Nestačím zareagovat, jen zírám, jak na mém telefonu něco píše. Asi bych měla zasáhnout, ale vůbec nemám energii. Rychle změní téma a povídáme si. Na mém telefonu pípají příchozí zprávy, Monika odpovídá. Najednou na mě spiklenecky mrkne:
„Tak do hodiny je ten tvůj miláček tady. Já půjdu spát k našim. Celej tenhle byt máte pro sebe.“
Začne se smát a dodá: „Včetně mojí bytelný postele!“
Tomáš opravdu ani ne za hodinu přijede. Milujeme se skoro celou noc. A když mu usínám na rameni, hladí mě po vlasech.

Ráno s ním jedu na letiště. Stojíme v odletové hale. Boarding do destinace Madrid už začal.
„Já fakt nevím, kdy se vrátím,“ šeptá Tomáš a tváří se provinile.
„To je jasný, říkal jsi, že mě nechceš blokovat,“ odpovídám naoko s klidem, dokonce se přinutím k úsměvu. Naposledy se obejmeme, pak se otočí a odchází. Odlétá si splnit sen. Pracovat v zahraničí. Bude dělat poslíčka v Madridu. Je mu pětadvacet, o osm let mladší. Stejně to nemělo budoucnost. Jenže jak se mám utěšit budoucností, když slzy mi tečou teď?

Domů to vlakem trvá přes dvě hodiny. Sedím sama v kupé. Je v něm teplo, ale já cítím chlad. Tomáš sem jel včera a zaplatil si hotel na letišti, aby ráno v klidu stihnul letadlo. Nikoli proto, aby poslední večer a noc byl se mnou. Sevře se mi žaludek. Já jsem jela navštívit kamarádku Moniku, ale to byla jen záminka, protože jsem doufala, že se nějak domluvíme a budu s ním. Jenže sama bych nic nedomluvila. To jsem totiž celá já: na jedné straně touha být s ním, na druhé stud dát to najevo. Nebýt Moniky, Tomáš by po mně ani neštěk. Připadám si úplně nemožná. Vlak se řítí mezi poli a za oknem uvidím strašáka. Stojí sám uprostřed pustiny. Panebože, má na sobě stejnou košili, jakou nosil můj děda. To už mám oči plné slz. Děda. Jedinej chlap, kterej mě měl opravdu rád.

Hned z nádraží jdu navštívit bábinu do stacionáře. Od dědovy smrti to s ní šlo z kopce. Psychicky i fyzicky. Dnes už jen leží u našich a máma se o ni stará jedenáct měsíců v roce. Na jeden měsíc jí dává do stacionáře na odlehčovací péči. Nedá mi to a chodím za ní po práci každý den. A jdu i dnes, i když mám dovolenou. V budově stacionáře vyběhnu schody do prvního patra, a když procházím chodbou, pípne mi zpráva v telefonu: Tak jaký byl mejdan s kámoškou? Josef Čaj. Kolega z práce. Občas spolu zajdeme na oběd nebo na kafe. Řekla jsem mu, že jedu navštívit kamarádku. Poslední dobou spolu komunikujeme víc, než je obvyklé pro pracovní vztah. Padesátiletý, ženatý, plešatý, s břichem. Momentálně jediný chlap, který o mě má zájem. Skvělá vizitka stavu mé životní cesty. Ale docela mě to kecání s ním baví. Jenže je o sedmnáct let starší a hlavně ženatý, vztah nepřipadá v úvahu.

