Čtení ke kávě: Zrcadlo v kuchyni (Martin Patřičný)

Zrcadlo v kuchyni

20.6.2023 Martin Patřičný Bez komentáře

Tenhle příběh má dvě hlavní postavy, ženu a muže, manžely, už sedm let po svatbě.

A já hned na začátku dám slovo muži Jakubovi. Sice vám tím rovnou prozradím druhou část zápletky, ale vy mi to odpustíte, a taky nevím, jak to jinak vyprávět.
Mluví Jakub:
„Ráno jsem vstal brzy, Eliška ještě spokojeně odfukovala. Měl jsem před sebou další složitý den, jakousi skoro obhajobu svého divadelního scénáře, která se táhla k teď už třetímu dni jednání. Ale dnes už mělo být rozhodnuto.
Dělal jsem si snídani – nejdůležitější jídlo dne – a bolelo mě pravé rameno a něco mě svrbělo mezi půlkama. A jak jsem to něco, nějaký puchýřek, škrábal, najednou jsem měl na prstu krev. Stáhnul jsem spodky a koukal na zadek do zrcadla v koupelně, ale pořádně jsem neviděl nic. Takže přišly na řadu brýle a sundal jsem „pohotovostní“ zrcadlo, které jsme měli v kuchyni, a postavil ho na stůl a opřel o vázu. A když jsem se s brýlemi na nose dobře natočil, v zrcadle jsem ten rozškrábnutý pupínek objevil a naštěstí nic černého (klíště!) uprostřed nebylo. Tak jsem si zadek vydesinfikoval francovkou, a to už na mě u dveří začala mňoukat kočka. Dal jsem jí granule, sám jsem své břicho naplnil v pokoji u počítače a s čajem v termohrnku odjel.“
Eliška žena ten den sešla dolů a chtěla si chystat snídani. Nalila do konvice vodu, zapnula ji a otočila se. A zírala. Na jejím místě u stolu, tam, kam si dává talíř, stálo zrcadlo, které vždycky viselo u okna. Takové pohotovostní, velikost velkého školního sešitu. Teď stálo na jejím místě, opřené o vázu s květinami, co si natrhala sama, a bylo dokonce na šířku. (Abych si uvědomila, že jsem tlustá? Šířeji?)
V první chvíli vzteku (ten hajzl!) vzala zrcadlo a málem s ním mrskla o zeď. Potom ho šla zase pověsit k oknu a pečlivě narovnala. Zalila si čaj a cítila, jak se jí chce brečet.
Pak se šla podívat do zrcadla v koupelně, chvíli před ním stála a pak se vrátila do kuchyně a vzala si k čaji jablko, půl hrušky a krajíček chleba. Kdy se jí vrátila vzpomínka na ten hnusný večer asi před třemi dny, nevěděla, ale uvědomila si dost pozdě, že si ji neměla pouštět do hlavy… Jakub s ní už nějaký čas nic neměl, byl dost podrážděný, nepříjemný a ona ten večer potřebovala alespoň pomazlit, tulit se…
Tak si o to řekla, přišlo odmítnutí a její – jak se to říká? – neadekvátní reakce. Vyjela na něho a věděla dobře, jak ho naštvat, což se jí podařilo tak, až jí řekl: „A mohla by ses na sebe taky někdy podívat do zrcadla!“
A pak už spolu mluvili jen to nejdůležitější, a dnes tedy to zrcadlo…
Pak ji napadlo, že by konečně mohla začít trochu běhat… Vzpomněla si, kde viděla za výlohou ty pěkné sportovní tenisky v bílé a fialové.
Jdu nakupovat! Řekla si. Taky nějakou soupravu potřebuju. Něco vzdušného, lehkého. Aby se to hodilo k těm botičkám. A pak, po nákupech už kvečeru se rozběhla poprvé. Celá v novém, běžela po mužsku a snažila se ignorovala píchání v boku, jen zpomalila. Zrcadlo nelže, řekla si – odkud to vůbec mám, hergot? Začala mít trochu problém s dechem a ještě víc zpomalila.
Jo, on ji kdysi ten její Jakub varoval: „Neber si holka nikoho, kdo píše! Když píše a jde mu to, je někde jinde, a když mu to nejde, tak chce být někde jinde a je nepříjemnej…“
Kolik toho hezkýho teda vlastně žije, zeptala se ho tehdy…
