Přečtěte si předchozí část!

Virakoča potřebuje přes jeho náušnici sdělit další podobenství o nové víře. Ježíš udivuje svou moudrostí a ani připravení Farizeové ho svými otázkami nedokáží nachytat. Jejich zlost roste. Tak to proběhne i v úterý a ve středu. Mezitím Ježíš promluví s Matkou Marií, rozmlouvá s bratry, všem sdělí, že se rozhodl zemřít na kříži, aby lidé uvěřili a nová víra se mohla šířit světem. Matka Maria říká, že cítí, že Ježíš nezemře, že bude žít dál. Bratři Ježíšovo rozhodnutí přijmou, i když jen z bezradnosti. Jediný Jidáš, když se ve středu po půlnoci vrátí opilý z hospody, vykopne Virakočovi dveře a křičí na něj, že svýho bráchu nikdy nezradí. Křik ale najednou utichne a nikdo neví, co se stalo. Jidáš už s nikým nepromluví.

Ve čtvrtek večer je poslední večeře. Všichni se sešli v hodovní místnosti a beze slova se najedli. Virakoča má v očích hrozivý výraz. Tiše, ale tvrdě řekne: „Dnes je den, kdy se stane to, co jsme si dávno domluvili.“
Pak se podívá na Jidáše: „Ty už běž.“
Jidáš se ani nehne. Virakoča se zvedne a pravou ruku zastrčí pod plášť.
Jidáš prudce vstane. Chvíli stojí a dívá se vztekle Virakočovi do očí, ten se začne usmívat. Jidáš vyběhne ven. Virakoča pokračuje: „Teď jděte do Getsemanské zahrady na místo, kde jsme v úterý obědvali. Matka Maria, Máří Magdalena i ostatní ženy zůstanou tady. Až budete na místě, Ježíš ví, co dál. Jděte!“ dořekne a odejde z místnosti. Nastane hrozivé ticho.
Ježíš pomalu vstává od stolu, v předklonu si chytne náušnici mezi prsty tak, aby ji celou zakryl, a zašeptá: „Ochráníte mě?“
Všichni se na něj udiveně dívají, nechápou, vždyť ještě před chvíli říkal, že se rozhodl dobrovolně zemřít, ale váhavě přikývnou.
Jdou do Getsemanské zahrady. Ježíše opouštějí síly. Třesou se mu ruce. Nemůže to ovládnout. Vlastně se třese úplně celý. Nikdo nemluví. Když procházejí Horním městem, z mnoha domů se linou pesachové písně. Ježíš se ustrašeně dívá po svých bratrech, ale v jejich očích je jen zmatek. Uvědomí si, že nikdo z nich nemá žádnou zbraň. Jen Petr vždy nosil pod pláštěm krátkou dýku. Dolní město opustí Jednoduchou bránou, přejdou přes Kidrónský úval a ocitnou se na úpatí Olivové hory, kde začíná Getsemane. Stoupají výše, až dorazí na rozlehlou planinu, kterou jim Virakoča určil. Všichni jsou unaveni. Usadí se. Dívají se na Ježíše, ten však mlčí. Bratři se natáhnou na teplou zem a pomalu usínají. Ježíš si uvědomí, že mu nikdo z nich nepomůže. Jen Petr, Jakub a Jan ještě neusnuli. Ale i oni se dívají tak úzkostlivě, že je jasné, že nic neudělají. Ježíš zde má čekat na Virakočův pokyn, ale strach mu nedovoluje zůstat na místě. Ví, kde teď Virakoča je, a vydá se tím směrem. Rukou pokyne těm třem, aby šli za ním. Mají strach, ale následují ho. Stoupají pomalu vzhůru, a když olivovníky začnou řídnout, uvidí v dálce siluetu Virakoči.
