Knihu Jen moje štěstí vydalo nakladatelstí Cosmopolis.

Lexi

Sobota 20. dubna

Jít rovnou domů k Jakeovi prostě nemůžu. Nedovedu se s tím vyrovnat. Nejdřív to musím v sobě zpracovat. Ale jak? Kde mám začít?
Nemám tušení. Ta prázdnota v mé mysli mě děsí. Normálně vždycky vím, co mám dělat. Pokaždé najdu řešení, dovedu si se vším poradit, umím věci dovést ke zdárnému konci. Jsem Lexi Greenwoodová. Všichni mě znají jako ochotnou a usměvavou pohodářku (někteří by mě možná i trochu posměšně nazvali dobračkou či idealistkou). Lexi Greenwoodová, manželka, matka, přítelkyně.
Myslíte si, že někoho znáte. Ale ve skutečnosti neznáte nikoho. Je to nemožné. Musím se něčeho napít. Takže jedu do hospody. Kašlu na to – nechám auto před hospodou a pak půjdu domů pěšky, však si ho ráno zas vyzvednu. Objednám si velkou sklenici červeného vína a pak hledám nějaké zastrčené místo v rohu, kde bych si ho mohla v klidu vypít. Je velikonoční víkend, navíc je mimořádně teplo. V podniku je plno. Když se prodírám přeplněným barem, několik sousedů pozvedne sklenici a naznačuje mi, abych se k nim přidala, ptají se na děti a Jakea. Všichni tu vypadají vesele a spokojeně. Ale já se cítím sama.
Úplně ztracená. To je ten problém, když žijete na vesnici: všichni se znají. Někdy je to uklidňující, ale jindy mi to vadí. Zdvořile a s omluvou odmítám jejich přátelské nabídky a dál hledám místo, kde bych mohla být sama. Vládne tady uvolněná sobotní atmosféra, ale já jsem otřesená, nervózní, cítím se opuštěná. Myslíte si, že někoho znáte.
Co teď bude s naší partou? Říkali jsme o sobě, že jsme „pokrevní přátelé“ – cítili jsme se jako rodina. Ale to už je jen vtip. Očividně už přáteli nejsme. Nějakou dobu jsem se před realitou snažila zavírat oči a doufala jsem, že jde o pouhé nedorozumění, které se později vysvětlí, ale tohle se nijak vysvětlit nedá.
Řekla jsem Jakeovi, že se zdržím jen chvíli; měla bych mu napsat, že se zdržím déle. Sáhnu po telefonu a uvědomím si, že jsem si ho ve spěchu nevzala s sebou. Jake se bude divit, kde jsem, ale je mi to nějak jedno. Dopíjím víno. Je tak kyselé, až se mi sevřelo hrdlo – překvapilo mě to, ale zároveň se mi nějak ulevilo. Jdu si k baru pro druhé. Místní hospoda je od našeho domu vzdálená jen deset minut chůze, ale ve chvíli, kdy se rozhodnu vrátit, už mi alkohol stoupl do hlavy. Bohužel nemívám veselou opičku, spíš bývám protivná a paranoidní. Co s tím? Musím něco udělat. Nejsem schopná chovat se jako obvykle a předstírat, že o ničem nevím. Nebo to zvládnu? Jakmile se přiblížím k domu, uvidím u okna Jakea, jak se dívá ven. Skoro ho nepoznávám. Vypadá utrápeně a napjatě. Když mě spatří, běží otevřít vchodové dveře.
„Lexi, Lexi, pojď rychle sem,“ zasípe, zjevně rozrušený. „Kde jsi byla? Proč sis nevzala mobil? Volal jsem ti. Potřeboval jsem s tebou mluvit.“
Co se děje? Nejdřív mě napadne, že jde o syna. „Loganovi se něco stalo? Co se děje?“ ptám se úzkostlivě. Jsem vyděšená a představuju si to nejhorší. Rozbitou hlavu, zlomeniny. Nebylo by to poprvé, co jsme spěchali na pohotovost. Náš třináctiletý Logan je poněkud ztřeštěný a bezhlavý, a když dostane chuť jít si zakopat do míče, opustit pokoj po okapové rouře mu přijde úplně normální. To naše patnáctiletá Emily mi dělá starosti jen málokdy.
„Uklidni se, všechno je v pořádku. Oba jsou ve svých pokojích. Jde o… Ale pojď radši dovnitř, tady o tom nechci mluvit.“ Jake prakticky poskakuje na špičkách. Vůbec nechápu, co se to s ním děje. Jsem omámená vínem, a navíc otrávená a vzteklá. Zlobím se na Jakea, že tu dělá takové zbytečné divadlo, i když on samozřejmě nemá ani tušení, s jakým hnusem se potýkám. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Kdybych se ho dotkla, dostala bych snad elektrickou ránu; vyzařuje z něj neuvěřitelná energie. Jdu za manželem do domu. Spěchá a pobízí mě, abych zrychlila. Zpomalím, schválně se loudám. V předsíni se ke mně otočí, zhluboka se nadechne, prohrábne si vlasy, ale nechce nebo snad nemůže se mi podívat do očí. Hlavou mi bleskne šílená myšlenka, že se mi chce přiznat k nevěře. „Řekni mi, prosím tě, koupila jsi tento týden los?“ zeptá se.
„Koupila.“ Posledních patnáct let jsem kupovala los každý týden. A i přes ty nepříjemnosti, které mě potkaly minulý týden, jsem to udělala zase. Jake se znovu zhluboka nadechne – připadá mi, že z předsíně vysál všechen kyslík. „Dobře, a…“ odmlčí se a konečně mi pohlédne do očí. Nejsem si jistá, co v jeho pohledu vidím, vypadá to jako téměř bolestná touha, strach a panika najednou. Ale zároveň je tam i naděje. „Vsadila jsi stejná čísla jako jindy?“
„Ano.“
Má stále ten strnulý výraz. „Ten tiket pořád máš?“
„Mám.“
„Určitě?“
„Ano, je připíchnutý na nástěnce v kuchyni. Proč? Co se děje?“
„Do prdele.“ Jake vydechne, jako by chtěl vyplivnout plíce. Na vteřinu se opře o zeď, pak se vzchopí, chytne mě za ruku a táhne mě do místnosti, která původně měla být jídelnou, ale nakonec se z ní stalo něco mezi pracovnou a skladištěm různého haraburdí. Děti si tu občas dělají domácí úkoly, já tady vyřizuju faktury, skladujeme tu staré žehličky, propíchnuté fotbalové míče a staré tenisky. Jake si sedne k počítači a začne rychle otevírat různé záložky.
„Nevěděl jsem určitě, jestli máme vůbec vsazeno, ale když jsi pořád nebyla doma a skončil film, na který jsem se díval, zkontroloval jsem čísla. Nevím proč. Asi ze zvyku. A podívej.“
„Co?“ Nějak pořád nechápu, o čem to mluví, možná je to tím vínem, možná tím, že mám hlavu pořád plnou té zrady a lží, ale každopádně ani trochu nerozumím tomu, co se děje. Pohlédnu na obrazovku. Webové stránky loterie. Výrazné a srozumitelné. Jasné barvy a zřetelné písmo: 1, 8, 20, 29, 49, 58. Z počítače na mě svítí čísla. Ta čísla, která tak dobře znám. Přesto mi připadají zvláštní a neuvěřitelná. „Nerozumím tomu. To je vtip?“
„Ne, Lexi. Ne! Je to pravda. Vyhráli jsme!“

