ani ona sama ne. Byla asi tak důležitá jako brouček, co se v sedm ráno promenoval po okenním parapetu firmy Má krásná noc, společnosti specializující se na vysoce kvalitní matrace Made in France, pro kterou Sylvie už šest let pracuje. Malé stvoření pilo, chodilo, plakalo, ale na tom, jestli tu je, nebo není, vůbec nesešlo. Trochu bojovala, alespoň zpočátku. Na přechod k neviditelnosti si člověk nezvykne jen tak. Chce to čas. Tedy, na samém začátku si to myslela. Všechno bylo pořád možné, šlo jen o smutné nedorozumění, věci se zase dají do pořádku. Sylvie chtěla navazovat přátelství, u automatu na kafe konverzovat o tom, co budou studovat děti, o víkendovém grilování, o akcích, co chystají odbory, o novém šéfovi, který v dubnu nastoupil, nebo třeba o hyperkalorických moučnících z kantýny, zkrátka a dobře o chodu světa. V hlavě si omílala ty nejhezčí repliky, a dokonce vymýšlela velmi vtipné průpovídky. Bohužel, ty nejtrefnější odpovědi přicházely, když seděla sama ve své kanceláři, před spícím monitorem s pláží a kokosovými palmami. Jakmile se ocitla mezi ostatními, vystačila s tím, že pokývala hlavou, párkrát zamumlala ano, v nejlepším případě se spikleneckým výrazem zopakovala jejich slova. Tak už to měla se všemi.

Jediná Nadine, vedoucí odborů, na ni vždycky mrkla, aby jí dodala kuráž. Byla její anděl strážný; vypadalo to, jako by jí říkala:
„Vidím, Sylvie, že se snažíš, jak nejlíp umíš. Nevzdávej to.“ A Sylvie se činila, ano, dělala všechno pro to, aby se nerozplynula. Kromě Nadine bohužel nikdo nic neviděl. Její poslední pokus ji stál spoustu sil, přímo nadlidské úsilí. Nejdřív
zahlédla na chodbě u kantýny vývěsku hlásající: „Kurz na téma: Jak mluvit na veřejnosti a získat důvěru ve svou auru“. Už jen zapsat se na něj si vyžádalo celé týdny rozmýšlení a bolestí břicha. Z představy, že by se nezapsala, byla také zoufalá. Pokoušela se to probrat s Ninem, mužem, který je už patnáct let jejím manželem, ale na něj se musí v rukavičkách, ve velmi jemných rukavičkách. Před dvěma lety ho vyhodili ze zaměstnání a on následně upadl do depresí. Říkal jí to psychiatr: v jakékoli iniciativě je třeba ho povzbudit, i v té nejnepatrnější, jako umýt hrnek nebo třeba namalovat holuba, ovšem především je nutné nevystavovat ho sebemenšímu stresu. A tak Sylvie jednoho rána, nalíčená a v dobrém rozmaru, pronesla: „Představ si, Nino, že jsem se zapsala na kurz ,Jak mluvit na veřejnosti‘. Myslím, že mi to prospěje! Šéf mě v tom podporuje, teď je hodně vstřícný. Mohl by mě díky tomu povýšit.“ Sylvie tak trochu plácala, vzhledem k tomu, že jejímu šéfovi bylo docela fuk, jestli tam je, nebo není, a bylo by mu jedno, i kdyby se přihlásila na kurz chůze po Marsu, ale před Ninem musela být vždycky pozitivní.
Manžel odpověděl: „Bezva!“ Od té doby, co ho propustili z práce, to bylo jeho oblíbené slovo. „Bezva“, to říkalo všechno i nic. Mohlo to znamenat „Do prdele“ stejně jako „Super“ nebo „Úplně jsem to nepochopil, ale já stejně nejsem s to cokoli vnímat“. A jako každé ráno ji políbil na rty a chytil za nenáviděný tukový polštář v pase. Sylvie se vyplakala v autě, vyzvracela na záchodě v mekáči a pak vešla do budovy, kde se měl kurz konat. Co tu dělá? Proč na sebe plete takový bič? Je masochistka? Vždyť se jen chtěla bavit u automatu na kafe, vyměnit si pár úsměvů, cítit ruku na rameni a slyšet: „Hezký den, Sylvie, tak zase brzy!“ To je všechno. Proč má kolem toho tak vyvádět a zapisovat se na nějaký kurz? Musí se chovat jako praštěná, to je celá ona. Chystala se zvednout a vzít nohy na ramena, právě když se objevil učitel s černou koženou aktovkou, která ji dost vyděsila. Tak, a je to ztracené.

