Spisovatelce Danutě Chlupové vyšly v polštině už čtyři knihy. Česky zatím vyšel v roce 2021 její román Jizva, který podobně jako kniha Karin Lednické přibližuje události Životického masakru z roku 1944. Letos pak vyšla její druhá kniha s názvem Varhaník z mrtvé vesnice. Ta líčí osudy obyvatel smyšlené vesnice Dvory, které však v sobě nesou mnohé osudy kdysi skutečných vesnic, jež byly srovnány se zemí…

Přiznám se, že jsem dost dlouho měla zmatek v tom, zda jste Polka nebo Češka. V jednom rozhovoru jsem se pak dočetla, že jste „česká občanka polské národnosti“ a Vy sama se považujete za Polku s velmi silnými vazbami na Česko. Znamená to tedy, že umíte česky stejně dobře jako polsky a naopak? Trochu počítám s tím, že „pravým“ rodným jazykem bude nejspíš polština?

Můj první jazyk byla polština, chodila jsem na základní školu s polským vyučovacím jazykem (v ČR je jich na Těšínsku kolem dvaceti), pak na střední do třídy, kde se většina předmětů vyučovala polsky. Ale vysokou školu jsem už studovala česky. V mém životě se střídala období, kdy jsem byla víc v česky mluvícím prostředí s obdobími, kdy jsem častěji používala polštinu – to souviselo s tím, kde jsem zrovna pracovala. Posledních šestnáct let působím v redakci novin, které jsou určeny pro polskou národnostní menšinu. Noviny vycházejí v Českém Těšíně, takže v práci, zvláště pak v psaném projevu, používám především polštinu. Můj manžel je Čech, syn, který studoval v Česku, nyní žije s rodinou v Polsku, a naopak dcera, která studovala v polském Krakově, nyní bydlí v Praze. Kde skončí nejmladší dcera, to je zatím ve hvězdách. Shrnuto – považuji se za dvojjazyčnou osobu, mluvím plynule česky i polsky.

Knihy tedy píšete původně v polštině. Do češtiny je překládáte přímo Vy, nebo někdo z nakladatelství?

Jizvu a Varhaníka z mrtvé vesnice jsem překládala a případně i upravovala sama, nicméně bych se do toho nepustila, nebýt obrovské pomoci redaktorky Adély Tošovské z vydavatelství Vyšehrad v Praze, která pak s mým textem velmi intenzivně po jazykové stránce pracovala.

Pokud mám správné informace, Vaše kniha Jizva vyšla polsky už v roce 2017. Česky vyšla v roce 2021. Trvalo tak dlouho připravit vydání pro české čtenáře, nebo nápad, aby kniha vyšla i česky, vznikl až v průběhu času?

Překlad a příprava českého vydání netrvala nijak zvlášť dlouho, snad zhruba rok, ale je to přesně tak, jak říkáte – nápad oslovit česká nakladatelství vznikl až po delší době od polského vydání. Mile mě překvapilo, že hned druhé nakladatelství, kterému jsem Jizvu nabídla, se rozhodlo ji vydat.

V roce 2022 vyšla také kniha Karin Lednické s názvem Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie. Přestože její kniha patří spíše k naučné literatuře, zatímco Jizva je spíše čistokrevným románem, nebála jste se trochu toho, že jedna kniha zastíní druhou? Navíc v té době asi Karin Lednická byla u českých čtenářů známější díky už před tím vydanému románu Šikmý kostel.

Jak jste sama uvedla, Jizva (polsky) vyšla už v roce 2017, takže několik let předtím, než Karin Lednická napsala svou knihu o Životicích. Také v češtině vyšla dřív. Ano, Karin Lednická je mnohem známější autorka a její kniha je také víc známá, ale to nic nemění na tom, že podle mě i mnoha čtenářů se naše knihy doplňují. Někteří čtenáři píší v recenzích, že díky tomu získali dva pohledy na životické události: jeden dokumentární, druhý beletristický. Ostatně hlavním námětem Jizvy není sám průběh zločinu v Životicích, ale to, jak se lidé chovají ve vypjatých dějinných situacích, jak se stávající problémy, ať už rodinné nebo vztahové, v mezních situacích vyhrotí. A když už mluvíme o knihách věnovaných Životicím, musím zmínit, že nedávno vyšlo nové, doplněné vydání Svědectví ze Životic Mečislava Boráka, již zesnulého historika, největšího odborníka na nacistické perzekuce a protifašistický odboj na Těšínsku. Škoda, že tato publikace vydaná Muzeem Těšínska se nedostala do celostátní distribuce a širokého povědomí, protože právě jde o nejucelenější a nejfundovanější publikaci věnovanou životickému masakru.

