Knihu Neznámý žalm vydalo nakladatelství Mystery Press.

Křídla.
Mám křídla.
Černé peří se v tlumeném světle Desových královských komnat perleťově leskne. Tu je černé, pak náhle zelené nebo modré.
Křídla.
Stojím před jedním z Desových pozlacených zrcadel a pohled do něj mě současně fascinuje i děsí. Špičky složených křídel mi vykukují nad hlavou a jejich spodní hrana se mi otírá o holá lýtka. Nejde ale jen o ně. Z obzvlášť nepříjemného střetu s Karnonem, šíleným králem fauny, jsem si odnesla taky šupinatá předloktí a drápy namísto nehtů. A to jsou jen ty viditelné změny. O mnohem zásadnějším a drastičtějším zvratu, kterým prošla moje duše, nevypovídá navenek vůbec nic, snad jen raněný výraz v očích. Skoro deset let jsem se snažila překonat pocit, že jsem oběť. A myslím, že se mi to docela dařilo. Jenže pak jsem se ocitla v Jinosvětě. V Karnonově vězení. Ze vzpomínky na něj mi stále naskakuje husí kůže. Během jediného týdne jsem přišla o všechny pečlivě vybudované vrstvy brnění, co jsem do té doby nosila, a popravdě nevím, co si s tím počít. Vlastně tomu ani čelit nechci. Ve srovnání s pánem zvířat jsem ale dopadla ještě dobře, to uznávám. Des toho šílence proměnil doslova v prach. Zůstala po něm jediná krvavá šmouha na podlaze trůnního sálu. S družkou nočního krále si očividně nikdo jen tak zahrávat nesmí.
Družka.
Další z věcí, co jsem získala teprve nedávno – spřízněná duše. Jsem družkou Desmonda Flynna, Handlíře, jednoho z nejhledanějších zločinců na zemi a jedné z nejmocnějších víl v Jinosvětě. Jenže i náš vztah je komplikovanější, než by se zdálo. Naše pouto ve mně pořád vyvolává spoustu otázek, například, jak je možné, že jsem se o existenci svojí spřízněné duše dozvěděla teprve před pár týdny. Ostatní nadpřirozené bytosti si uvědomí, že jsou někomu souzeny, už v pubertě, když se probudí jejich magie. Tak proč jsem si to neuvědomila já? Nemluvě o tom, že většina takhle spřízněných bytostí vnímá pouto s druhem jako něco téměř hmatatelného. Bezděčně zvednu ruku ke svému srdci. Já nic takového necítím. Spoléhám se jen na Desovo slovo. To Des tvrdí, že jsme si souzeni. Navíc taky cítím zvláštní bolest v morku kostí, která touží jen po něm. Spustím ruku k boku. V odrazu zrcadla za sebou vidím třpytivé hvězdy blikající za klenutými okny Desových královských komnat. Závěsné lampy jsou zhasnuté a nezáří ani louče na zdech. Uvízla jsem v království noci. Pochybuju, že bych mezi nadpřirozenými bytostmi našla někoho, kdo by si na mém místě stěžoval. Jsem družkou krále a žiju v paláci. Jenže mě trápí spíš to, že jsem bývala obyčejná holka, která se teď – s obřími křídly na zádech – nemůže už jen tak vrátit na zem. Něco takového by doma asi vyvolalo pěkný poprask. A tak trčím tady, daleko od přátel – no dobře, kámošku mám jen jednu, ale na druhou stranu Temper vydá mocí a vyřídilkou minimálně za dvě – na místě, kde je mi moje jediná moc, tedy svádět lidi hlasem, víceméně k ničemu. Na víly siréní okouzlení nezabírá, protože moje a jejich magie se evidentně příliš liší. Ale aby bylo jasno, opačně to neplatí. Oni na mě svoji moc používat můžou – a taky to dělají, jak krásně dokládá korálkový náramek na mojí ruce. Sklouznu očima zpátky ke svým křídlům, k těm podivným, nelidským křídlům.
„Je ti snad jasné, že civěním se jich nezbavíš,“ ozve se za mnou Desmondův sametový hlas. Nadskočím leknutím. Opírá se o zeď v koutě, napůl skrytý ve tmě, s tím obvyklým neuctivým výrazem ve tváři. Obličej mu lemují téměř bílé blond vlasy, a i když se teď cítím nepříjemně odhalená a zranitelná, nejradši bych do těch hebkých pramenů zapletla prsty a přitáhla si ho blíž. Má na sobě jen kalhoty, takže se můžu dosyta vynadívat na jeho svalnatou hruď a potetovanou paži. Cítím, jak se mi zrychluje tep. Chvíli se jen tak měříme pohledy. Des ke mně nevykročí, ačkoli bych přísahala, že by rád. Vidím to v jeho stříbrných očích.
„Nechtěla jsem tě vzbudit,“ pípnu.
„Mně to nevadí,“ odpoví a v očích se mu šibalsky zableskne. Pořád se nehýbá.
