Čtení ke kávě: Jaro (Hana Militká)

Jaro

9.5.2023 Hana Militká Bez komentáře

Jarda vysvětluje své ženě Anuš cestou na chalupu: „Musím se podívat, jestli zima nezpůsobila nějaké škody na našem majetku.“

„Je dobře, že tam jedeme. Tentokrát jsme si lyžování moc neužili. Nehodilo se to. Doufám, že příští zimu tam pojedeme častěji.“
Dojeli na chatu. Vystoupili a zakoukali se do dáli.
„Nádherný výhled! Chyběl mi. Vždycky mám pocit, že se konečně můžu pořádně nadechnout,“ zašeptala.
„Pořádně se nadechni,“ objal ji. „Zjistím, jak moc se ti zvětší hrudník,“ zašeptal žádostivě.
„Potvoro!“ smála se a chtěla vyklouznout. Držel ji pevně.
„Ještě jsme nepřekročili práh a ty zase myslíš jen na to jedno.“
„Chci jen vědecky ověřit, zda se ti skutečně zvětší hrudník,“ nepustil ji.
„No tak jo, ale jen abys dal na chvíli pokoj!“ začala se nadechovat. Cítila, jak jí pevně drží ňadra. Nenadechla se ani tolik, jak měla původně v úmyslu a vyprskla smíchy.
„Zase špatně. Musíme vědecký pokus opakovat!“ rozhodl.
Vymanila se a začala vyndávat věci z auta. „Musím připravit něco k jídlu, ty trošku zatop a prohlédneme celé stavení a pozemek.“
„Nemáš smysl pro legraci.“
„Ty ho máš až dost!“ smála se.
Oddali se kontrole.
„Vypadá to, že elektřina funguje, vedení je v pořádku. Nikdo se k nám nevloupal, nevidím žádné stopy. Myši naštěstí nepřekousaly dráty. V zimě hledají úkryt. Myslím, že nás tentokrát vynechaly. Bylo poměrně teplo,“ rozvíjí manžel své úvahy po lehké prohlídce.
„Jardo! Honem pojď sem!“ zaslechne tiché naléhání své ženy.
Vtrhne do malého pokojíku, který ještě nestihl prohlédnout. Oba strnule hledí na synovu postel, kde leží neznámý muž ve starých omšelých šatech.
Anuš k němu přičichla a hned ucukla: „Fuj, ten smrdí!“
„Snad už není po něm!“ prohodil temně Jarda.
Přistoupil k lůžku a zatřásl s ním: „Hej, člověče, vstaňte!“ vykřikl temným hlasem.
Muž se ani nepohnul.
Manželé se opřeli o dveře a zamysleli se.
Po chvíli řekla Anuš: „Musíme zavolat záchranku.“
„A co jim řekneme?“
„No přece pravdu!“
„Jenže nic nevíme.“
„No právě. Musíme je zavolat!“ rozhodla a zavolala je.
Přijeli za pár minut.
„Jak se pán jmenuje?“ zeptal se záchranář.
„Nevíme, nikdy jsme ho neviděli,“ oba kroutili hlavami.
„A proč je ve vaší posteli? Je to vaše stavení?“
„Ano, právě jsme přijeli. Musel se k nám vloupat,“ líčili jeden přes druhého.
Záchranář zběžně prohlédl chlapíka a kroutil hlavou: „To je divné! Ten pán umírá. Musím zavolat policii.“
Přijeli celkem brzy. Hned začali s výslechem. Jeden se vyptával, druhý zapisoval do notebooku.
„Přečtěte si to a podepište. A vy to podepište jako svědci,“ obrátil se na zdravotníky.
Každý si zápis přečetl a pokyvoval hlavou. S posledním podpisem se policisté sbalili. „Nikam se nevzdalujte, možná vás předvoláme.“ S těmito slovy odjeli.
