Knihu Povídky smíchovské vydalo nakladatelství Mystery Press.

Otto Koutský
20. 3. 1883 – 21. 10. 1903

milovaný syn a…
… básník. Tak to chce Dagmar, pomyslel si František a zadíval se ven. Větev javoru, jenž rostl na dvorku mezi smíchovskými činžáky, šelestila na špinavém sklu okna dílny a zářila podzimním zlatem. Matky mají o svých dětech vždy trochu nadnesené představy, ale v tomhle případě šlo o naprostou zaslepenost.  František zavrtěl hlavou a pohladil kámen mozolnatými prsty. Když si před rokem Dagmar bral, Otto byl jen rozcapený dvacetiletý studentík polytechniky, který neustále cosi škrábal do červeného zápisníku. Nikdy k sobě nenašli cestu.
„Časem se to jistě zlepší, Františku,“ chlácholila ho Dagmar. „Otto je jen trochu citlivější.“
„Samozřejmě, miláčku,“ objal František svou ženu, ale už tenkrát věděl, že Ottovo nepřátelství vůči němu je trvalé. Žula se neochotně poddala Václavovu dlátu a písmeno B spatřilo světlo světa. B jako budižkničemu. Budižkničemu a flákač – takový byl náš Otto. Tak tomu bylo i onoho večera před čtrnácti dny.

