Čtení ke kávě: Oťukávání života (Zuzana Zimmermannová)

Oťukávání života

26.9.2023 Zuzana Zimmermannová Bez komentáře

Stojím na perónu a čekám na vlak. Už ho slyším drnčet po kolejích.

Vlak zastaví a já nastoupím. Čtyři schůdky a ocitám se v úzké uličce.
Dvacet pět kroků a jsem u mého oddělení.
Tady je většinou vždycky volno. Mám to už vyzkoušeno.
Zatáčím do kupéčka a mířím do kouta hned vpravo u dveří. Nechci se s nikým vybavovat.
Moje bílá hůl zavadí o botu. Vlastně botku.

„Filípku, uvolni pánovi místo,“ slyším melodický ženský hlas. Odhaduji ho tak na dvacet pět let. O něco starší než já.
„Mami, proč má ten pán černý brejličky? Vždyť tady nesvítí slunko,“ diví se Filip.
Myslím, že jsou Filipovi tak čtyři roky.
Místo odpovědi mlčení. Jeho maminka teď asi gestikuluje a naznačuje synovi, ať si okamžitě přesedne. Je jí to zřejmě trapné.
Slyším, jak se Filip přesouvá o kousek dál.
„Promiňte,“ ozve se opět ten příjemný ženský hlas.
„Nic se nestalo,“ zabručím a zabírám místo v rohu.

Nic se nestalo?
Stalo se toho moc, ale vrátit zpátky se nedá nic.
Vlak drncá. Jeho melodická ukolébavka „tatam, tatam“ mi přijde zrovna vhod.
Zavírám oči, i když větší tma už stejně nebude.
Snažím se na nic nemyslet, ale hlásek malého zvědavce mě nenechá dřímat.
„Maminko, proč má ten pán tu bílou hůlku?“ ptá se kluk.
Slyším, jak se opět přesouvá. Jeho maminka ho bere na klín.
Mlasklo to. Asi něžný polibek na zvědavou pusinku.
Ale Filípek se pusou uplatit nedá.
„Mami, proč má ten pán tu hůlku a tmavý brejličky?“
Beru na vědomí, jak se otázaná rozpačitě zavrtí na sedadle.
Cítím její pohled na mém obličeji.
Předstírám spánek a pootvírám pusu k prvnímu zachrápnutí.
„Mami, ten pán chrochtá jako naše prasátko,“ zašeptá klučina.
Další pár zvídavých očí mým směrem. Tohle dokáže vidět i slepý.

„Ten pán usnul, tak ho necháme spinkat, jo?“ pokouší se výchovná autorita o postavení pravidel.
„Jo, necháme,“ souhlasí synáček a vzápětí se ptá, „ale proč má ten pán tu hůlku a brejle, mami?“
Slyším povzdechnutí.
Jak asi vypadá Filipova maminka?
Snažím se představit si její obraz, ale moje hlava mi už zase kreslí tu stejnou podobiznu.
Obraz Šárky, to poslední, co jsem v životě viděl.
Zatínám pěsti, ale vzápětí je rychle povoluji. Přece spím!

Cítím opětný pohled mladé ženy na mém obličeji.
Krátké povzdechnutí.
Asi jsem mou spící roli zahrál přesvědčivě. Teď se určitě pustí do vysvětlování.
A taky že ano.
Slyším její šeptání.
„Ten pán je slepý, Filípku. Nemůže nic vidět. Ta bílá hůl mu pomáhá na jeho cestě, aby o něco nezakopnul.“
„Jak jsem se tuhle v noci probudil a chtěl jsem jít za tebou do postele, tak jsem zakopl o kostku stavebnice, mamko. Taky jsem nic neviděl a moc mě to bolelo. Víš to ještě, mami?“
Vnímám, jak žena přikyvuje.
„Ale, mamko, to má ten pán pořád noc? Proto musí spinkat?“
„Samozřejmě nemá ten pán pořád noc, ty brebto můj. Ten pán jen žije jinak než ty a já. Ta bílá hůlka je jeho pomocnice.“
„Hmm,“ slyším Filipa. „To já mám radši ty moje očička, mamko,“ je si Filip docela jistý.

Taky bych měl raději moje oči. Ty zdravé, než se stalo to neštěstí. Tatam, tatam.
Vlak uhání po kolejích.
Zrovna jako tenkrát.
Maturitní cesta do Holandska.
Oslava zkoušky dospělosti.
Jelo nás deset. Pět dvojiček.
Šárka mi seděla na klíně.
Slyším její smích.
Amsterdam, město plné ruchu.
Jeden kafáč za druhým.
Poprvé kouřit trávu.
Pivo a panáky.
Hej, my máme maturitu!
Život nám leží u nohou.

Poslední malý bar hned vedle našeho hotýlku.
Gin a tonik.
Brr, jak to můžeš pít?
Nikomu to nechutná, jenom mně.
Vrávoráme na pokoj.
Líbáme se a milujeme.
Šáry, já už tě nikdy nepustím. Šeptám vroucně a zavírám oči slastí.
Když je otevřu, je kolem mě naprostá tma.
Tma, která mě už nikdy neopustí.
Na rozdíl od Šárky.
Vydržela to se mnou ještě jeden rok, ale ta moje sebelítost ji deptala.
Barmana sice odsoudili za pančování alkoholu na deset let, ale to mi zrak nevrátí.
Ten koktejl ginu s nemrznoucí směsí do ostřikovače byl můj ortel.
Tatam, tatam.
„Mamko, jaké myslíš, že má ten pán oči? Hnědý, nebo modrý?“ ptá se Filípek.
„Filipe,“ sykne jeho maminka, „už toho nechej!“
„Mamko, třeba ten pán nemá vůbec žádný očička, a proto má ty brýle. Já bych mu mohl ty oči namalovat. Hnědý, jako mám já. Na papír a ten papír bych vystřihnul a nalepil na ty brýle. To je nápad, viď? Ale stříhat ještě moc neumím. To bys mi musela pomoct, aby ty oči nebyly šikmý. U nás ve školce má šikmý oči jenom Liana. A ta neumí ani česky.
Ten pán si aspoň může s někým vykládat.“

Tohle je opravdu malý rozumbrada.
Musím se usmát.
Můj úsměv Filipově mamince samozřejmě neunikne.
Dokážu si představit, že mě sleduje celou cestu.
Aspoň jedním okem, aby nepropásla moment mého probuzení.
„Pst,“ šeptá synkovi do ucha a já při tom na sobě cítím její ukazováček.

„Já mám hnědý oči, ale určitě ne tak hezký jako ty, Filipe,“ slyším se odpovídat.
„Chybí jim plamínek.“
„Aha,“ hlesne Filip.
„Nezlobte se, můj syn je strašně zvídavý,“ omlouvá se rozpačitá maminka.
„Já se nezlobím,“ ujišťuji.
Zrovna hlásí moji stanici.
Čas vstát.
Kluk poskočí a tiskne mi do ruky něco malého.
Zapalovač.
Šeptá mi do ucha: „To jsem vzal tátovi, ale dám ti to. Dělá to hezký plamínky. Ale neříkej nic mámě, jo?“
Mámě nic neříkám.
Celý příběh vyprávím jen mému psychiatrovi a srdečně se při tom usmívám.
Můj terapeut je se mnou spokojený: „Na tenhle úsměv jsme oba čekali pěkně dlouho, pane Vladimíre. A sluší vám,“ konstatuje.
Věřím mu to i bez zrcadla.

Zuzana Zimmermannová

Narodila se v Brně roku 1965. Na Karlově Univerzitě vystudovala dálkově speciální pedagogiku a přitom sbírala zkušenosti v práci s postiženými dětmi a dospělými. Roku 1991 založila česko-německou rodinu. Od té doby žije v Norimberku a pracuje jako vychovatelka ve chráněné dílně. Čas od času má hlavu plnou kvítí a pouští se do psaní. V Německu vyšly její pohádky Andy a lázeňské povídky z Norderney. V češtině vydala pohádku Babička teď bydlí v nebi a její poezie byla několikrát zveřejněna v antologii Posvícení a v Divokém vínu. V nakladatelství Brána jí roku 2016 vyšla kniha Objížďka, soubor humorných erotických povídek, v roce 2018 Sběratelka a v květnu 2020 Řetízek slz.