————————-

Můžete si stáhnout kompletní ukázku.

————————-

O autorce

Adele Parksová je britská autorka, která za třináct let napsala třináct románů (např. Jestli odejdeš…, Nevěsty bez ženichů, Tady a teď, Stalo se včera v noci, Život té druhé), z nichž se vyklubalo třináct bestsellerů. O dráze spisovatelky snila už od dětství a první příběhy sepisovala už na základní škole, i když je nikomu nedala přečíst. V tomto tajnůstkaření pokračovala ještě dlouhou řadu let, i během univerzitních studií a po nich, kdy učila angličtinu a pracovala v reklamní agentuře. A pak, těsně před třicátými narozeninami, poprvé dala svůj román někomu k posouzení. Nejprve pro jistotu kamarádce, která byla nadšená a tak dlouho naléhala, až si Adele našla v Londýně agenta. Ten si přečetl její rukopis a rozeslal ho šesti nakladatelům, z nichž všichni poslali zpět nabídku k vydání. Dnes její knihy vycházejí v šestadvaceti jazycích a Adele je označována za královnu britské ženské prózy. Je porotkyní v literárních soutěžích, nositelkou literárních cen a také čestného doktorátu.

Zdroj informací: Kosmas

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Parks, Adele

Cosmopolis, 2023