„Takové zdržení nám nikdo nezaplatí,“ hudrovali záchranáři a v mžiku odvezli chlapíka neznámo kam.
Druhý den obvolala Anuš několik okolních nemocnic, než zjistila, kde neznámý leží. „Mám pro vás vzkaz,“ oznámila sestra. „Oba se dostavte co nejdříve k nám. Potřebujeme něco zjistit.“
„O co jde, sestři?“
„Všechno se dozvíte, hlavně přijeďte co nejdřív. Nejlépe ještě dnes.“ Zavěsila.
„Co se stalo?“ zeptal se Jarda.
„Máme tam oba zajet. Nevím, nerozumím tomu. Asi nechtěla mluvit do telefonu.“
Za chvíli sedli do auta a jeli.
Jaké bylo jejich překvapení, když jim sestra chtěla odebrat krev.
Než se vzpamatovali, bylo po všem.
„Můžete nám vysvětlit, o co jde?“ pátrala Anuš.
„Zeptejte se ošetřujícího lékaře.“
„Můžete ho zavolat?“
„Za půl hodiny přijde, operuje. Zatím si sedněte.“
Klesli na lavici v chodbě. Čekali a čekali.
Po hodině se objevil. Oznámil jim, že neznámý má namále. „Operace se povedla. Záleží na něm, kolik má sil. Porovnali jsme vaše vzorky krve s jeho. Do určité míry se shoduje s vámi, musíte být příbuzní, pane. Další podrobnosti vám sdělí právník, ozve se vám. Kdyby se zdravotní stav pacienta změnil, ať k lepšímu, nebo k horšímu, ozveme se. Nezbývá než doufat.
Odjeli na chalupu.
Nádherného výhledu si ani nevšimli. Seděli zamlklí.
„Nepostrádáte nějakého příbuzného?“ zeptala se Anuš.
„Nevím o nikom. Nemám se koho zeptat. Nikdo z mých příbuzných nežije. Vůbec nic nechápu.“
Anuš přichystala oběd. Nechutnalo jim. Pohlédla na hodinky. „Je odpoledne, musíme domů! Zítra ráno nás čeká práce.“ Začala balit.
„Moc jsme si to neužili,“ prohodila v autě do ticha.
Doma si oddychli: „Tady je nám nejlíp, viď?“ Přitulili se v posteli. Zanedlouho spali jako děti. Dny na chalupě jim daly zabrat.
O zážitku v horách se příští dny nebavili. Zcela je pohltily pracovní i soukromé povinnosti.
Za nějaký čas překvapil Jardu dopis od notáře: „Píše se tam, abych se dostavil. Nechápu proč.“
„A máš tam den a hodinu?“ zeptala se Anuš.
„Jo, mám.“
„Fajn, půjdu s tebou.“
„Posaďte se,“ přivítal se oba notář. „Přečtěte si, o co se jedná.“ Podal jim pomačkaný dokument.
Oba udiveně četli.
„Tady stojí, že neznámý, kterého jsme našli v naší chalupě, byl můj strýc,“ udiveně pohlédl na advokáta.
„Ano, kriminalisté to prokázali nad veškerou pochybnost podle vzorků vaší a jeho krve. Patrně víte, že zemřel na celkové vyčerpání. Jeho smrt nebyla zaviněna druhou osobou.“
„Skutečně? To jsme nevěděli…“
„Nyní to víte.“
„Ano.“
„Jak jste nyní četli, dotyčný neznámý vám odkázal veškerý svůj majetek. Hlavně se jedná o loď.“
„Aha…,“ zalapal po dechu Jarda. „A co s ní mám dělat?“
„To je naprosto vaše věc.“
„Ano.“ Pokyvoval hlavou, ale nechápal nic.
Chvíli mlčel, pak se rozesmál.
„Řekl jsem něco veselého?“ zeptal se notář.
„Ne, promiňte…, nechtěl jsem…,“ zakoktal se Jarda.