Jak se jí při běhu houpaly velké prsy, zase si vybavila ten blbý večer… Místo aby byl rád, blbec, že toho rozkvetlýho těla má víc v ruce, tak bude ještě kafrat? A navrch dávat na stůl zrcadlo? No jen počkej, ty hňupe! A zrychlila.
Večer, když Jakub přišel, těch krásných tenisek si všimnul hned. Chtěl mluvit o té své hře, ale Eliška povídá: „Dneska jsem byla běhat, poprvé.“
„Běhat?“
„No, mohla bych se trochu víc hýbat.“
„A co tak najednou,“ ptal se.
„Zrcadlo nelže,“ odpověděla s pozorným pohledem, ale on nereagoval.
„Co ty víš, třeba mám milence,“ dodala.
A do postele si vzala knížku, a když si taky lehal, upozornila, jak je unavená, a zívala.
Někde si přečetla tu myšlenku, že když tě někdo nehladí, tak vysycháš.
Další den sbalila deku a jela v květovaných rozevlátých šatech na Zpívání do Stromovky. Jeden pán, co ta setkání s kytarami pořádal, jim posílal pozvánky. Když si předtím upravovala ňadra a ramínka před zrcadlem, měla pocit, že je s výstřihem v květech vykrojeným přímo vyzývavá… Tak tak, dáma na lovu. Raději si přes ramena hodila šátek.
A při zpívání potkala známé a potom později ještě jednoho, staršího sympaťáka, a ten se k ní pozval na deku. Složila nohy pod sebe a zvedla ruce a upravovala si vlasy a šátek jí při tom sklouzl, no. Takovému pohledu by málokdo odolal. Sympaťák taky ne a v určitou chvíli se nabídl, že ji odveze domů. Mám tady kousek auto.
Mám nemám, říkala si, ale chtěla, aby jí prsa někdo pomazlil a vzal si je trochu do pusy – už kvůli tomu výstřihu! A řekla ano a šla.
V autě potom došlo k mazlení a hraní s výstřihem otevřeným a podprsenkou rozepnutou a její známý se rychle vrátil do dětství a líbal a sál ty konečky a ona se na zakloněném sedadle natáhla a užívala si to. Kontrola se jí vrátila, když jí začal hladit stehna a potom jeho ruku ucítila v rozkroku.
„To ne,“ řekla, a když pokračoval, narovnala se a vrtěla hlavou a pokus o polibek odmítla. Chápal pomalu, a tak vystoupila, ale měla v autě tašku s dekou…
Vystoupil taky.
„Co se děje? Udělal jsem něco špatně?“
„Ne, Jiří. Jenom jsem na chvíli ztratila hlavu. Promiň mi to, nezlob se.“
„Neomlouvej se a nasedni, odvezu tě.“
A všiml si jejího zaváhání a řekl: „Neboj se, máš mě za magora?“ A v duchu mu bleskla hlavou myšlenka, že někdy jindy by takhle ztratit hlavu mohla i víc a na delší čas. Ano, to přání byl holub na střeše, ale jeho vlastní vrabčák ještě trochu zpíval.
Zastavil, jak mu řekla, a nepokusil se ji ani obejmout, ani políbit.
„Uvidím tě ještě?“ zeptal se, ale nechtěl odpověď a podal jí navštívenku.
Když Eliška došla domů, byl Jakub už v ložnici. Všechno se sebe sundala, hodila do koše a pořádně se osprchovala horkou vodou. A oblékla si Jakubovu košili, což znamenalo – no, to je jedno, co to znamenalo.
A Jakub se zeptal: „Kde jsi byla?“
„Daleko, daleko,“ odpověděla, „ale ne až tam…“ A na její odpovědi už nesešlo, protože prsa už měl ve své moci její muž a jeho ruce pak směly všude.
„Mohl bys taky chodit běhat,“ řekla mu před usnutím.
„Já?“ zeptal se nevěřícně. „Proč bych to dělal?“
„Abys mi chvíli vydržel, ty chcípáčku milovanej.“
„Spíš bych mohl vytáhnout ze sklepa to tvoje kolo…“
A zatímco se domlouvali o způsobech budoucího pohybování, mě napadlo, že jsem dobře udělal, když jsem dal Jakubovi slovo hned na začátku. Viďte? A proč?
Protože o zrcadle už mezi nimi nepadlo ani slovo.

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR.