Knihu Ztracená dívka z Berlína nám k recenzi poskytlo knihkupectví Luxor.

———————

Román Ztracená dívka z Berlína autorky Elly Carey, který vydalo začátkem roku v překladu Jaroslavy Hromadové nakladatelství Ikar, se odehrává v období těsně po druhé světové válce. V době, kdy se všechno měnilo a ženy si musely znovu najít své místo ve společnosti, do níž se vrátili muži.

Hlavní hrdinkou je novinářka Kate Manciniová. Neohrožená dívka italského původu si jde za svým snem: stát se politickou komentátorkou. Už to, že byla přizvána do delegace mužů-novinářů, kteří měli referovat jak o stavu poválečné Evropy a dělení Německa, tak o Norimberských procesech s nacisty, vypovídá o mnohém. Jenže ani úspěch v této misi jí nezaručí místo, které by si přála. Přesto na cestu do Berlína nikdy nezapomene: spolu s kolegou Rickem zachránili desetileté děvčátko před smrtí či transportem do sovětského sirotčince. Ani jeden z nich však netuší, jak moc pro jejich životy bude jednou tato dívka důležitá.

Děj je rozložen do tří časových období: rok 1946, 1948 a 1951. Spolu s Kate autorka sleduje také osudy její sestry Biancy, která si myslela, že provdáním se za muže z vyšší společnosti si splní svůj americký sen. A samozřejmě nezapomíná ani na mužský protějšek hlavní hrdinky, Ricka, a jeho pohádkově bohaté rodiče.

Všichni naráží na určitá tradiční předurčení: chudá dívka nemůže být rovnocennou partnerkou váženého muže; žena nikdy nezaujme pozici polické novinářky, protože ženy se o politiku nezajímají; syn bankéře musí jít ve šlépějích svého otce, jinak pošpiní rodinnou čest… Jenže právě doba po válce nahrává i změnám v konvencích. Stejně jako v módě se prosazují bikiny, tak nastává čas i na větší emancipaci žen ve společnosti.

Ztracená dívka z Berlína tudíž není jen obyčejný romantický příběh s happy endem, ale je dokumentem doby, v níž se rodili průkopníci, kteří prošlapávali cestu svým následníkům. To, co pro nás je dnes samozřejmostí, bylo před necelým stoletím úplné sci-fi. Není divu, že se autorka inspirovala životem skutečné novinářské pionýrky Pauline Frederickové, k čemuž se v závěrečné poznámce i přiznává.

Román není příliš obsáhlý. Necelých tři sta stran Elle Carey bohatě stačilo, aby obsáhla zásadní politické mezníky té doby, zahrnula je do života svých hrdinů a zpracovala vše v napínavý příběh. To celé s přirozeným talentem vypravěčky, která vtáhne čtenáře do děje a nechá je prožívat osudové zvraty spolu s hlavními hrdiny.

Nemám moc ráda historické romány, ale ty z období minulého století tvoří výjimku. Asi proto, že už žili moji blízcí, které jsem znala, a tak si ráda přibližuji dobu jejich mládí. Poznávám, co museli překonávat a čím vším procházeli. Samozřejmě, že v našich končinách jsme v roce 1948 měli jiné starosti než start televizního vysílání, ale zachycená blokáda západního Berlína je nám bližší. Nezažili jsme hon na komunisty jako v Americe, ale naopak hon na válečné veterány a domnělé zrádce… Baví mě dávat si věci do souvislostí, a jak tak nad tím přemýšlím, nikde nebyl poválečný čas jednoduchý.

Jediné, co bych knize vytkla, jsou drobné faktické nedostatky, za něž však autorka zjevně nemůže. Na obálce totiž čtete „Během války ji zachránili…“ – v roce 1946 už válka nebyla. „Napínavý a dojemný román z období druhé světové války“ – děj z rozpětí 1946–1951 bych rozhodně nezařadila do druhé světové války, ale „po“. Nevím, zda českou obálku připravoval někdo, kdo vůbec neviděl obsah, ale vytvořil dost zavádějící upoutávku.

Pokud se tedy nenecháte odradit obálkou, pak obsah rozhodně za přečtení stojí. A myslím, že text může zaujmout nejen ženy, ale i muže, pokud se tedy rádi dozvídají fakta z historie. Čtenářky nejenže vše prožijí s hlavní hrdinkou, ale určitě uvítají happy end.

Související knihy

Careyová, Ella

Ikar, 2023