Čtení ke kávě: Realistické detektivky (David Urban)

Realistické detektivky

16.5.2023 David Urban Bez komentáře

Pražský kriminalista a začínající spisovatel David Urban se zamýšlí nad nerealističností v soudobých detektivních příbězích v literatuře a filmu a nad tím, jak proti ní ve své vlastní tvorbě bojuje.

Určitě se mnou budete souhlasit, že detektivky a thrillery jsou jedním z nejpopulárnějších literárních i filmových žánrů. Neznám nikoho ze svého okolí, kdo by si nějakou detektivku ve svém životě nepřečetl nebo se nepodíval na film či seriál. Hádám, že na tom budete stejně. Osobně mám tento žánr rád, a není to jen tím, že pracuji jako kriminalista u pražské policie.
Jako většině lidí se mi detektivní příběhy líbí, protože nabízejí napínavou četbu a samozřejmě záhadu ve formě odhalování motivu, způsobu a samozřejmě totožnosti pachatele. Společně s detektivy, kteří případ vyšetřují, se při četbě či sledování příběhu snažíte celý případ objasnit dříve, než se to podaří jim. Někdy vám to autor umožní, jindy vás postaví před tak zamotanou situaci, zastřenou protichůdnými informacemi, důkazy, svědectvími a domněnkami, že pachatele odhalíte až s detektivy na posledních stránkách knihy nebo v závěrečných minutách filmu či seriálu.
Rád sleduji detektivní seriály a filmy a každý rok přečtu slušnou řádku detektivek a thrillerů jak z české produkce, tak ze zahraniční. U zahraničních titulů si většinou sledování nebo čtení užívám a beru příběh včetně popisu vyšetřování policistů nebo soukromých detektivů tak, jak je napsaný. Neorientuji se v trestním právu cizích států, takže postup tamních vyšetřovatelů přijímám jako fakt. Nehledám v tom nic než oddechovou zábavu. Jiné je to u příběhů odehrávajících se v České republice, kdy jsem díky svému zaměstnání schopen posoudit, nakolik věrně se autoři drží reality.
Pokrucování či přizpůsobování reality v detektivních příbězích z Česka mi na tváři minimálně vyvolává úsměv a nevěřící zavrtění hlavou. Nemohu říci, že by mi vyloženě vadilo, ale rozhodně v mých očích o nějaký zlomek hodnocení klesne. Pokud je příběh dobře napsaný nebo zfilmovaný a pobaví, ačkoliv je na hony vzdálen realitě, zařadím si jej mezi oddechovky a více nad ním nepřemýšlím. Zkrátka se na pár hodin zabavím a pustím jej z hlavy.
Raději však vyhledávám seriály, které se co nejvíce přibližují autenticitě a realističnosti – z těch českých mohu jednoznačně doporučit Případy prvního oddělení a prequel Devadesátky. Pokud pominu dokumentární nebo true crime seriály a literaturu faktu, což je zpracováním podstatně odlišný žánr, pak musím z vlastní praxe potvrdit, že v těchto dvou seriálech se zobrazení práce policistů nejvíce blíží realitě. Ostatní současné seriály jsou sice divácky oblíbené, ale skutečnosti velice vzdálené, což v některých extrémních případech nemám moc rád. Nebo myslíte, že v současné době nějaká důchodkyně dokáže udělat práci za policii? Bez možnosti znát výsledky pitvy, vyhodnocení stop, znalecké posudky, kamerové záznamy či výslechy desítek osob? Nedokázal by to sám o sobě ani novinář či soukromý detektiv. Stejně tak vraždy vždy bude vyšetřovat první oddělení kriminálky, alias mordparta, nikdy pochůzkář v uniformě na obvodním oddělení policie…
Z tohoto důvodu jsem se od prvopočátku svého psaní rozhodl, že ve svých knihách se pokusím čtenářům přiblížit policejní práci, průběh vyšetřování i jednotlivá specifická policejní oddělení co nejrealističtěji. Možná je to na škodu, protože se příběh stává více popisným nebo zdlouhavým, ale podle ohlasů vidím, že si svoji skupinu čtenářů našel. Proto se té cesty držím od své první detektivní povídky ze současnosti a půjdu po ní stále dál.
Když jsem před nějakými pěti lety začínal psát, nevěřil jsem, že bych se mohl stát spisovatelem a splnit si svůj sen. Nevzdal jsem se, zkoušel psát povídky a zasílal je do všemožných literárních soutěží, abych získal objektivní kritiku od porotců, tedy mně neznámých lidí. Protože, co si budeme povídat, reakce na text od známých, kamarádů a rodiny je často hodně zavádějící a zkreslující. Málokdy vás chtějí zranit zdrcující pravdou, zatímco cizím lidem jste ukradení, nebudou vás šetřit. Zkusil jsem všechny možné žánry, od sci-fi, fantasy přes historii až po detektivky. Kupodivu jsem nikde nedopadl moc špatně, ale díky nejvíce pozitivním ohlasům na moji tvorbu v oblasti detektivky a thrilleru jsem pochopil, že staré přísloví „Ševče, drž se svého kopyta“ platí i v tomto případě.
Ve své první povídkové sbírce Tři opice jsem publikoval příběhy, jež vyhrály nebo postoupily do finále literárních soutěží s různými zadáními. Oproti dalším knihám je to taková různorodá všehochuť. Ve sbírce tak najdete příběhy soukromých detektivů, jako je Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot, případ s příchutí fantastična a magie, ale také dva delší příběhy, které se opírají o mé kriminalistické zkušenosti a vědomosti. Zejména povídka Tři opice se stala odrazovým můstkem mé další tvorby, v níž se snažím držet co největší věrohodnosti, uvěřitelnosti a přesnému popisu policejní práce.