Rozhodně souhlasím s tím, že se knihy doplňují, rovněž jsem četla obě a snad se dostanu i ke knize, kterou zmiňujete a o níž jsem neměla tušení. Obecně (samozřejmě nevím, jak to je na polské straně), jaký to byl pocit vědět, že Vaše  kniha vyjde i v češtině?

Měla jsem radost a zároveň jsem se obávala, jak bude přijata. A musím říct, že jsem byla mile překvapena.

Ještě se vrátím, protože jde o podobnou oblast – četla jste Šikmý kostel?

Ano, četla. Bylo to pro mne zajímavé, přestože, anebo právě proto, že hodně popisovaných událostí a míst jsem znala. Oceňuji, s jakou důkladností se Karin Lednická připravila na psaní toho románu po faktografické stránce.

Konečně tedy ke knižní novince Varhaník z mrtvé vesnice. Mimochodem – ta knížka je fantastická! Nejenom, že příběh je opravdu velmi emotivní, ale je tak neskutečně „normální“ a uvěřitelný, že mě až kolikrát zarazilo při čtení, jak jej hltám a „těším se,“ co bude dál. Přitom to není zrovna veselá knížka. V první řadě tedy velké díky, že kniha vznikla i v češtině a mohla jsem si ji přečíst. A teď otázka – proč právě varhaník?

Dědeček mého manžela byl varhaník v kostele sv. Jindřicha v Karviné, který byl pak zbořen. A jeho dcera, manželova maminka, nemohla jít koncem 50. let studovat svůj vysněný obor, politickou překážkou bylo právě to, že její otec hrával v kostele. Osudy varhaníka z mého románu jsou literární fikcí, ale inspirace skutečnými lidmi tady je…

Taky mě zaujalo, jak velmi trefně shrnujete pocity hlavního hrdiny Teodora, když už je zase na svobodě. Zde si dovolím krátkou citaci: „Nebyl zvyklý, že si musí sám organizovat práci, sestavovat denní rozvrh a myslet na věci, které je třeba zařídit. Ve vězení po něm nikdo nechtěl, aby něco plánoval a samostatně uvažoval. Bylo to dokonce nežádoucí.“ Vznikaly tyto části knihy studiem konkrétních materiálů, nebo jde jen o Vaši fantazii a představu toho, jak se asi člověk po tak dlouhé době může cítit v civilním životě?

Než jsem se pustila do psaní kapitol pojednávajících o Teodorově výkonu trestu, seznámila jsem se se vzpomínkami politických vězňů na portálu Paměť národa a četla jsem naučnou literaturu věnovanou československým věznicím v 50. a 60. letech. Obzvlášť jsem se zaměřila na Valdice, kde se část románu odehrává. Co se týká obtížného Teodorova návratu do každodenního života, tak zde jsem využila informace, ke kterým jsem se při různých příležitostech dostala jako novinářka, například když jsem dělala rozhovor se zástupci neziskové organizace, která takovým lidem pomáhá. Týkalo se to současných vězňů a navíc klasických „kriminálníků“, takže jsou zde určité rozdíly oproti situaci, v jaké byl hrdina mé knihy, proto jsem zapojila i vlastní představivost. Myslím si, že tak, jak se cítil Teodor, bych se asi po deseti letech nesvobodného, do posledního puntíku organizovaného života v izolaci od vnějšího světa cítila já.

Co mě dost překvapilo, byla postava chlapce, který trpí poruchou autistického spektra, konkrétně Aspergerovým syndromem. Co Vás inspirovalo začlenit do příběhu takovouto postavu?

Inspirací pro postavu Mirka byl pro mne osud skutečného chlapce, nyní už mladého muže Denise, který trpí zmíněnou poruchou a který, stejně jako románový Mirek, je nadprůměrně hudebně nadaný. Ale je mezi nimi rozdíl: zatímco románový autista žil v době, která těmto dětem nepřála, a tak neměly šanci se rozvíjet, u Denise je to úplně jinak.  Varhaník z mrtvé vesnice je také vyprávěním o léčivé síle hudby, a proto postava autistického, hudebně nadaného chlapce do něho krásně zapadá.