***

„Paní Verbaldiová, vy si píšete něco jako intimní deník, je to tak? Popisujete své fantazie, pokud jsem dobře pochopil.“
„No… dá se to tak říct… Samozřejmě to nejsou věci, které bych já sama dělala, ale když píšu, je mi dobře, na nic jiného už nemyslím, ale právě to mi nahání strach… Nechávám se naprosto unést.“
„Paní Verbaldiová, fantazie nejsou od toho, aby se staly skutečností, taková už je jejich podstata.“ Nezdálo se, že by ho to znepokojovalo. Pochopil vůbec, co se jí stalo?
„Pane doktore, myslíte, že mi hrabe?“
Usmál se, protočil propisku mezi prsty. „Nemyslím. Zaobíráte se něčím, co pohlcuje miliony lidí na světě: psaním, a to je jen dobře.“
„Psaní, to jo, jenže víte, pane doktore, já píšu i v noci, pořád…“
Psychiatra to kupodivu nijak nevyvedlo z míry. „Podívejte, paní Verbaldiová, možná jste spisovatelka, jen si to nepřipouštíte.“

—————————————–

Přečtěte si náš článek a ještě do 15. 1. 2024
můžete knihu vyhrát v soutěži.

—————————————–

O autorce

Claire Vigarello (*1975) prožila poměrně osamělé dětství. Bez kamarádů knihy rychle zaujaly v jejím životě velké místo a zaplnily její představivost množstvím hrdinů a hrdinek (zejména těch od Roalda Dahla, kterého zbožňovala). Na střední škole byla dobrá studentka, a tak jí bylo doporučeno dělat přípravku. Vstoupila do ESSEC, ale rychle si uvědomila, že vůbec nemá podnikatelský temperament. S diplomem v ruce se rozdělila na kreativnější cesty, psaní zabíralo stále více místa: hry, básně, povídky, pak pokusy o romány, které nebyly vždy úspěšné… Objevila střih, lásku na první pohled – a stalo se jejím povoláním. Ale nebylo možné se vzdát touhy psát, která ji ovládla. Zhruba před deseti lety tedy začala psát scénáře. Ale jak zvládnout střih a scénář po narození tří dětí narozených v rychlém sledu, to bylo nemožný úkol! Naštěstí měla ještě román, do kterého se, jakmile se rýsoval okamžik svobody, mohla ponořit a pokračovat v dobrodružstvích svých postav.

Zdroj informací: web autorky

Nakladatelství METAFORA bylo založeno v roce 2001 a od té doby vydalo několik set titulů všech žánrů. K vydaným beletristickým titulům patří mimo jiné knihy Dana Browna, bestseller Jíst, meditovat, milovat či knihy islandské autorky Yrsy Sigurdardóttir. V oblasti poznání je METAFORA vydavatelem knih takových autorů, jako je Elizabeth Haichová, Judy Hallová či Anthony Wiliam. V lednu 2019 spojila METAFORA síly s Nakladatelským domem GRADA a společně budou dále pokračovat ve vydávání krásných i poučných knih pod značkou METAFORA. S knihami z METAFORY je čas číst, snít a žít.

Související knihy

Vigarello , Claire

Metafora, 2023