Zážitky ze svého zaměstnání jsem plně využil hned v další povídkové sbírce, Výjezdovka. Jedná se o příběhy popisující skutečné případy, na jejichž vyšetřování jsem se jako detektiv tzv. výjezdovky podílel (upřesním, že pointy jsou upravené, aby pro čtenáře byly zajímavé a zábavné, protože realita taková častokrát nebyla).
Pro neznalé policejních oddělení rád vysvětlím, že výjezdovka je skupina tří kriminalistů – detektiva (což jsem byl já), který na místě činu zjišťuje informace, vyslýchá svědky, zajišťuje kamerové záznamy apod., technika, jehož jedinou náplní je najít a zajistit co nejvíce stop, jež pomohou objasnit průběh skutku a po dalším zkoumání na kriminalistickém ústavu odhalit pachatele, a vyšetřovatele, posledního, neméně důležitého člena, který celé případ administrativně zpracovává. Práce u výjezdovky je zajímavá, jelikož se setkáte s množstvím různých trestných činů, takže když ráno přijdete do práce, nikdy nevíte, co vás ve 24hodinové službě čeká, což se vám na specializovaném oddělení nestane. Nevýhodou této práce je skutečnost, že se podílíte pouze na počátcích vyšetřování na místě činu, chvíli po spáchání a oznámení skutku. Jakmile uděláte nezbytné prvotní úkony, převezme si případ specializované oddělení kriminálky – vloupání do auta „autaři“, vraždu první oddělení, tzv. mordparta, drogovou kriminalitu zase jiné specializované oddělení. Předáním případu práce výjezdovky končí, takže pokud se chcete dozvědět výsledek, musíte se ptát těch správných kolegů.
Práci kriminalistů z výjezdovky, mordparty, pátračů i dalších kriminalistických oddělení se snažím věrně, a snad ne moc nudně popisovat i ve svých třech románech. Rozsudek smrti je psán spíše jako thriller, kdy od počátku víte, kdo je vrahem. Jako všechny mé příběhy se odehrává v Praze, na vesměs existujících místech, jež po přečtení můžete klidně navštívit a přesvědčit se o věrnosti popisu. V Rozsudku smrti sledujete dvě linie příběhu. Jednu z pohledu pachatele, v níž pátrá po strůjci svého neštěstí, mstí se a zanechává za sebou krvavou stopu. A samozřejmě druhou linku, popisující práci detektivů na místě činu i při vyšetřování, v níž se snaží odhalit motiv a osobu pachatele a jeho šílené vraždění zastavit.
V dalším románu, Hra o přežití, jenž byl v tomto roce nominován na Cenu Magnesie Litery, jsem se pokusil vylíčit pátrání detektivů po ztracených dětech a po pachateli, který ke svým činům zneužívá hru na mobilním telefonu. Nebudu se blíže rozepisovat, neboť bych prozradil víc, než je vhodné, každopádně i zde jsem nastolil určitou situaci, případ a krok po kroku jsem popsal práci policistů, abych čtenářům aspoň zprostředkovaně poskytl náhled na to, jak to opravdu chodí.
Déjá vu je mým posledním románem, jenž spatřil světlo světa v dubnu tohoto roku. Předchozí dva romány jsou vyloženě vymyšlené a neinspiroval mě k nim žádný skutečný případ, ačkoliv jsem si neodpustil do nich vměstnat některé skutečné historky. U posledního románu je to jinak. Čtenářům mohu prozradit, že události úvodní zápletky jsem zažil na vlastní kůži a podílel se na jejich vyšetřování – s výjezdovkou jsem byl vyslán do starého opuštěného domu k mrtvole bezdomovce. Na tom není nic neobvyklého, neboť podobných případů jsem prošetřoval desítky. Zajímavostí, jež mi vnukla myšlenku na příběh, byla skutečnost, že ke skoro stejné mrtvole na stejném místě ve stejném měsíci jsem byl operačním důstojníkem s výjezdovkou vyslán rok předtím. Jestli jsem román Déjá vu zvládl napsat uvěřitelně, ponechám na soudu čtenářů.

Pokud vás můj článek při kávě moc nenudil, máte z českých i zahraničních detektivních knih, filmů a seriálů občas podobný pocit nerealističnosti a toužíte nakouknout pod pokličku pravé policejní práce, řešení jsem vám nastínil…

David Urban

Autor žije v Praze. Je šťastně ženatý, má dvě dospělé děti a pár koček. Už více než polovinu života pracuje u pražské kriminálky, což se odráží i na jeho literární tvorbě. Mezi jeho zájmy patří četba knih, sledování filmů a seriálů a hraní her. Rád zdolává lezecké stěny, jezdí na kole a věnuje se lukostřelbě.
Je autorem povídkových sbírek Tři opice (2020) a Výjezdovka (2021), mnohé z publikovaných povídek byly oceněny v nejrůznějších literárních soutěžích.
V posledních letech vydal u Kalibru také tři romány: Rozsudek smrti (2021), Hra o přežití (2022) a nedávno Déjá vu (2023). Za Hru o přežití byl nominován na cenu Magnesia Litera 2022 za nejlepší detektivku. Za detektivní povídky je držitelem Ceny České společnosti Agathy Christie a Ceny České společnosti Sherlocka Holmese, vyhrál dva ročníky České lupy.