Moc se mi líbí i používání polských jmen, myslím těch křestních, jako je v tomto příběhu třeba Wanda nebo Heněk. Má polská podoba jména Heněk českou alternativu? Mě tedy žádná nenapadla, ale třeba jen nemám dostatečnou fantazii.

Heněk je česky Jindra. Správně se to polsky píše Heniek, pro české čtenáře jsem to trochu zjednodušila. U Wandy je česká alternativa, myslím, zřejmá…

Slouží i jména jako odkaz ve smyslu, že tak to opravdu bylo, že vše bylo takové „namíchané“ česko-polské?

Samozřejmě, polská jména mají v románu své opodstatnění. Na Těšínsku (k němuž se historicky řadí i Karvinsko), kde žila a nadále žije polská národnostní menšina, se polská jména (i příjmení) vyskytují často.

Teď se zase vrátím trochu k vám. Já mám čtenářsky dost velkou slabost pro české autorky/autory a Vás už tam vlastně taky řadím, přestože (jak už víme) vy se vnímáte jako Polka. Jaký pro vás byl letos poprvé veletrh SVĚT KNIHY jako pro spisovatelku?

Byl to pro mne moc zajímavý zážitek. Dříve jsem bývala jako autorka na knižních veletrzích v Polsku, ale v Praze to bylo poprvé, kdy jsem se zúčastnila moderované debaty s jinými spisovateli. A za českou spisovatelku mě klidně můžete považovat, ono mě takto zařazuje i mnoho polských čtenářů, protože je k tomu svádí moje české příjmení. Navíc jsem česká spisovatelka v tom smyslu, že žiju v Česku a mám české občanství.

Dá se třeba pro pravidelné návštěvníky nějak srovnat český Svět knihy oproti obdobným akcím v Polsku?

Mohu to srovnat s knižními veletrhy v Krakově a Varšavě, protože tam jsem několikrát byla. Ale konají se i v jiných velkých městech – Katovicích, Vratislavi, Gdaňsku. Rozdíl vidím v tom, že české knihy, mám teď na mysli beletrii, vycházejí hlavně v několika nakladatelstvích, kdežto v Polsku je jich mnohonásobně víc, je to víc roztříštěné. A to je na veletrzích patrné. Jinak tyto akce mívají podobný průběh.

Plánujete v budoucnu vydání v češtině i zbývajících dvou knih, které zatím česky vydány nebyly? Přiznám se, že jako čtenářka bych na ně byla hodně zvědavá…

To právě probíráme s nakladatelstvím – co by stálo za to česky vydat, co by mohlo české čtenáře zaujmout. Není vyloučené ani to, že napíšu originální český román.

Jaká je Danuta Chlupová jako čtenářka?

Nejraději čtu romány s historickými náměty, takže stejný druh beletrie, jaký píšu. Nepohrdnu biografickými romány a  kromě beletrie  čtu často i naučnou literaturu. Už po několika stránkách poznám, zda se mi kniha bude líbit nebo ne. Nezáleží totiž jen na příběhu, ale taky na tom, jak je kniha napsaná, na stylu a literární úrovni textu.

Rozhodně ještě musím zmínit jednu věc. V jiném rozhovoru s Vámi (který jsem už zmínila) jsem byla doslova šokována (v nejlepším slova smyslu), že Váš oblíbený sport je jízda na kolečkových bruslích. To mi přijde super! Když zrovna nepíšete a nejezdíte na bruslích, co děláte ve volném čase, kterého ale dost možná nebude tolik?

Volného času mám opravdu málo. Ráda chodím na procházky do lesa, čtu a poslouchám audiobooky. V zimě se snažím najít čas na lyžování, alespoň dvakrát, třikrát za zimu vyrazit do Beskyd, které mám blízko, nebo na pár dnů do Alp.

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na další knihy nejenom pro české čtenáře.

Použité fotografie: Albatros Media, Adam Horsinka

Související knihy

Chlupová, Danuta

Vyšehrad, 2021

Chlupová, Danuta

Vyšehrad, 2023