Sex, drogy, Rock’n’Roll, jízda jak s Marilyn Monroe! odpovídám, protože jsme se minule o Marilyn bavili.
Ihned reaguje: A co ten Kennedy, fakt vydrží jen deset vteřin?
Ještě mu napíšu: Se mnou vydržel celou noc, takže se to musí správně uchopit. Ale ráno mně odlít do Madridu, slavík jeden. Pak vypnu zvuk, telefon hodím do kabelky, zaklepu a vcházím do pokoje.
Pozdravím paní, která leží vedle, a usměju se na bábinu.
„Ahoj, babi, tak jak se máš?“
Místo odpovědi se zamračí a dá si ukazováček před rty: „Pššt!“
Vezmu si židli a posadím se vedle její postele. Nakloní se ke mně a zašeptá:
„V noci mě tu svazujou.“ Podívám se na druhou paní. Ta se shovívavě usměje a zavrtí hlavou.
„Babi, já myslím, že ne…“
„Pššt,“ zasyčí, „odposlouchávaj nás!!“
„Babi, prosím tě…“
Vztekle sevře rty a chytí mě za ruku.
„Buď zticha, jsou tady všude!“
„Ale, babi…“
„Řikam ti, drž hubu!“
To mě úplně rozhodí, moje bábi za celý život neřekla jediný sprostý slovo, a teď tohle. Uvědomím si, co to znamená. Zase mám slzy v očích. Jestli dobře počítám, je to od rána už potřetí. Vypadá to na fajn den.

Už si s ní moc nepopovídám, pořád mě naznačuje, ať mlčím, a nakonec usne. Takže ani ne za půl hodiny odcházím. Volám to mámě. Ta už je zvyklá i na horší. Máma mě přemlouvá, ať k nim zajdu, ale já už chci domů. Moje domů je malý jedna plus jedna po bábině a dědovi. Minipředsíň, minikuchyně, miniobývák a minikoupelna se záchodem. To je celý. Starý futra, starý dveře, papundeklový jádro, všude na zemi starý lino. Celý byt je pořád stejný, jako když tu žili oni. Když děda umřel, bábina tady bydlela chvíli sama, ale její stav se rychle zhoršoval, tak se přestěhovala k našim do baráku a já po rozchodu s Jindřichem zase sem do jejich bytu. Vyšlo to tenkrát časově téměř přesně, zemřel děda i můj vztah s Jindřichem. A já měla kam jít. Jsem za ten byt ráda, mám alespoň nějaký svůj prostor. Jenže bych ho chtěla celý zrekonstruovat a pak třeba prodat a koupit větší. Nějaké peníze už mám našetřené. Jenže táta rozhodl, že dokud je bábina živá, nic se rekonstruovat ani prodávat nebude. Co kdyby se náhodou uzdravila a chtěla se vrátit domů. Ale to už je dávno nesmysl. A já pořád musím bydlet takhle. Náladu mám pod psa. Jsem unavená, nevyspalá. A celý večer budu sama. Je možné, že spoustu dalších večerů budu sama. A co když budu už úplně všechny večery sama? Kouknu na mobil. Píše Čaj: Jak se má moje úžasná Marilyn?
Teď jsem ráda i za Čaje. Nakonec si píšeme celý večer.

Další den je středa. To chodím po práci hrát volejbal a po hře vždycky celá parta sedíme venku pod pergolou v přilehlé hospůdce a popíjíme. Ale dnes nějak nemám náladu se bavit. Pojedu domů. Když přicházím ke kolostavu, vidím mladého sympaťáka, troufla bych si říct v mém věku, jak se nahýbá přes řadu zaparkovaných kol a s klíčem v ruce zkouší dosáhnout k zámku. Přes rameno má sportovní tašku, ta mu sklouzne a zaplete se mezi kola.