* * *

„Františku,“ sepjala Dagmar štíhlé ruce v prosebném gestu. František dál tvrdošíjně hleděl na dno šálku – z loužičky černého indického čaje se na něj škodolibě culily dvě zapomenuté citronové pecky. „Říkám vám, že teď sedí s pány kolegy U Rorejsů,“ zabručel nevrle. To poslední, co se mu v téhle chvíli chtělo, bylo jít pro Ottu do hospody. Zakroužil hrnkem a pak jediným douškem nechal posměváčky sklouznout do krku. Dagmar ho vzala za ruku a přejela špičkou ukazováčku po jeho mozolnaté dlani. „Drahý…“
Pohlédl do jejích andělsky modrých očí rámovaných leskle zlatými loknami a znovu si uvědomil, jak krásnou ženu vlastně má. S povzdechem vstal a zapnul si vestičku. Podala mu svrchník a klobouk. „Na zítra mám u hokyně slíbenou kachnu,“ pronesla významně a sebrala mu ze širokých klop pár neviditelných smítek. „Udělám ji se zelím.“ Ač se tomu v duchu statečně bránil, představa dokřupava propečeného oběda mu poměrně dost zvedla náladu. Políbil Dagmar na tvář, obul se a vyšel na chodbu.  Dům byl tichý, ale František dobře věděl, že zvědavé domovnici, která obývala přízemní byt pod nimi, neujde jediná maličkost. Byl přesvědčený, že tyhle báby se už rodí se sluchem podobně výjimečným, jako mají policejní psi. Na jednu stranu byl rád, že je barák hlídán takovou ostrahou, ale naproti tomu nestál o rozbor své rodinné situace v hokynářství U Doudů, kde se semlely všechny klepy ze Smíchova a okolí. Seběhl temným schodištěm ven z domu. Barrandova ulice se ve světle elektrických lamp leskla jako po dešti. Kromě jednoho či dvou spěchajících opozdilců byla prázdná. Zpoza rohu se vynořila drožka a projela kolem Františka. Pach zpocených koňských žíní mu nepříjemně naplnil chřípí. Pokrčil nos a vydal se k nábřeží. Na druhé straně řeky odbíjela na kostele svatého Vojtěcha jedenáctá. Dveře hostince U Rorejsů zely dokořán. Zevnitř se linul proud mdlého světla, kouře a zvýšených hlasů. František vešel do lokálu. Kromě několika studentů, jednoho starého muže a tlustého hostinského tu již nikdo další nebyl. Otto seděl zády ke dveřím a nakláněl se k drobnému černovlasému mladíkovi s jemnou tváří – nyní zkřivenou hněvem. Další dva studenti stáli po Ottově boku.
„Ale proč, k čertu?!“ zaklel podrážděně Otto.
„Protože mám svědomí!“ odvětil tmavovlasý mladík a sáhl po klobouku, jenž ležel před ním na stole. „Snažíte se marně.“
Jeden z Ottových kumpánů – uhrovitý zrzek – ho chytil za zápěstí. „Víš, co by se s takovou věcičkou dalo všechno dělat?!“
„Právě že vím!“ zvolal mladík rozčileně a vytrhl se ze sevření.
„Mladí pánové si budou ještě něco přát?“ vložil se prozřetelně do hovoru Rorejs a s hlasitým cinkáním začal sbírat prázdné půllitry.
„Ne,“ sykl mladík a hodil na stůl pár mincí. „Děkuju, pane Rorejs.“
„Služebníček, vašnosti,“ uklonil se hostinský a strčil peníze do široké kostkované zástěry. Když se otočil a spatřil Františka, obrátil se na Ottu. „Máte tady otce, pane Koutský.“
Františkovi neušlo, jak se Ottova záda pod černým sakem okamžitě napjala. „Matka se po tobě shání,“ řekl s pohledem zabodnutým do blonďaté kštice nevlastního syna.
„Řekněte jí, že přijdu, až sám budu chtít,“ pronesl Otto, aniž by se k otčímovi otočil. František zatnul zuby. Musí se ovládat. Už kvůli milované Dagmar. „Zvedni se, prosím, a pojď domů.“
„Kolegáčci,“ Otto si založil ruce za hlavou a zhoupl se na židli, „přeci si nenechám poroučet od někoho, kdo přišel do naší rodiny s holým zadkem.“
Jeho dva společníci se rozesmáli. Tmavovlasý mladík na nic nečekal a vstal. Ve stejné chvíli František nohou podtrhl Ottovu židli. S třeskotem se převrátila na podlahu i se svým majitelem.
„Co si to…,“ sípal Otto, tvář brunátnou zlostí.
„Ale no tak, pánové,“ přiběhl Rorejs z kuchyně. Ohnul se přes tlustý břich a pomáhal vzpouzejícímu se Ottovi na nohy. František vydechl. Hněv ho pomalu opouštěl. Celá situace se nešťastně vyhrotila, a to opravdu nechtěl. „Pojď,“ řekl smířlivým tónem, „matka na nás čeká.“ Otto k němu přistoupil, ruce zaťaté v pěst.
„Marek utekl!“ zvolal náhle zrzek do nastalého ticha. Otto se vzpamatoval a máchl rukou ke dveřím. „Za ním, sakra! Nesmí nám zmizet!“ Jeho kumpáni popadli kabáty a vyběhli do noci. „Promiňte, otčíme, ale budete muset doma vyřídit, že přijdu později,“ ušklíbl se Otto a vykročil ke dveřím.
„Otto!“ křikl za ním František, ale bez valného účinku.
„Tahle nóbl mládež. Kdyby se pánové raději měli k pořádný práci,“ zabručel hostinský a významně pohlédl na Františka.
„Mně to neříkejte, pane Rorejs,“ povzdechl si František dotčeně a sedl si k prázdnému stolu. „A dejte mi sem taky jedno.“ Najednou přestal mít chuť řešit jakékoliv rodinné záležitosti.
