Čtení ke kávě: Dobrá rada nad zlato (Raven Argoni)

Dobrá rada nad zlato

25.7.2023 Raven Argoni Bez komentáře

V poslední době je pravda, že nápadně ubylo čtenářů, kteří s nadšením čtou klasické papírové knihy.

I když na druhou stranu, popravdě řečeno, nevím, jestli je správné vidět problém v tom, že jsme si zvykli na počítače, laptopy, notebooky, tablety a oduševnělé, rádoby chytré telefony, nebo je potíž ve vyšší ceně papíru a tím i tradičně vyráběných knih. Rozhodně si ale nemyslím, že díky záchvatům technických vývojářů a blouznivých vizionářů zvoní knihám digitální hrana, kniha je naprosto specifický útvar, který se nedá ničím nahradit, podobně jako… no, vlastně ono nic podobného knize zatím ještě není, možná až se naše mysl naučí listovat ve vícerozměrném prostoru, tak si řekneme, je konec knih. Všechno je na Googlu, kde mohu hledat od rána do večera pomocí v hlavě nastřeleného čipu, ale ta doba ještě nenastala a určitě ani nenastane. Jsou věci, které odporují přírodním zákonům a díky tomu nikdy nenastanou, stejně jako se pánbůh nikdy nestane prezidentem České republiky, i když údajně může všechno, a neměl by to pro něho být až tak velký problém. Není prostě proč.
Nedávno jsem přemýšlel – a také jsem se na to téma bavil s hromadou svých známých –, která věc či jaká náhoda jim nejvíce ovlivnila život. Často se stane, že člověk něco vidí ve filmu nebo si něco přečte v knížce a na celý život ho to ovlivní. Je to podobné, jako když se všechny děti touží stát popelářem nebo policajtem, popřípadě běhat po městě jako poštovní doručovatel(ka), dokud nám to realisticky uvažující rodina nerozmluví. Skoro vždy o našem osudu rozhodne náhoda. Něco, s čím jsme vůbec nepočítali, a ono se to stalo. Někdy je dobré pokusit se vyjít dobrým náhodám vstříc, jak se říká, že náhoda přeje připraveným, a knihy, respektive jejich četba nám umožní prožít si nanečisto desítky různých zajímavých i méně zajímavých životů, což každému do značné míry ulehčí další rozhodování. Nebo by to další rozhodování alespoň ulehčit mohlo.
V dětství a v mládí a řekl bych, že i během ranné dospělosti, jsem hodně četl a hodně přemýšlel nad různými lidskými osudy, nad štěstím i neštěstím, které sem tam někoho potkalo, ale i nad intrikami a hanebným jednáním (s jakým se setkal třeba chudák Hamlet, princ dánský), které poškodilo nebo zničilo životy nepřeberné spoustě nevinných lidí. Inu a právě proto je zajímavé, že mně vstoupila do života náhoda, o které jsem do té doby ani netušil, že by mohla existovat.
Když se můj strýc Jaroslav po absolvování Střední ekonomické školy, kterou on sám označoval jako „obchodní škola“ (zní to přece jenom líp), rozhodoval, čím bude a na jaké místo nastoupí, a co tedy vlastně bude dělat, bylo mu dvacet a mně jedenáct. Ne že bych v tom hrál nějakou důležitou nebo rozhodující roli, ale prostě jsem tam byl. Jaroslav se svou rodinou žil v Čejči u Hodonína (malá nenápadná vesnička, kde se svého času, hned vedle nás, v sousedním baráku narodil náš první československý prezident, T. G. Masaryk, který pak celý život tvrdil, že se narodil v Hodoníně, ale proti gustu žádný dišputát, já jsem si vystačil s Čejčem (zkuste to vyslovit rychle padesátkrát za sebou, celkem spolehlivě to odstraňuje nosoretní rýhy). No a v Čejči se pěstovalo obilí, kukuřice a trochu víno, to se více pěstovalo kolem Hodonína, prostě žádné jiné zvláštní pracovní příležitosti tam nebyly. To je, jako kdyby se Jarda narodil na jihu USA – tam by běhal s košíkem bavlny na hlavě. Nicméně se najednou vynořil Jaroslavův kmotr – tady měl v té době kmotra každý, kdo byl řádně pokřtěn, kmotr byl takovou celkem užitečnou bytostí, která se o vás postarala, když jste se ocitli v úzkých. A kmotr řekl, aby rodiče koupili Jardovi psací stroj a Jarda ať se naučí psát co nejrychleji na stroji. Babička s dědou, tedy moje babička s mým dědou (Jardovi rodiče), koupili nejdražší psací stroj, co byl tehdy na trhu, značky Consul, to byl stroj, který se používal v kancelářích a v redakcích, popřípadě na Úřadu vlády, a Jarda se na něm učil rychle psát. Většinou opisoval nicneříkající texty z Rudého práva a já jsem mu měřil na stopkách deset minut a potom jsme počítali, jaké rychlosti, čili kolik úhozů za minutu při opisování těch slátanin dosáhl.