„Nepotřebujete pomoct?“
Narovná se a podívá se na mě. Je vysoký, má štíhlý pas, široký svalnatý ramena, hustý hnědý vlasy. Usměje se a mnou to projede. Přesně jak říká Monika: Musí to project.
„Jé, to jste hodná. Ale děkuju, já to zvládnu.“
Nakloní se přes kola a taška mu zase bouchne do nosičů. Podívá se na mě a oba se rozesmějeme.
„Taky jsem si ji moh položit na zem,“ řekne, ale podá mi ji. Pak už snadno kolo odemkne a vycouvá s ním. Vrátím mu tašku.
„Tak děkuju. Mně většinou nikdo nepomáhá.“ Panebože, ten jeho úsměv!
„Není zač,“ odpovím.
„Mějte se hezky. Na shledanou.“
„Na shledanou,“ řeknu smutně a rychle dodám, „Na shledanou za týden!“ Na to už nic neřekne a odjede pryč. Vezmu svoje kolo a jedu domů.
Když sjíždím z cyklostezky, uvidím ho jet po silnici. Zamávám. On také. Ale jen se mineme. Nevypadá to, že by mě sledoval. Bohužel. Asi bydlí někde poblíž.

Je až neuvěřitelný, že na něj pořád myslím. Odmítla jsem všechny nabídky na kávu od Čaje a na jeho zprávy odpovídám stroze. Ale každý den píšu Tomášovi do Madridu. Tajně jsem doufala, že když bude sám v takové dálce, bude se mu po mně stýskat, zjistí, že beze mě nemůže vydržet, a vrátí se zpět. Ale on mi ani na každou zprávu neodpoví, a když už, je strohý jako já teď na Čaje. O to víc myslím na kluka od kolostavu. Připadá mi, že není úplně normální dělat si takové naděje u někoho neznámého. Ale ať už chci, nebo nechci, prostě se nemohu dočkat další středy. A když konečně přijde, běžím na volejbal o půl hodiny dřív. Sednu si na lavičku, ze které je nejlepší přehled po celém areálu, a kontroluji všechny příchozí. I při hře se pořád rozhlížím po okolních kurtech. Když skončíme s hraním, sedíme pod pergolou a popíjíme pivo. Tentokrát rozhodně domů nejdu. Musí přeci přijít, většina lidí sem chodí hrát pravidelně. Je teplý květnový večer, úplně stvořený pro lásku. Začínám být nervózní, že už ho nikdy nepotkám. Ale najednou se objeví u vchodu a jde ke skupince kluků sedících u jiného stolu. Roztluče se mi srdce. Zachytí můj pohled a usměje se. Na dálku se pozdravíme. Cítím, že jsem úplně rudá. Snad to nevidí.