„Nic se nestalo. Přijímáte dědictví?“
„No, já nevím… Co říkáš, Anuš?“
„Omrkneme to a uvidíme. Snad nemá nic zadlužené, pardon, neměl.“
„Nemám ten dojem,“ podotkl notář. „Podepíšete? Nebo se vzdáte dědictví?“
„Anuš říká, že to zkusíme.“
„Dobrá,“ prohodil notář a dal jim dokumenty k podpisu. Sám vše oštemploval a podepsal.
„Nevíte, kde máme tuhle loď hledat?“ zeptala se Anuš.
„Tady je adresa.“ Ukázal na určitou část dokumentu.
Oba jen vyvalili oči.
Za měsíc se manželé vydali do Prahy k Vltavě.
„Nevím, jestli nějaké necky zaplatí naši cestu autem,“ smál se.
„Prosím tě, uvidíme. Necky se budou hodit na zahradu místo bazénu,“ rozhodla Anuš.
„Jo, to by šlo.“
Dorazili do přístavu.
Anuš vypukla smíchy: „Dívej, necky, zakuckala se.“
„Škoda, že jsem nevzal vozejk.“
Vyhledali odpovědného člověka a dali mu papíry. „Zdědili jsme loďku,“ prohlásil vesele Jarda.
Muž se několikrát podíval do papírů, pak na mladý pár, jako kdyby nemohl uvěřit vlastním očím. „To snad není pravda,“ prohodil pro sebe.
„Pojďte do kanclu, sepíšeme převzetí.“
Jarda podepsal papír a složil ho do kapsy.
Anuš mu ho vzala a četla. Najednou vykřikla. Oba muži se lekli.
„Děje se něco, slečno?“
„Tady stojí, že hodnota lodi je půl miliónu eur…,“ zašeptala.
„Cože? To je překlep!“ vykřikl Jarda.
„Kdepak! Já překlepy nedělám, mladej!“
„Za tohle nikdo nemůže dostat tolik peněz!“ namítla Anuš a ukázala na člun s vesly.
„Ale, mladá paní, tohle je moje čvachtička. Tu bych neprodal ani za milión,“ smál se muž.
„A co je tedy naše?“ vykoktal Jarda.
„Musíme kousek popojít. Kotví támhle,“ ukázal o kus dál.
Oběma manželům spadla čelist. Nezmohli se na slovo. Viděli jachtu, která má skutečně cenu, o které se v listě píše.
„Jak dlouho tady může stát?“ zeptala se Anuš.
„Je to jedno. Za každý den mi ode dneška zaplatíte deset eur.“
„Cože?“ vyjekli oba naráz.
„Můžete ji i prodat.“
„Ale komu?“
„Někoho vám najdu, jestli chcete. Ale za polovic, než se píše v papírech.“
„Aha. To si musíme rozmyslet…“
„Klidně rozmýšlejte, jak dlouho chcete,“ usmál se muž.
„Já vím, že platíme dvě stě padesát Kč denně…,“ řekla Anuš.
„Správně,“ kývl hlavou muž.
Anuš zavolala rodičům a poradila se s nimi. Matka rychle spočítala na kalkulačce, o kolik se jedná korun. „Děvče, to je dvanáct a půl miliónu Kč. Za to je dům v Praze. Promyslete si, jestli ji chcete prodat. Táta se po někom podívá.“
„Dobře, chvilku počkáme. Ale přístav je drahý.“
„Táta sebou hodí, viď, broučku?“
„Jistě.“
„Jste ještě v Praze?“
„Ano.“
„Nafoťte ji!“ poradil.
Druhý den volal: „Cena je ještě o trochu vyšší. To snad není pravda!“
„Máš snad zájemce?“
„Jo. Dá plnou cenu, kterou máte v papírech. Co vy na to?“
„Bereme! A spěcháme.“
„Kupec taky! Tohle je teda věc!“ liboval si táta.
