Čtení ke kávě: Když se vám nechce (David Laňka)

Když se vám nechce

17.10.2023 David Laňka Bez komentáře

Co děláte, když se vám nechce nic dělat?

Když víte, že musíte jít posekat zahradu, protože se k tomu přes týden nedostanete a další víkend už bude tak vysoká, že jí budete muset sekat nadvakrát, jinak se vám bude pořád zasekávat sekačka, takže byste si tak zajistili nejen dvojnásobné množství práce, ale ještě se připravíte o ten zbytek nervů, které vám dosud nevytekly nebo je nemáte v kýblu?! Nebo když musíte někomu zavolat s něčím nepříjemným, víte, že to bude trval nejdýl minutu, ale taky víte, že ta minuta pro vás bude nepřečkatelná a delší než si dát všechny díly Pána prstenů bez přestávky za sebou?! Nebo když máte termín na něco, co máte odevzdat, ale vám se do toho nechce, protože zrovna nemáte tu správnou výkonnostní náladu, a i když víte, že budete muset volat nebo psát s tím, že potřebujete trochu času navíc a na druhé straně vám jasně dají najevo, že věděli, že se to zase stane a že jste nenapravitelní opozdilci, tak prostě nevstanete a neuděláte to, ale jdete místo toho třeba…
Jedna moje známá šla vždycky vařit. Prostě když věděla, že na jedné straně někoho zklame tím, že něco nebude hotové, tak si to kompenzovala tím, že uvařila něco skvělého, za co ji všichni, komu nandala na talíř, pochválili, a ona měla pocit, že přece jen není na odpis.
Jiný – redaktor – zase měl nutkavou potřebu dodělávat věci, které po něm chtěla jeho manželka. Sedl si k počítači, položil prsty na klávesnici a najednou si uvědomil: „Ježiš, vždyť já musím spravit tu zásuvku!“ Když ji opravil, sedl si k počítači, položil prsty na klávesnici, napsat pár vět a pak si uvědomil: „Ježiš, vždyť já jsem neopravil ta nedovírající se dvířka u skříňky v koupelně!“ Když je opravil, sedl si k počítači, položil prsty na klávesnici, přečetl si, co napsal, odmítavě to vymazal, napsal pár jiných vět a pak si uvědomil: „Ježiš, vždyť já jsem slíbil, že vysaju!“ A takhle to probíhalo tak dlouho, dokud všechny resty nedotáhl, a pak se teprve pustil do psaní. Těžko říct, jestli tušil, že jeho žena byla domluvená s jeho šéfredaktorem, že kdykoliv měla pocit, že těch nedodělaných věcí je doma už nějak moc, dá jejímu manželovi nějakou opravdu smrtící uzávěrku a ona tak bude mít jistotu, že večer bude všechno hotovo.
Když se mým dětem nechtějí dělat úkoly, tak se rozhodnou, že mi budou pomáhat. Vařit, uklízet, něco vymyslet nebo třeba naplánovat výlet. Jak je k tomu člověk nemůže dokopat, najednou jsou aktivita sama a mají to dobře vymyšlené, protože když jim člověk náhodou řekne, že mu pomáhat nemají, tak se dočká dotazu: „Vždycky nám říkáš, že máme pomáhat starým lidem, a když to děláme, tak nechceš?!“ Opomíjím tu impertinenci, že mě mají za starého, protože mě v jejich věku přišli padesátníci taky těsně nad hrobem, a odpovídám jim: „Samozřejmě, že mám radost, že pomáháte starci, a vážím si toho, a jako odměnu za vaše dobrodiní si uděláte ty úkoly a budete se těšit z toho, že jsou vaše makovičky zase o něco chytřejší.“ V tu chvíli protáhnou ksichtíky, jdou si dělat úkoly a já mám na domácí práce klid.
No a co dělám já? Záleží na tom, jak moc se mi nechce. Když je to tak trochu, tak zavřu oči, nadechnu se, řeknu si: „Musíš, aby se ti to nekupilo,“ a udělám to. Když se mi nechce tak nějak středně, tak mě najednou chytí mlsná. Oblézám lednici, špajzku, všemožné skříňky včetně té dětské na sladkosti a všechno musím ochutnat. Někdy bojuju i s tím, že si něco uvařím, protože s plným žaludkem mi to přece půjde líp (i když vím, že se mi odkrví mozek a budu nepoužitelnej). No a když už nemůžu, tak jdu a udělám to. Ale když se mi nechce fakt nic, jako opravdu nechce, tak si lehnu na postel a dívám se na strop.
Nevěřili byste, kolik je tam toho k vidění! Odlesky světla z oken sousedů. Prasklinky od toho, jak děti nahoře v patře dupou. Flek po komárovi, který vás otravoval celou noc zrovna ve chvíli, kdy jste se potřebovali nutně vyspat. Mastnou skvrnu od slizu, který jste koupili dětem a chtěli ho vyzkoušet, než jim ho dáte. Stín kočky, která se schovává za televizí na skříni. A někdy tam taky vidím sám sebe. Dívám se na sebe, jak ležím na posteli, a říkám si: „Dobře děláš, jen si odpočiň, potřebuješ to.“ Prostě takhle docházíte fyzické i duchovní očisty, a když se pak ráno probudím, mám na tváři takový ten připitoměle přihlouplý úsměv, který zmizí hned, jak si uvědomím, že musím dohnat, co jsem včera neudělal.
Ale navzdory tomu tyhle „hovory“ se stropem miluji. Protože když vezmu jako bernou minci to, že my lidé prospíme půlku našich životů, tak strop v mé ložnici o mně toho ví opravdu hodně. A kdo ví, třeba mají stropy nějakou asociaci a o těch, co pod nimi tráví svůj život, si vzájemně vyměňují informace. Takže když se dívám do stropu, vedu vlastně vyšší meditaci sám se sebou nad svým životem a stávám se tak lepším člověkem. Zkuste to taky a uvidíte, o čem mluvím. A jestli nějaký pesimista nebo nihilista kolem vás bude mít hloupé řeči o tom, že při jiném úhlu pohledu se strop může stát vaším dnem, tak mu řekněte, že jestli tohle je jeho mentální strop, má vzít štětku, barvu a štafle a zkusit si ho vymalovat nějakou méně depresivní barvou. A uvidíte sami, jestli půjde vařit, dodělávat nedotažené věci nebo pomáhat dětem s domácími úkoly.

David Laňka

Autor pracoval jako asistent režie u filmu, redaktor, dnes pracuje v oblasti PR. Od 16 let píše filmové a hudební recenze. V roce 2000 vydal první knihu. Dvanáct let nato si založil nakladatelství No Limits. Je autorem vzdělávacího TV seriálu Počítáme s vámi, napsal scénář a zrežíroval film Modelky s.r.o. a dokumentární cyklus Šance dětem, vyprávějící o rodinách s postiženými dětmi.