„Ty znáš Petra?“ nakloní se ke mně můj spoluhráč Venda, jinak docent na místní univerzitě.
„Já? Ne, jen jsme se minule potkali u kolostavu. Náhodou. Ty ho znáš?“ Snad se něco dozvím.
„Jo, je to můj student. Fajn kluk.“
„Jak může být tvůj student, dyť je mu minimálně třicet.“
„On vypadá starší, ale je mu dvacet tři.“
„Dvacet tři?“ Ani se nesnažím zakrýt zklamání, vždyť je o deset let mladší. Proč mě to vlastně tak vzalo? Co jsem si myslela? Sedím u stolu a chvíli nevnímám, co se kolem děje. A on najednou stojí u našeho stolu s dvěma panákama v ruce.
„Dobrý den, chtěl jsem vám poděkovat za tu pomoc.“ Směje se na mě a podává mi panáka. Jako ve snu vstávám. Usměju se a zrudnu.
„To nic, to byla maličkost. Tak děkuju, na zdraví. Tak si můžeme tykat,“ vypadne ze mě. Sakra, nejsem moc hrr? Ale on se usměje:
„No to můžem. Já jsem Petr.“
„Petra. Tedy Petronela. Taky mi říkají Nela.“ To není možný. Ani ve třiatřiceti se nedokážu normálně představit. Za to můžou rodiče. Jak mně mohli dát tak pitomý jméno?
Ťukáme si. Vypije svého panáka. Já půlku. Zase se usměje.
„Tak se určitě brzo uvidíme, ne?“ řekne a pomalu se otáčí.
„Ano, ano, určitě.“ Stojím s panákem v ruce a zírám jeho směrem. Nenapadá mě nic, jak ho zastavit a pokračovat v konverzaci. Posadí se zpět ke svým kamarádům. Sednu si a zase mně buší srdce. Deset let, panebože, deset let. Ale co říká Monika? Existují jen ty omezení, co jsme si sami dali. Takovejch párů jsou na světě miliony. Vždyť i manželka francouzskýho prezidenta je asi tak o sto let starší než on. Tak proč se bát? Kdybych se mu nelíbila, tak by za mnou nepřišel. Normálně mu toho panáka vrátím a uvidíme. Najednou mám skvělou náladu. Rozhlížím se po číšníkovi. Do pergoly vejde mladá vysoká dívka. Husté hnědé vlasy má snad až na zadek, dlouhé štíhlé nohy. Můj Petr vstane a jde jí naproti. Políbí se, vůbec ne krátce a ještě se obejmou. Smějí se a ona si sedne vedle něj. Drží se za ruce. Vyklopím do sebe zbytek panáka.
„Objednej mi ještě jednoho,“ řeknu spoluhráči docentu Vendovi a držím se, aby mi nevytryskly slzy. Když ho přinesou, dám ho na ex a objednám rundu pro celou partu. Jakmile je runda na stole, exuju dalšího a říkám všem, ať to koukají otočit. A to moji kamarádi rádi udělají. Každého dalšího panáka okamžitě exuju. V rohu pergoly někdo začne hrát na kytaru Slavíky z Madridu. To mi připomene Tomáše. Jak moc mě asi miloval, když tak snadno odjel do takové dálky a teď je mu zatěžko napsat mi pár zpráv? Otázka spíš zní, jestli mě vůbec miloval. Byl o osm let mladší, všichni si mysleli, že je to jen takový románek, ale já si přála, abychom spolu prožili celý život. V lásce. Ano, ze začátku jsem si nebyla jistá, jestli to může fungovat, ale čím déle jsme byli spolu, tím víc jsem tomu věřila. Ale teď se zdá, že pravdu měli ti všichni – románek zaplacený třemi roky života. Vypiju dalšího panáka. Netrvá dlouho a mám pocit, že se mi motá hlava. Musím se trošku projít. Za rohem stojí parta chlápků ve středním věku a kouří. Jeden z nich vypráví, jak právě doma dodělal pergolu. Podívám se na něj, docela sympaťák. Určitě bude ženatý. Opřu se o zeď a řeknu:
„A teď, když to máte hotový, tak si tam dáte obrovský křeslo se spoustou modrejch slonů.“
Všichni se ke mně otočí. Chvíli je úplný ticho a pak se mě ten týpek zeptá: „A proč tam budou ty sloni?“
„No, protože sloni mají krááásnej dlooouhej,“ zmlknu, přejedu je pohledem a dokončím,“ pravej kel!“
Odlepím se od zdi a roztahuju ruce, aby viděli, jak asi dlouhý ten kel je.
„A ten je strašně vzácnej,“ dodám.
„A levej ne?“ zeptá se jiný a všichni na mě zírají.
„Jasně, že levej ne, jenom pravej je pravej, to je snad jasný, proto je taky pravá slonovina tak drahá.“
„Jak ale poznam, že jsem si koupil slonovinu z levýho klu? Dyť to přeci vypadá stejně,“ zeptá se mě pobaveně ten první týpek. Zavrávorám doprava a pak zase doleva a zavrtím prstem.
„Ne, ne, ne, to poznáte snadno. Když si koupíte slonovinu z levýho klu, tak jste si nekoupil slonovinu, ale elpíčko. Slavíky z Madridu.“ Načež udělám několik rychlých kroků zpět a málem sebou seknu. Dva z těch mužů mě okamžitě chytí.
„Slečno, jste v pořádku?“
„Myslicky jsem na tom dobře, ale tělo mě nějak neposlouchá!“
Zavřu oči a je mi krásně. Když je zas otevřu, ležím doma v posteli a je mi strašně.

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022