Za pár dní se uskutečnil převod. Jardovi se vzápětí objevila celá částka na eurovém účtu. „Nemůžu tomu věřit. Moc rád bych přišel na to, kdo byl vlastně ten dobrodinec.“
„V papírech píšou: Jaroslav Trapl. Ale jak byl s tebou příbuzný, se asi nikdy nedozvíme,“ konejšila ho Anuš. Možná máš křestní jméno po něm. Nepřemýšlej o tom. Pojedeme o víkendu na chalupu?“
„Nevím, potom co se tam stalo…“
Anuš na něho mrkla, objala ho a zašeptala mu do ouška: „Ale taky se tam něco nestalo, protože jsme nestíhali…“
„Máš pravdu.“ Políbil ji. Pod jeho vášnivým francouzským polibkem se jí roztřásla kolena. „Víš co?“ zašeptal.
„Nevím…,“ hlesla.
„Pojď na chvilku do ložnice. Něco jsem tam zaslechl…“
Vzal ji do náruče a skončili až k ránu.

Hana Militká

Absolventka JAMU, pochází z Hradce Králové. V Brně studovala obor herectví v ročníku spolu s Nikou Brettschneiderovou, Marcelou Večeřovou, Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Františkem Horáčkem, Svatoplukem Skopalem, Pavlem Trávníčkem a dalšími. Stala se členkou divadla Husa na provázku.
V roce 1981 odešla se svým manželem do Prahy.
Spolupracovala s režisérem Jurajem Herzem na filmu Zastihla mě noc a na seriálu Wolfgang, s Jurajem Jakubiskem na filmu Frankensteinova teta, Perinbaba, s Janem Svěrákem na filmu Kolja a dalšími. Pro švýcarskou televizi ztvárnila roli Mileny Jesenské v němčině ve filmu Wer war Kafka, režie Richard Dindo, s Jaroslavem Soukupem točila seriál Policie Modrava.
Hostovala 31 let v Národním divadle.
Herečka je velice plodnou spisovatelkou:
Povídky z povětří vyšly v roce 2013. Následovaly detektivky: Záhadný šepot (2015), Pronikavý smích (2016) a Vražedný lov (2017).
Povídky z povětří byly vydány roku 2016 jako autorčina první elektronická kniha, poté vyšly romány Vilma, Sára a na podzim Jiří. Před Vánoci vyšel Kapitán Bartoš zasahuje 1: Složitý případ. Začátkem roku 2017 se objevila kniha 13 povídek Pro Klub Knihomolů. Jedná se o povídky napsané pro magazín Klub knihomolů.
V červenci 2017 vychází nová detektivní série nazvaná Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš.
Román I Blázni chtějí žít I se objevuje v nabídce zjara roku 2018. Jedná se o napínavý román z hereckého a zpravodajského prostředí.
V říjnu 2018 se překvapivě objevuje Dívka s mašlí, čtení pro malé slečny. Do konce roku 2018 se ještě objevila v elektronickém vydání detektivka – Případy kpt. Váchala: Travička zelená. Poslední knihou toho roku byl napínavý román nazvaný Ze Sýrie do Číny, inspirovaný služebními cestami autorčiných bratrů Jana a Jiřího Militkých.
Velké případy kpt. Černé 1: Čas nedoběhneš a Velké případy kpt. Černé 2: Nemilosrdná vášeň. – původně elektronické knihy vycházejí v tištěné podobě.
Začátkem března 2019 vychází kniha Kytička veršů a za měsíc se objevuje první díl z nové krimi série MONIQUE s.r.o. 1: Záhadné úmrtí. Tváří obálky je Ing. Jana Jemalová. Portrét vytvořil umělecký fotograf Bohuslav Hybrant, který napsal i předmluvu. Vychází jak elektronicky, tak i tištěná. K otcovým narozeninám začátkem května vysílá do světa autorka svou knihu kreseb nazvanou Vášeň a nevinnost, své kresby doplnila příběhem.