Přinášíme vám ukázku z knihy Stará béčková legenda,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Voněla po medu. Jasně jsem ji ucítil v prvním okamžiku, kdy jsem vlezl do baru, i přes hustou atmosféru tvořenou kouřem, zápachem rozlitého chlastu a hromadným odérem opilců, okořeněnou trochou štiplavého smradu pekelné síry. Voněla po medu… jako sladká lepkavá past, s nenápadným náznakem výkalů z hromady sraček trpělivě číhajících poblíž, aby se sesypaly na hlavu nadrženého pitomce, který by neodolal a zkusil se na ni přilepit. Takže jsem samozřejmě vyrazil přímo k baru, sedl si vedle ní, položil na pult desetidolarovku a přikázal barmanovi: „Irish Mist. Dvojitou.“
Pobaveně se na mě podívala, přejela mě pohledem a poznamenala: „Medový likér? Na takové pití bych tě netipovala.“
Otočil jsem se k ní, pokrčil rameny a ušklíbl se: „Jsem mlsoun a mám rád sladký. Každej má svý.“
Takhle zblízka byla vůně medu slabší, přepálená silnou lacinou voňavkou, která moc neseděla k jejímu oblečení – šaty, jaké dáma z vyšší společnosti považovala za vhodné na dobrodružnou výpravu do nočního města, mnohem kvalitnější, než by si mohla dovolit průměrná šlapka, mnohem nápadnější a vyzývavější, než co by si na sebe vzaly normální ženské na lov chlapů nebo při chuti na trochu alkoholu. Tvářička, která by byla celkem hezká sama o sobě i bez make-upu, a pro obyčejné lidi neviditelná maskující záře.
Elegance, příslib sladkého hříchu… a lepkavá medová past.
„Tady máš, Bý,“ zabručel barman, šoupl přede mě sklenku a odšoural se do diskrétní vzdálenosti. Upřel jsem svou pozornost na tekutinu uvnitř a s úsměvem jsem skleničku uchopil.
Pozvedla obočí. „Bý?“
Přivoněl jsem. „Tak mi všichni říkají. Protože mám rád med a sladký a protože mám béčko v iniciálách.“
Obrátil jsem se k ní a pozvedl sklenku: „Tak na zdraví, krásná neznámá.“
„Wanda,“ opravila mě a přiťukla si se mnou podle barvy a vůně kolou s rumem.
Upil jsem předraženého, ale zatraceně dobrého likéru a někde v pozadí se ozval hlásek, který mi zase jednou připomněl, že bych si měl najít nějakou práci, jinak budu muset časem přejít na něco lacinějšího a horšího. Pracuju na tom, zavrčel jsem v duchu a zadíval se na Wandu.
„Seš tu nová,“ prohlásil jsem.
„Občas to chce změnu, podívat se na nová místa, poznat nové lidi…,“ usmála se na mě a zamávala poloprázdnou skleničkou, až se jí prsa zahoupala.
Pokýval jsem chápavě hlavou a pokračoval: „… zažít něco novýho. Ale myslel jsem nová ve městě, ne tady v Alchlastomii. Razítka na imigračních papírech ještě nestačily uschnout, co?“
Zaváhala a zamaskovala to dopitím svého drinku. Odložila prázdnou sklenku a vytočila šarm na maximum.
„V podstatě. Nový začátek, nový život, hledání nových přátel… a zážitků.“
Výzva… příslib… hlad…
„V tom případě hodně štěstí. Norport nesedne každýmu.“
Dorazil jsem pravý med s falešnou whisky, položil sklenku na pult a zamyšleně ji začal studovat.
Nevydržela dlouho.
„Normálně by teď nastala chvíle, kdy se mě chlap zeptá, co to piju, a koupí mi další,“ nadhodila hravě.
Usmál jsem se na ni.
„Nebudu zapírat, že o tom nepřemýšlím, ale víš, jak to někdy chodí. Z jednoho koupenýho drinku jsou dva, pak tři, pak se vymyslí nějaká záminka, proč jít jinam… A taky to může pokračovat žhavým, možná lehce perverzním sexem na prvním vhodným místě…“
„Možná, i takové věci se stávají.“
Tmavě hnědé, až skoro černé oči se jí podivně zatřpytily a rozdělily. Hlad. Chtíč. Med.
Ačkoli mé vnitřní zvíře tvrdě spalo, pomyslně mu z ničeho nic zakručelo v břiše, zavrtělo se a ze spánku mlsně oblízlo.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Jenže pak by se taky mohlo stát, že mě v nejlepším chytneš, zakousneš se mi do krku a narveš mi něco ošklivýho na místo, kam nepustím ani svýho doktora, a o to já moc nestojím.“