Ježíš zašeptá: „Počkejte tady.“ Petr, Jakub a Jan si sednou na zem a opřou se o kmeny stromů. Ježíš jde vzhůru sám, až dorazí na planinu, kde stojí Virakoča. Měsíc je v úplňku. Svojí září osvětluje celé údolí. Je krásně vidět celý Jeruzalém, kopule chrámu, ochranná zeď včetně vstupních bran. Před Zlatou branou stojí skupina římských vojáků. Jinak nikde nikdo. Ježíš se přiblíží k Virakočovi. Neví, co vlastně chce, snad ho začne škrtit, ale když je těsně u něj, Virakoča sebou škubne a ohlédne se.
„A ty jsi přišel ještě před pokynem. Nemůžeš se dočkat?“ zeptá se posměšně, „neboj, máš čas. Tvoje milované dvojče zase nechtělo poslechnout. Ale už vyrazil.“
Ježíš mlčí. Dívá se skupinu římských vojáků. Ve světle měsíce se blýskají jejich stříbrné meče.
„Všim sis někdy, že Jidáš má jinou barvu očí než ty?“ zeptá se s úsměškem Virakoča.
„Všim, no a co?“ pokrčí rameny Ježíš, „Máš teď chuť se bavit o barvě mých očí?“
„No,“ pokračuje Virakoča pomalu,“ jednou jsem zaslech, jak si s Jidášem povídáte, že vašich jedenáct bratří má každej jinýho tátu, protože vaše matka… Jak to jen říct… Prostě proto, že vaše matka Maria má ráda mužskou společnost.“
„O naší matce jsme nikdy nic takového neříkali!!! Naše máma je nejlepší máma na světě, “ vyjede prudce Ježíš.
„Dobře, dobře,“ ustupuje Virakoča, „ale říkali jste, že jste jediní, co máte stejnýho tátu, ne?“
„To je možný, a co má bejt?“
„No, já jenom… víš… když má ty jiný oči… tak je dost možný…“
„Co je možný?“ vykřikne Ježíš.
„No, když se žena stihne během jedný noci pomilovat se dvěma muži, tak je možný, že nemáte stejnýho tátu.“
Ježíš mlčí a Virakoča posměšně pokračuje: „A taky je úplně jinej než ty. Celej po mámě. Kamkoli jsme přijeli, zajímalo ho jen, kolik žen… no však víš, co… získá. Co naplat, že ho Máří Magdalena tak miluje. On potřebuje víc. Zatímco ty? Koukáš na Máří jak tele z chlíva a na nic se nezmůžeš. O jinejch ženskejch ani nemluvim. To nevypadá na stejnýho tátu,“ rozesměje se Virakoča.
Ježíš se proti němu rozběhne, že ho srazí, ale je to zase, jako by vrazil do skály, odlétne dva metry zpět a sám spadne na zem.
„A proč do toho Jidáše vůbec taháš? Támhle máš partu římskejch vojáků. Tak je zavolej, ať mě seberou!“
Virakoča jen roztáhne ruce dlaněmi vpřed, jako by se vzdával: „Já za to nemůžu. Já bych ho do toho taky netahal. Ale, jak už jsem říkal, mám svý rozkazy. Hlavní je příběh a zrada je součást příběhu. A pak, někdo na tebe prostě ukázat musí. Aby to bylo jasný. Vždyť ti Římani nepoznaj Žida od Egypťana.“
Ježíš se sbírá ze země a úplně zkoprní. Podívá se na partu Římanů. Pořád stojí u Zlaté brány. Vyhrkne na Virakoču: „Jdu zpátky k bratrům. Až bude čas, řekni.“
Nečeká, co Virakoča odpoví, otočí se a běží zpět. Celý udýchaný doběhne k místu, kde zanechal Petra, Jakuba a Jana. Všichni tvrdě spí.