Když psal rychlostí cca 400 úhozů za minutu, kmotr ho přihlásil na okresní přebor v rychlosti psaní na stroji, který Jarda s přehledem vyhrál. Potom ho přihlásil na krajský přebor, který rovněž s přehledem vyhrál, a na celostátní soutěž v rychlosti psaní na stroji, tu rovněž vyhrál. Najednou s námi doma u večeře neseděl jen tak někdo, nějaký vesnický nýmand z Čejče, ale mistr republiky v rychlosti psaní na stroji. A to už bylo něco! Kmotr však nelenil a přihlásil Jaroslava na světovou soutěž v rychlosti psaní, kde byly dvě kategorie (podobně jako na WC), muži a ženy, dnes by to bylo asi o hodně složitější, ale tehdejší doba byla v podstatě jednoduchá – buď něco umíš, nebo neumíš, všechno ostatní je vedlejší. V kategorii žen soutěžilo asi patnáct žen z různých států a v kategorii mužů byli dva, Jaroslav a ještě jeden maník, Němec nebo Maďar, a Jaroslav obsadil hezké druhé místo, takže se ze závodů z Vídně vracel do Československé socialistické republiky jako vicemistr světa v rychlosti psaní na mechanickém psacím stroji. Počítače v té době ještě neexistovaly, ale už byly k mání elektrické psací stroje, které byly (zvláště potom IBM) o něco rychlejší než běžné mechanické. Kmotr potom pro strýce zorganizoval rozhovory do novin, z nichž jeden, to bylo interview pro Mladý Svět, byl záležitostí na několik stránek: jak trénuje, jaký má denní režim, kolik toho denně napíše, jak dlouho spí, jestli k tomu dělá ještě nějaké doplňkové sporty jako třeba hod oštěpem… Jaroslav byl hned ve svém živlu. Vyprávěl, jak měl zlomenou nohu, takže nemohl nikam chodit, tož seděl doma, v Čejču a pořád jenom psal a psal, každé Rudé právo opsal denně třikrát a je smutné, že zrovna on, téměř mistr světa v rychlosti psaní, ještě nemá ani pořádnou práci, třeba v Praze, a soudruzi se tenkrát nějak zastyděli, chytli se za soudružské nosy a nabídli mu pracovní místo v Rudém právu (v Praze na Poříčí, hned naproti Bílé labuti), což samozřejmě vzal. To by byl fakt debil, kdyby to odmítl, takže od roku 1962 pracoval jako vedoucí dálnopisného oddělení v Rudém právu a k tomu dostal krásný, mnohapokojový byt na Poříčí, taktéž hned naproti Bílé labuti, dnes je v onom komplexu budov, které dříve patřily Rudému právu, Florentinum, ale za bolševika tam sídlily redakce Rudého práva, Dikobrazu, Květů, Večerní Prahy, později, po sametovém podvodu, i redakce Astra. Jaroslav potom vyřídil v Rudém právu, v zahraničním oddělení, i práci pro svou sestru, moji matku Drahoslavu, takže díky tomu, že se duchem chudý vesnický chlapec naučil rychle psát na psacím stroji, dostal do Prahy celou rodinu, a ještě pro každého sehnal hezké pracovní místo. Kromě mě tedy, pro mě nesehnal nic, ode mě se očekávalo, že někde nastoupím jako pomocný dělník, a nebudu otravovat.
No, proč to ale povídám. Byl jsem při tom, což je první důležitá věc. Všechno jsem sledoval, což je druhá důležitá věc. Samozřejmě jsem se též začal zajímat o rychlé psaní na stroji, což je třetí důležitá věc. A pokaždé, kdy jsem byl sám doma a stryko někde něco vyřizoval nebo šel dávat rozhovory a pohazoval moudra do davu, trénoval jsem doma stejně jako on, a to přesně podle toho, jak jsem to viděl u něho. Jemu bylo dvacet, mně bylo jedenáct, ruku na srdce, měl jsem v tréninku daleko větší šance, že dosáhnu lepších výsledků, to vám potvrdí každý trenér, který rozumí svému řemeslu. Kdyby naši nebyli blbí, vsadili by nejenom na Jardu, ale i na mě. Paradoxní bylo, že si nikdo v naší rodině nevšiml, že vedle Jarka vyrostla jeho zrcadlová kopie, až na to, že mě by nikdo nepřinutil, abych opisoval zoufalosti z Rudého práva. Jak jsem řekl, do té doby jsem byl doslova knihomolem, četl jsem všechno a možná i něco navíc, vyznal jsem se v ruské i americké literatuře a samozřejmě hlavně v české – a když už jsem psal na