„Jak dlouho už tam stojíš?“ zajímá mě. Překříží si paže na prsou a skryje tak přede mnou vypracovaný hrudník. „Mě napadá lepší otázka: jak dlouho stojíš ty tam?“
Odpovídat na otázku otázkou. Typické. Otočím se zpátky k zrcadlu. „Nemůžu spát.“ Čistá pravda. Nejde o postel a už vůbec není na vině muž, který ji zahřívá. Jde o to, že kdykoli se převalím na bok nebo na záda, zalehnu si křídlo a probudím se. A taky mi vadí ta drobnost, že tady nikdy nevychází slunce. Království noci je permanentně zahalené tmou, protože cestuje spolu s nocí přes oblohu. Do Desovy ložnice slunce nikdy nenakoukne, a já tudíž nikdy nevím, jestli už mám vstávat nebo ne. Des se zničehonic rozplyne a o zlomek vteřiny se objeví přímo za mnou. Přejede rty po mém uchu. „Dlouhé, probdělé večery se dají trávit lépe,“ zašeptá a pohladí mě po paži. V tu ránu se ve mně probudí siréna a z kůže mi začne vycházet slabá záře. Des sklouzne rty k mému krku a i z toho letmého doteku se mi zadrhne dech. Jenže pak se zahlédnu v zrcadle, znovu si všimnu křídel a záře z pokožky rázem vyprchá. Des vycítí, že můj zájem ochladl, a ustoupí. Vadí mi to. Cítím tu propast mezi námi. Nechci, aby mi dával prostor, chci, aby mě objal ještě pevněji, políbil náruživěji a přiměl mě zahodit nejistotu.
„Ta křídla…“ Chci mu to vysvětlit, ale zarazím se.
Des mě obejde a stoupne si přede mě, abych na sebe neviděla. „Co s nimi?“ zeptá se.
Zvednu bradu. „Překážela by.“
Des povytáhne obočí. „Při čem?“
Jako by nechápal, kolem čeho tady přešlapujeme.
„Při hraní šachů,“ odseknu jízlivě. „Při… důvěrnostech.“
Des si mě dlouho jen prohlíží a pak se koutky jeho rtů pomalu zvlní do úsměvu. Je to úsměv plný poťouchlosti a šibalství. Přistoupí blíž, až se téměř dotýkáme nosy. „Ujišťuju tě, andílku, že tvoje křídla překážet nebudou.“ Sklouzne pohledem k mým rtům. „Ale možná spíš než slova potřebuješ malou ukázku?“ Po jeho návrhu se mi znovu rozzáří kůže. Siréna by si dala říct. Očividně moje mindráky nesdílí. Ohlédnu se přes rameno na křídla a znovu znejistím. „Copak tebe neodpuzují?“ Nejradši bych ta slova vzala hned zpět a nacpala si je do krku, jenže to už nejde. Jestli něco nesnáším víc než být oběť, pak je to ventilování mindráků. Obvykle je schovávám pod svým emocionálním brněním – tak hluboko, že na ně často sama zapomenu –, ale střet s Karnonem tuhle zbroj rozbil na kusy a teď mi leží u nohou a čeká, až najdu čas a chuť ji znovu vyspravit. A já jsem zatím nesmírně odhalená a zranitelná. Des povytáhne obočí. Za zády se mu roztáhnou jeho vlastní křídla, kterých jsem si do té chvíle ani nevšimla. Stříbřitá kožnatá křídla se rozprostírají do šířky a zakrývají přede mnou většinu místnosti.
„Uvědomuješ si, že většina víl křídla má?“
To já dobře vím. Jenže já je nikdy neměla.
Zvednu ruku. V tlumeném světle se jako šperky zatřpytí zlatavé šupiny, které mi pokrývají celé předloktí. Na konci každého prstu se lesknou černé drápy. V tuhle chvíli nejsou dlouhé a ostré (protože jsem si je pečlivě opilovala), ale jakmile se siréna trochu nakrkne, vyrostou do délky zakřivených pařátů.
„A co tohle?“ prohodím. „To má většina víl taky?“
Vezme mě za ruku. „Na tom nezáleží. Jsi moje.“ Políbí mě do dlaně a všechny mindráky mi náhle připadají nepodstatné a malicherné. Des moji ruku nepustí. Znovu se zadívám na šupiny.
„Zbavím se jich někdy?“ zašeptám. Desův stisk zesílí. „A opravdu si to přeješ?“ Tenhle tón bych už měla znát. Měla bych zachytit skryté varování v jeho hlase, tu nebezpečnou provokaci. Jenže mně to unikne, protože se topím v sebelítosti. Zvednu k němu oči. „Ano.“
Vím, že jsem na pěst. Dostala jsem od života pořádnou facku. To je toho. Měla bych se oklepat a jít dál. A já se namísto toho sama fackuju dál. Des sevře mezi prsty jeden ze stovek korálků na mém předloktí. Každý z nich je magická směnka, kterou mu musím splatit za laskavost, co jsem si kdysi vyžádala. Cítím, jak se mi zrychluje tep.Des se mi zadívá do očí. „Pravdu, nebo fant?“

* * *

Desmond si s šibalským třpytem v očích pohrává s korálkem na mém náramku a čeká na odpověď. Pravdu, nebo fant? Proměnil můj splátkový kalendář v tuhle pošetilou hru. Pro mě to ale není ta prostoduchá zábava, které se věnují desetileté dívky na přespávačkách, spíš se to podobá ruské ruletě s nabitou pistolí. Upřeně hledím do Handlířových stříbrných očí, tak známých a současně cizích. Nejsem dost rychlá. Des mi lehce stiskne zápěstí. „Fant,“ odpoví za mě. Jedna moje část, ta, která si užívá sex a násilí, se přímo třese na to, co Des nabízí. Víc si ale říkám, že bych měla být bez sebe strachy. Ve zdejších končinách Dese koneckonců nazývají králem chaosu. A to, že jsem jeho družka, mi žádné ohleduplnější zacházení nezaručuje. Pořád je to ten poťouchlý parchant, jakého jsem poznala před osmi lety. Des se zlověstně usměje. Vteřinu nato na podlahu vedle mě dopadne hromádka koženého oblečení. Tupě na něj hledím a nechápu, jaký úkol mi to právě zadal. Ale už tuším, že mě právě vzal pěkně na hůl. Vlastně jsem si tím jistá.
„Oblíkni se,“ přikáže mi a pustí moji ruku. „Začneme s výcvikem.

———————————————

K dispozici máte i kompletní ukázku.

———————————————

O autorovi

Laura Thalassa je dítě víl, které ji našly v lese a vychovaly. Coby dospívající dívku ji unesli vlkodlaci a předhodili upírům jako splátku za stoletý dluh. Dvakrát vstala z mrtvých a jediným polibkem probudila z věčného spánku svou pravou lásku. Nyní žije šťastně až navěky s nemrtvým princem na zámku v lesích… nebo tak nějak. Kromě toho je také autorkou „young adult“ a „new adult“ knih, mezi něž patří úspěšná temná fantasy trilogie Handlíř (Rapsodie, 1. díl, Neznámý žalm, 2. díl) nebo dvě série postapo paranormálních romancí Rozvrácený svět a Čtyři jezdci. Žije v Santa Barbaře v Kalifornii, a když zrovna nepíše, láduje se guacamole, shromažďuje zásoby čokolády pro případ apokalypsy nebo se válí na gauči s dobrou knihou.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (thriller Stopy v krvi) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Thalassa, Laura

Mystery Press, 2023