„S dětmi je kříž,“ zaslechl hlas z opačného koutu lokálu. Dočista na starce zapomněl. Muž byl oblečený v kvalitním, ale už notně obnošeném obleku. Čistý naškrobený límeček, pečlivě zastřižená bradka a knírek dávaly tušit, že o svůj vzhled stále pečuje. Vysoké, chytré čelo, oči přimhouřené za malými kulatými brýlemi s tlustými skly a výrazné rysy hovořily o inteligenci svého nositele. František jen pokýval hlavou. Nechtělo se mu s nikým mluvit.
„Měl byste najít syna, než něco vyvede,“ nedal se odbýt starý muž.
„Ať si dělá, co chce.“ Pivo bylo jako křen. Učiněný balzám na nervy. František ho vypil několika mohutnými doušky a mávl na Rorejse.
„To přeci nesmí,“ zvedl stařec nesouhlasně šedivé obočí. „Musíte za ním jít. Rozhodně musíte.“
Františkovi začala docházet trpělivost. Všichni se starají, co dělá Otto – Dagmar a teď i tenhle úplně cizí člověk. „Vždyť ani nevím, kde ho mám hledat,“ namítl podrážděně.
„V Petržilkovské vodárně. Bylo by dobré si pospíšit.“
„Ta je přece pěkných pár let prázdná,“ namítl František nechápavě. Šlo nejspíš o podivína, proto se rozhodl starého muže nadále ignorovat. Dopije a půjde domů. Možná že tam Otto nakonec dorazí ještě před ním. Složí kučeravou hlavu milující matce do klína a nechá se konejšit jako malé dítě. František si unaveně podepřel čelo. Jeho žena byla mateřskou láskou naplněna tak mocně, že často tonul v obavách, jestli je v jejím srdci místo i pro něj. Na desce stolu se objevily dvě ruce – klouby zmožené artritidou, svraštělá kůže, skvrny od inkoustu na konečcích prstů. „Čas kvapí – běžte už, prosím!“
Cosi ve starcově hlase přimělo Františka zvednout zrak. Muž na něj shlížel až s hypnotickou urputností. Trvalo pár dlouhých okamžiků, než byl schopný nějakým způsobem zareagovat. Zvedl se. „K vodárně?“ Stařec pokýval hlavou a znovu se pomalu usadil na své místo. „A vezměte to po nábřeží.“ František si připadal jako marioneta, kterou někdo bez varování postavil mezi kulisy a začal tahat za provázky. Mechanicky strčil překvapenému hostinskému do ruky peníze a spěšně se propletl mezi prázdnými stoly. U dveří se na okamžik zarazil, avšak starcův pohled mu sjížděl po páteři jako rozžhavená ocílka. Netečný k Rorejsovým poklonám za tak „nóbl opulentní“ spropitné vyšel ven a zamířil k Vltavě. Řeka líně plynula. V jejím temném proudu se odrážela světla pouličních lamp. Pod jednou z nich stály dvě drožky s podřimujícími vozky schoulenými do dlouhých plášťů. Koně bez hnutí a se svěšenou hlavou nastavovali nozdry nočnímu chladu. Na protějším břehu se rozjel automobil a s tichým vrčením zmizel v útrobách Starého Města. František kráčel rychle, klobouk stažený hluboko do čela. Petržilkovská vodárna nebyla daleko, ale chtěl už mít celou tuhle zpropadenou záležitost za sebou. K cíli mu zbývalo jen pár desítek metrů, když zaslechl křik. Ozýval se z otevřeného průjezdu činžovního domu.
„Řekneš nám to, nebo ne, ty tuberáku!“ Za slovy zesílenými ozvěnou následovala dutá rána, sten a žuchnutí.
„Otto nebude mít radost,“ přidal se další hlas. Další rána a chrčivý kašel.
„Hej!“ zařval František a rozeběhl se ubožákovi na pomoc. Někde blízko se rozštěkal pes a otevřelo se okno. Vzápětí se ze tmy průjezdu vyřítily dvě mužské postavy. Poznal ty dva studenty z Rorejsovy hospody téměř okamžitě – zrzka a druhého, o něco zavalitějšího kumpána. „Stůjte, zmetkové!“ drapl jednoho za cíp kabátu, ale nepoddajná látka mu vyklouzla z ruky. Útočník uskočil a ztratil se i se společníkem v boční uličce.
„Zbabělci,“ zavrčel František znechuceně a vkročil do průjezdu. U paty veřejí se ze země sbíral mladík, kterého ostatní nazývali Markem.
„Zvednu vás na nohy,“ pravil František tlumeně a uchopil nešťastníka v podpaží. Byl útlý jako dívka.
„Děkuji,“ zachrčel mladík a s bolestným syknutím se opřel o Františkovo rámě.
„Kam vás mám dovést?“ zeptal se František, když vyšli zpět na nábřeží. Marek chvíli mlčel, pak si povzdychl a zašeptal: „K vodárně.“ František pohlédl do míst, kde se u břehu tyčila čtyřboká věž Petržilkovské vodárny, a potlačil nutkání klást zvědavé otázky. Pomůže, a rád. On byl vždycky takový hodný a obětavý, jak s oblibou říkala Dagmar. Když se došourali k lávce spojující nábřeží s ostrůvkem, na kterém stála vodárna, mladík se vymanil z Františkova sevření a chytil se dřevěného, značně chatrného zábradlí mostku. „Dojdu už sám,“ zašeptal vyčerpaně. „Děkuji vám…“ Zlomil se v pase a další slova zanikla pod návalem úporného kašle. František ho znovu uchopil, nevšímavý k jeho odmítavému gestu. „A spadnete do náhonu. Přejdeme na druhou stranu a tam si dělejte, co chcete.“ Na druhé straně se mladík opřel o kamennou stěnu věže a ukázal k nízkým kovovým dvířkům opatřeným masivním zámkem. „Točí se mi hlava. Klíč,“ polkl naprázdno, „je na druhé straně v malé prohlubni u země.“ František obešel vodárnu a po chvilce marného šátrání nahmatal úzkou štěrbinu skrytou za trsem suché povadlé trávy. Vrátil se ke vchodu a vítězně zvedl klíč. „Mám ho!“
„Pst!“ Mladík si dal prst před ústa a rozhlédl se kolem. Ale všude byl klid. „Odemkněte.“ František otočil klíčem v zámku a odjistil petlici. Zevnitř na něj dýchl studený, zatuchlý vzduch. Otočil se ke společníkovi. „Co tady, u všech svatých…“
„Běžte dovnitř, rychle,“ šťouchl ho mladík do zad. „Dolů po schodech.“
„Jo, jo,“ zavrtěl František udiveně hlavou a vydal se po úzkých kamenných schodech do útrob věže. Vše mu připadalo bizarní – scéna se synem, podivný stařec a teď tohle. Samotnému se mu nechtělo věřit, co právě dělá. Místo, aby ležel v posteli a spokojeně chrupal vedle své ženy, kráčí kamsi pod hladinou Vltavy.
„Další dveře budou po pravé ruce,“ řekl mladík, když se vpotácel dovnitř. Bouchnutí venkovních dvířek zadunělo vnitřkem věže, až František úlekem nadskočil. Ve tmě nahmatal těžkou kliku a vzal za ni. Další temný prostor, ale místo prachu a staroby ucítil pach kolomazi. Mladík se prosmýkl kolem něj a za několik okamžiků se prostorem rozlilo světlo.
„Elektřina? Tady?“ bylo první, co Františka napadlo, když přejel zrakem po spících vodních čerpadlech pokrytých silnou vrstvou špíny a pavučin. Pohlédl na mladíka. I přes pramínek krve, který mu zasychal v koutku úst, se v jeho bledé tváři zračila pýcha. Vzápětí však podklesl v kolenou. František přiskočil a podepřel ho.
„Budete mě muset doprovodit ještě níž,“ přivřel oči. Na čele mu naskočily krůpěje potu. Níž, níž, to se lehko řekne, rozhlédl se František nejistě po místnosti. Konečně si všiml nenápadného poklopu v prkenné podlaze. S mladíkem na rameni se ztěžka sehnul ke kruhovému madlu a prudce zatáhl. Pod ním se otevřel další prostor. Zde se již svítilo, proto bez zaváhání vstoupil na točité kovové schůdky a se svým nákladem opatrně sestoupil dolů. Načež otevřel ústa úžasem. Všude, kam se podíval, stály rozličné přístroje, dráty, baňky, hadičky, součástky, žárovky, misky s chemikáliemi a minerály, hromady nářadí a další zařízení. Mezi tím se válely knihy a papíry plné rychle načrtaných poznámek. V rohu pokoje stála postel, malý stolek se zbytky jídla, židle a rozvrzaná šatní skříň.
„Vy tady bydlíte?“ zeptal se poněkud zbytečně, zatímco pomáhal mladíkovi posadit se na pelest.
„Bydlím, pracuji…,“ pokrčil rameny a znovu se rozkašlal.
„Měl byste jít k doktorovi,“ nadhodil František. Mladík si setřel krev z úst. „Souchotiny se neléčí, na ty se umírá,“ pronesl ironicky. S bolestným hekáním si svlékl kabát a povolil kravatu. František rozpačitě přešlápl z nohy na nohu a odmlčel se. V nastalém tichu se rozběhl jakýsi stroj a s klapáním uvedl do pohybu jiný, ještě podivnější. „Asi bych měl jít,“ nadhodil, aby přerušil trapnou chvilku. Mladík se pousmál. „Jistě mě omluvíte, když vás nedoprovodím. À propos, jmenuji se Marek. Příjmení vám s ohledem na okolnosti nepovím.“ Natáhl ruku k Františkovi. Ten ji přijal a upřímně stiskl. „Já jsem František.“ Pak v náhlém popudu dodal: „Kdybyste cokoliv potřeboval, bydlím v Barrandově ulici číslo čtyři.“
„Pochybuji, že bych vás někdy navštívil,“ odvětil Marek a lehl si i v botách do peřin. „Ale kdo ví… třeba v příštím životě.“ Zavřel oči.
František se otočil k odchodu, avšak pak ho cosi napadlo. „Co po vás Otto chce?“
Mladík otevřel oči a změřil si Františka ostražitým pohledem. Poté je znovu zavřel a zašeptal: „Nerad vám to říkám, ale Otto není dobrý člověk.“

——————————-

Stáhněte si celou ukázku z knihy.

——————————-

O autorce

Marie Rejfová pochází z Prahy, vyrůstala v Žatci, v Plzni studovala na Fakultě humanitních studií. Nyní žije s manželem a dvěma dětmi ve Varnsdorfu, kde pracuje jako učitelka v mateřské školce. Psaní beletrie se věnuje od mládí, systematičtěji v posledních několika letech, kdy se úspěšně zúčastnila několika literárních soutěží. V roce 2015 debutovala románem pro mládež Čarověník, na který o rok později navázala volným pokračováním Sestra smrt. Už v těchto knihách naznačila svůj talent odpozorovat a s patřičnou dávkou humoru popsat vztahy mezi obyčejnými lidmi, a zároveň dovedně zprostředkovat atmosféru současného maloměsta, což naplno zúročila v humorných detektivkách s Josefínou Divíškovou: Kdo jinému jámu kopá, Kdo má pod čepicí, Komu straší ve věži, Kdo maže, ten jede, Kdo má za ušima, Kočka myši nenechá, Když se vosy vyrojí, Jako veš v kožichu.

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (thriller Stopy v krvi) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Rejfová, Marie

Mystery Press, 2023