stroji jak starý válečník, napadlo mě, že bych mohl něco napsat i sám za sebe, jako autor. Nejdříve jsem začal tím, že jsem přepisoval vlastními slovy, co jsem přečetl, popřípadě v tom hledal nové dimenze a nové možnosti literární seberealizace. Začal jsem přepisovat pohádky, vymýšlel jsem fejetony, povídky a romány, a když mi bylo 15, poprvé jsem nabídl své texty k uveřejnění. A stal se další zázrak! Redakcím se to líbilo, a tak jsem začal spolupracovat s Dikobrazem, Večerní Prahou, Květy, Vědou a technikou mládeži, s novinovým časopisem Student a psal jsem, kreslil a fotil a hlavně uveřejňoval. Doma se mě nikdo na nic neptal, ani když mi poštou chodily peníze z různých redakcí za uveřejněné příspěvky, v podstatě jsem začal redakčně pracovat už v době své nezletilosti. Později, když jsem studoval a pracoval na Vysoké škole chemicko-technologické, využíval jsem svých nadlidských schopností v rychlosti psaní na stroji k tomu, že jsem docentům přepisoval jejich vědecké práce a studentům jsem psal diplomky a všichni byli rádi, že mají na katedře někoho, kdo umí bleskurychle psát. Takže jsem tam začal nenápadně podnikat. Potom jsem z Vysoké školy chemicko-technologické přesedlal na Krátký film Praha, pod ředitele Kamila Pixu, kde jsem psal scénáře k filmům a pracoval také jako režisér a animátor. Později jsem se dostal ke spolupráci s dalšími redakcemi a televizními studii, v podstatě jsem se dopracoval až k vydavatelstvím na Beverly Hills 90210. Kdyby nebylo útoku na Dvojčata, asi bych tam s velkou pravděpodobností pracoval dodnes. Tehdy jsem se musel rozhodnout: buď pokračovat ve spolupráci a zůstat v Hollywoodu, nebo se vrátit do Česka a přerušit spolupráci s Amerikou. Čeština vyhrála, Čechy jsou zemí čarodějů, proto jsem také později psal o magii a rituálech, které se odehrávaly hlavně v Praze, a svého rozhodnutí nelituji.
Když mám dnes říct, jestli jsem prožil něco jako „kariéru“ nebo „pracovní úspěch“, musím říct, že ano, možná jsem si vybudoval takovou kariéru (nebo jak to nazvat), o jaké se většině lidí v Česku ani nesnilo. A když mám říct, co představovalo hlavní hybnou sílu, byly to knihy, četba knih, sbírání knižních vědomostí a spolu s tím ruku v ruce též skutečnost, že jsem se naučil psát na klávesnici (původně na mechanickém psacím stroji), později na klávesnici počítače tak rychle, že se dodnes řadím mezi nejrychleji píšící lidi na světě. Měl jsem k tomu také své vlastní tréninkové metody, které jsem vytvořil zlepšením a četnými aktualizacemi tréninkových metod svého „Rudého strýce“. Jelikož se s ním nestýkám, ani nevím, jestli ještě žije, nebo jak na tom je. Moje rodina – ani matka, ani otec – ani nikdo jiný se nikdy nedozvěděli příčinu mých pracovních úspěchů (blbec měl štěstí), a když to Jardovi jednoho krásného dne docvaklo, tak to pro něho byla asi ta nejhorší rána, kterou mohl od osudu dostat. Šaškovat celý život kolem Rudého práva jako jeden ze skalních komunistů a potom se dozvědět, že existovaly i jiné cesty, jak svého umu využít, to byla asi docela hořká sklenice poznání. On sám se sice jednou pokoušel napsat něco jako román a několikrát fejeton do novin, ale tak nějak se nezadařilo. Takže jedním z hlavních tajemství mého úspěchu byla schopnost napsat v krátkém čase hromadu textu, což ostatně doporučuji každému, kdo je ochotný poslouchat moje rady: Chceš být v životě úspěšný? Nauč se bleskurychle psát na klávesnici, nauč se fotit a natáčet videa a k tomu je dobré naučit se ještě vykládat tarotové karty a astrologické konstelace, s tím se člověk nikdy neztratí. Je dobré ale začít tím, že nejdříve budeš hodně číst – čím více, tím lépe – a teprve potom se pustíš do vlastního psaní. Naopak to nefunguje, jak krásně dokazuje i zmařený život mého strýce Jarina.
To je asi tak všechno, co mi leželo na srdci a co jsem chtěl sdělit nadšeným současným knihomolům.

Raven Argoni

Tento režisér, spisovatel, fotograf, kartář, autor publikací z oblasti okultismu pochází z Čejče u Hodonína. Mnoho informací o něm se dozvíte na jeho stránkách.