Šarm, krása a příslib sladkých radovánek, vše se na její tváři na moment rozmazalo, než se neochotně a nejistě vrátilo zpátky.
„Cože? Ty…“ Falešný, nejistý smích. „Ty si myslíš, že jsem transka? Já vím, že je jich tohle město plné, ale…,“ narovnala se, vystrčila výstavní kozy a naprala do mě vše, co její laciný šarm a nadpřirozené feromony dokázaly.
Zavrtěl jsem hlavou a přestal se usmívat. Tiše, ale důrazně jsem ji přerušil.
„Nemluvím o penisu. Ovipositor, kladélko nebo jak tý součásti svý anatomie říkáš… Opravdu nestojím o to, abych zůstal ležet paralyzovanej v nějaký tmavý díře a cítil, jak se ve mně klubou tvoje ošklivý děťátka a žerou mě zaživa zevnitř.“
Šok. Strach. Vztek. Pootevřená ústa, bílé pravidelné zoubky, které na chviličku nabraly tvary kusadel.
„Co to…,“ začala prskat.
„Nech toho,“ zarazil jsem ji otráveně. „Vím, co seš zač. Z hlediska krátkodobýho zisku bych možná měl hrát dál, nechat se sbalit a pak tě sebrat v nejlepším. Ale kdoví, možná ti křivdím. A už dlouho jsem neudělal žádnej dobrej skutek, takže ti místo toho dám dobře míněnou radu, holka. Seber se a vypadni z města. Lodí, luftem, vlakem nebo nějakou dírou, kterou tě sem nějakej blbec propašoval, protože se mi nechce věřit, že bys takhle dokázala prolízt normální imigrací. Norport není pro každýho, a i když je to v jádru špinavý a prohnilý město, některý věci bereme fakt vážně. Žádní bohové, žádný příšery, jen lidi, kteří chtějí žít a budovat lepší, i když špinavej a převážně ožralej zítřek. I kdyby ses snažila hrát si na člověka, nevěřím, že dokážeš zapadnout. Dřív nebo později neodoláš a pak bude další a další, až natrefíš na někoho, kdo bude chybět, nebo se prostě lidi začnou ptát, jestli se náhodou v poslední době neztrácí nějak moc chlapů.“
Pokusila se něco namítnout, ale gestem jsem ji zarazil a pokračoval, už ne otráveně, ale s pomalu stupňovanou výhrůžkou: „A pak, když budeš mít štěstí, navštíví tě policejní SWAT tým a s další dávkou štěstí tě rozstřílí na kusy a pošle zpátky do Stínů. Když budeš mít štěstí míň, strčí tě tiše na univerzitu do laboratoře nějakýho šílenýho vědátora. A když budeš mít, holka, kurva velkou smůlu, sebereš někoho, kdo má kamarády, co mě znají, a ti mi zaplatí, abych tě našel a zastavil. A to nechceš. To fakt nechceš…,“ usmál jsem se samolibě a šťouchl ji do nosu. Nejen prstem. Na kratičkou chviličku jsem jí ukázal náznak toho, co v sobě nosím já a co vidím v ní. Ne příšeru maskovanou za krásnou ženskou, ale kořist, sladkou medovou pochoutku.

———————————

Stáhněte si celou ukázku.

———————————

O autorovi

Shigor Birdman se narodil se v roce 1979 uprostřed karvinského smogu. Původně chtěl vyvíjet vojenské simulátory, ale nakonec dal přednost videohrám. Nyní převážně konvertuje kofein na písmenka jako herní programátor, spisovatel a překladatel na volné noze. Za vrchol své herní kariéry stále považuje dvacet let starý Vietcong. Knižně mu vyšla military sci-fi Mise, která musela selhat a postapokalyptická Kronika konce světa. Po dlouhých letech psaní pouze pro počítačové hry se vrací s akčním masakrem Stará béčková legenda. Ze své brněnské nory vylézá převážně jen v kostýmu nebo maskáčích – vybaven některou ze svých zbraní (pravých i larpových) – bloumat někam do lesa nebo na moře.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (thriller Stopy v krvi) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Birdman, Shigor

Mystery Press, 2023