„Pomocníci,“ procedí mezi zuby. Klekne si k Petrovi, zajede mu rukou pod plášť, nahmatá dýku a vytáhne ji ven. Petr se ani nehne. Ježíš s ním zatřese. Petr se vzbudí a málem vykřikne. Ježíš mu dá ruku na ústa a podá mu dýku. Ukáže si na ucho, kde má zasazenou náušnici, a otvírá ústa, jako by říkal „Vyřízni to!“.
Petr s hrůzou v očích zavrtí hlavou. Ježíš ho chytne pod krkem, prudce s ním zatřese. Dělej! Musíš! Jak mi jinak pomůžeš, co? Petr nikdy dřív takhle rozzuřeného Ježíše neviděl. Jako ve snách opatrně vyřízne náušnici z ucha. Rána je malá, přesto z ní teče spousta krve. Petr uřízne kus roucha a přiloží ho Ježíšovi na ucho. Ježíš si prohlíží náušnici v dlani. Petr se snaží zmírnit krvácení. Pak se z náušnice přísně ozve: „Tak pojď!“ Ježíš vstane, podívá se na Petra, dá si ukazováček na rty a odejde. Když přichází k Virakočovi, nasadí si kapuci a zastaví se vedle něj, aby neviděl na ucho. Oba se dívají na Jeruzalém a mlčí. Římští vojáci pořád stojí u Zlaté brány. Ježíšovi se ta chvíle zdá nekonečná. Ale najednou z Jednoduché brány vyjde Jidáš. Jakmile ho Virakoča spatří, švihne rukou a hromada dříví před nimi se rozhoří. V tu chvíli se skupina římských vojáků dá do pohybu. Stoupají k nim zprava, Jidáš přichází zleva. Cesty vypadají jako písmeno ypsilon. Je mezi nimi hustý olivovníkový les, takže se nemohou vidět, ale tady shora jsou jako na dlani.
„Jdi dolů! Jidáš za chvíli potká Římany a budou spolu pokračovat nahoru. Narazíte na sebe a Jidáš na tebe ukáže,“ řekne Virakoča přísně, aniž by se na Ježíše podíval. Ježíš se rozběhne dolů.
„Ty nějak pospícháš,“ křičí za ním Virakoča.
Ježíš opravdu běží, co může. Když je dost daleko, mrskne náušnici do křoví a vydechne: „Sbohem, Virakočo.“ Pořád dobře vidí na pravé cestě Římany, na levé Jidáše. Chce být u Římanů dřív než on. Nepoznaj Žida od Egypťana, šeptá si. Nemůžou mě vidět, jsem ve stínu olivovníků. Najednou si uvědomí, že to nemůže vyjít, Jidáš má Římany mnohem blíž. Ještě přidá. Ale je to ztracené. Jidáš se za chvilku potká s Římany. Už jsou skoro u sebe. Nestihne to. Jidáš se však náhle zastaví a podívá se směrem k hořícímu ohni. Pak se otočí a jde zpět k Jeruzalému. Ježíš nechápe, ale pokračuje v šíleném běhu, až se vyřítí před Římany: „Hledáte Ježíše Krista? Rychle za mnou, támhle utíká.“ Otočí se a rozběhne se za Jidášem. Římané se na sebe překvapeně dívají, ale rozeběhnou se za ním. Za chvíli vidí Jidáše, který jde pomalu po cestě dolů.
„To je on, Ježíš Nazaretský, král židovský,“ ukazuje Ježíš na Jidáše, „chyťte ho, nebo uteče.“
Římané se rozběhnou za Jidášem. Za chvíli ho dostihnou, srazí na kolena a spoutají ruce za zády. Jidáš se nebrání. Netrvá dlouho a Římané se spoutaným Jidášem projdou Jednoduchou bránou. Ježíš klesne na kolena a vytrysknou mu slzy z očí. Opatrně se podívá nahoru. Vidí jen oheň, ale je mu jasné, že Virakoča vše viděl. Teď už nemůže couvnout. Rozeběhne se k Jednoduché bráně a zmizí v Jeruzalémě.

… pokračování příště…

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022