Přinášíme vám ukázku z knihy Klíč k vraždě,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Detektiv šéfinspektor Oldroyd nervózně seděl za volantem svého vozu a za zběsilého kmitání stěračů po čelním skle uháněl deštivou temnotou. Jen aby ho nezastavil některý z podřízených a nedal mu pokutu za překročení rychlosti. Na tom by si bulvár smlsnul.
Byl pátek večer na konci listopadu a on chvátal do Halifaxu na komorní koncert. Světoznámé Schubertovo smyčcové kvarteto tam v Uměleckém centru Červená kaple hrálo hudbu stejnojmenného skladatele. A nešlo o jen tak nějakou Schubertovu skladbu, ale o jeho nejvýznamnější kvartet d moll známý jako Smrt a dívka se slavnou druhou větou, který patřil k Oldroydovým nejoblíbenějším kusům.
Oldroyd se na ten koncert těšil už od srpna, kdy mu přišel poštou program Halifaxského spolku pro komorní hudbu. Měl v plánu odjet z ředitelství policie West Riding v Harrogate o něco dřív. Když se však chystal vyklouznout ze dveří, zavolal si ho detektiv superintendant Tom Walker. S naštvaným brbláním Oldroyd vykročil k Walkerově kanceláři a horečně uvažoval, nač by se vymluvil.
Jak se ukázalo, šlo o poměrně banální záležitost týkající se nedávné zprávy, kterou superintendantovi poslal, ale Walker takové věci často využíval jako záminku k rozhovoru. I když „rozhovor“ nebylo úplně to správné slovo. Walker si Oldroyda vybral jako důvěrníka, jemuž si mohl pravidelně stěžovat na všechno, co podle něj bylo na současném policejním sboru, současných metodách řízení a vůbec na současném světě špatně. Nejvíc mu leželi v žaludku novináři. Považoval je za nesnesitelnou bandu grázlů, co chtějí policii jen házet klacky pod nohy. Dále nesnášel lidi typu Matthewa Watkinse, mladého vrchního konstábla policie West Riding, který měl plná ústa manažerských frází a neúnavně žvanil o obchodní kultuře a plnění cílů.
Kéž by tak superintendant omezil své výlevy na e-maily, co by se daly rychle přečíst a pak smazat, pomyslel si Oldroyd, když seděl ve Walkerově kanceláři a snažil se nedívat na hodinky. Jeho šéf však „módní výstřelky“ digitálního věku neuznával a dával přednost osobní komunikaci.
Dalším problémem bylo, že ho měl starouš rád a Oldroyd ho nechtěl urazit. Bylo fajn mít nadřízeného, který mu moc nezasahuje do práce. Ale neodvážil se mu říct, ať ho omluví, že spěchá na koncert. Měl podezření, že Walkerův hudební rozhled končí u dechovky, případně Shirley Basseyové. Netušil, jaký by měl názor na smyčcové kvarteto, a nehodlal to zjišťovat. A jelikož ho žádný jiný věrohodný důvod k odchodu nenapadl, musel tam sedět a poslouchat Walkerovy litanie o Watkinsovi.
„Víš, s čím přišel naposled, Jime?“ Walker mu jako obvykle nedal šanci odpovědět. „Chce najmout konzultantskou firmu a ,provést revizi našich pracovních postupů‘. Co to sakra je? Umíš si představit větší plýtvání penězi daňových poplatníků? A to není všechno: ti konzultanti se evidentně specializují na banky a finance, takže o policejní práci samozřejmě nemají ani páru. A pak vypotí nějakou zprávu plnou cizích slov o tom, že utrácíme moc peněz za…“
A tak to šlo pořád dokola. Oldroyd potřásl hlavou, aby tu vzpomínku zaplašil. Když se mu konečně podařilo prchnout, bylo už skoro čtvrt na šest a koncert začínal v půl osmé.
Teď bylo pět minut po sedmé a Oldroyd právě míjel shibdenský park s temnou a poněkud zlověstnou siluetou jakobínské Shibden Hall v dálce. Projel pod ocelovým mostem s letopočtem „1900“ zaznamenaným mezi náspy obloženými pískovcem, zahnul doprava a konečně spatřil světla Halifaxu. Začal se trochu uklidňovat, že to snad stihne.

* * *

V malé zkušebně koncertní síně se zatím Schubertovo kvarteto připravovalo na vystoupení. Hudebníci tentokrát vyměnili slavnostní fraky za černé košile a saka. Violistka Anna Robsonová si oblékla bílou halenku a černou sukni. První houslista, Němec Hans Müller, byl nejméně o dvacet let starší než všichni jeho britští kolegové. Druhý houslista Michael Stringer, Anna Robsonová a violoncellista Martin Hamilton spolu všichni kdysi studovali na Hudební škole Bloomsbury v Londýně. Hráli společně téměř pětadvacet let a získali mezinárodní věhlas díky vídeňským klasikům Haydnovi, Beethovenovi, ale především Schubertovi. Jejich vyhlášená kompletní nahrávka všech Schubertových kvartetů se dostala i do prestižní ročenky Penguin Guide to Classical Music.
V místnosti bylo cítit větší napětí, než bylo před koncertem běžné. Anna Robsonová si roztržitě přehrávala krátké úryvky z Haydnova kvartetu, který měli na programu. Müller se Stringerem si tiše, ale dost vzrušeně povídali. Hamilton se právě vrátil od vchodu budovy, kde doteď postával, pokuřoval malý doutník a ťukal do telefonu. Všichni do jednoho hráli na nádherné nástroje od Amatiho a Stradivariho ze zlatého věku italské hudby, ale Müllerovy housle se přece jen vymykaly. Byly to stradivárky z roku 1710, samy o sobě úžasné, punc výjimečnosti jim však dodával fakt, že na zadní straně byl pod proslulým lakem na javorovém dřevě vyvedený krásný červenožlutý erb. To naznačovalo, že jde o jeden z pouhých devíti nástrojů (z toho byly šestery housle), jež slavný Ital na vrcholu svých sil vyrobil na zakázku pro německého hraběte Münsterhavena, bohatého mecenáše umění té doby. Měly vpravdě nevyčíslitelnou hodnotu.
Müller netrpělivě mávl na Stringera a ukončil rozhovor. Chopil se slavných houslí a zahrál několik arpeggií, když vtom se ve dveřích objevil zástupce pořadatele.
„Deset minut, prosím,“ oznámil muž s úsměvem a čtveřice muzikantů se dala do posledních příprav.

———————————

Stáhněte si presskit s celou ukázkou.

———————————

O autorovi

J. R. Ellis pochází z dělnické rodiny, což mu ale nezabránilo, aby vystudoval Oxfordskou univerzitu a stal se učitelem. Vždy se zajímal o záhady, nadpřirozeno a neobjasněné zločiny a už během kantorských let psal dětská divadelní představení a duchařské historky. Naplno se autorské tvorbě ale začal věnovat až v důchodu. Jeho série Vraždy v Yorkshiru (první díl nese název Smrt v temnotách) je neodmyslitelně spjata s krajem, kde Ellis žije. Inspirací mu pro ni byly detektivky Agathy Christie a Johna Dicksona Carra ve stylu záhad zamčeného pokoje, nebo třeba seriál Jonathan Creek. Věří, že pro detektivní romány není důležité jen to, kdo spáchal zločin, ale také jak ho provedl. Ačkoliv píše o vraždách, vyhýbá se přehnaně brutálním scénám a raději klade důraz na lehký styl, prvky humoru a promyšlenou zápletku.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (thriller Stopy v krvi) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Ellis, J. R.

Mystery Press, 2023