Přinášíme vám ukázku z knihy Železné srdce,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

„Ještě jednou, Dardaine,“ poručil někdo velitelsky.
Čtvery pevné ruce mi potopily hlavu pod hladinu a hodnou chvíli ji tam podržely. Slyšel jsem jen vodu v uších, a když už to plíce nedokázaly vydržet, začal jsem se malátně zmítat. Konečně mi bylo dovoleno nadechnout se.
„Prská jako kočka,“ zazvonil smíchem čísi dívčí hlas.
„A ještě se vyzvracel do koryta. Dobytek.“
„Jsem slepý,“ zanaříkal jsem, protože skrz střílny mezi víčky bylo vidět jen příležitostně pableskující černo. Nepropil jsem se do němoty, ale do slepoty! Věděl jsem, že to jednou musí přijít.
„Co říká?“
„Že je slepý.“
„Je noc,“ oznámil lakonicky velitel.
„Pánové, pánové!“ lamentoval úpěnlivě skřípavý hlas, který jsem i ve svém stavu rozpoznal jako sluhu Jauverta. „To nemůžete, topit nám hosty! Toto je dům pana Olbena, slovutného a zámožného kupce a mecenáše! Zavolám hlídku!“
„Volej raději svého pana kupce, nevolníku. Divím se, že ho ten virvál ještě neprobudil. Je vůbec doma?“
„Jsem svobodný muž, nechť se zlíbí,“ ohradil se studeně Jauvert. „Pán je… ehm… en dispositio.“
„Aha. Cokoli to je, zřejmě to má něco společného s vínem,“ odhadl velitel. „Tady stůj, člověče, hlídku nevolej. Kapitán LaLande, z pověření pana La Trémoille, hraběte Poitou. Vidíš? Nejsme žádní darebáci, ale prodloužená ruka nobility. Dardaine, podívej se na pána, možná už se rozkoukal.“
Dostal jsem facku, až mi zazvonilo v uších.
„Už ses probral? Jak se jmenuješ? Jmé-no,“ slabikoval netrpělivě Dardaine.
„Nic. Je úplně vylitý. To potrvá do rána,“ povzdechla si dívka.
„Tolik času nemáme, hrabě spěchá,“ připomněl Dardaine. „Ještě do vody?“
„Žádné násilí!“ vřískl Jauvert. „Uprostřed noci vtrhnete do cizího domu, hosty vyvlečete, na dvoře je tlučete… jste rytíři, nebo lupiči?“
„Kdyby byl schopen chůze, nemuseli bychom ho vléct, děkuju pěkně. Váží jak dva sudy s pivem,“ zavrčel podrážděně Dardaine.
„Nestav se nám do cesty, dobrý muži, musíme se ujistit, že jsme vyvlekli správného hosta.“ LaLande mírnil rozepři osobitým stylem.
„Vždyť jsem vám říkal, že je to pan Harald!“ zvolal Jauvert.
„Harald Nor?“
„Jiného Haralda můj pán nehostí.“
„Stejně bych to ještě rád slyšel od něj,“ rozhodl LaLande. „Dardaine?“
„Zavalitý jako medvěd, lebka skoro holá, plnovous. Popisu odpovídá. A hele, pohanské znamení.“
Cítil jsem, jak mi Dardaine rozhalil tuniku, pod kterou mi na krku visel zlatý mjöllnir.
„K čertu,“ ulevil si LaLande. „Nevidí, nestojí, mluví nesmysly, takhle je nám k ničemu. Ještě aby nám tady umřel… Gal, upaluj do ponthausu pro utrejch… víš, kde je. Tady máš klíč.“
LaLandův hlas přistoupil a chytil mě pod bradou.
„A ty, pijane. Pamatuješ si vůbec něco? Zatracené potíže s tebou!“

* * *

Pěvec Desiens se zamračil na svou loutnu, zjevně nespokojený s výsledkem rodících se veršů, a posílil múzu bohatým douškem vína. Zcela mu uniklo, že si při tom pocintal rozhalený aksamitový pláštík. Múzu přiživoval už od večerního klekání předešlého dne a inspirace zatím kladla odpor. Co mělo být pokračováním Le chanson de Arnulf de Reims, slavné umělcovy písně, nerodilo se právě snadno. Barda jsem znal teprve od počátku pitky, ale díky jeho vrozené žvanivosti jsem už věděl, že pokračování vzniká na panskou objednávku k příležitosti kvapem se blížících oslav.
„Pojmenuji baladu Enfances de Arnulf de Reims,“ mumlal Desiens, slabikoval si potichu verše a počítal na prstech. „A složím k tomu ještě pokračování… závěr… Fin d’Arnulf…“
Rozvaloval jsem se na masivní křížové židli v Olbenově vinném sklípku, jednou rukou si podpíral hlavu, v druhé opatroval podobnou číši jako trápící se šumař a pozvolna se propíjel do bezvědomí. Posledních několik dnů se neslo v podobném duchu. Vybíral jsem si zasloužené volno, kterému předcházela dlouhá a náročná výprava do burgundských hor, při níž šlo řádně o krk. Já jsem odešel po svých, spousta jiných takovou kliku neměla. Protože vzpomínky chutnaly hořce, raději jsem je zapil.
Můj starý známý kupec Olben věděl dobře, čím nás hostí. Momentálně jsem pil sklizeň saunoiru z Olbenových vinic v Montargis – ročník nástupu krále Karla na franský trůn. Ne­ mnoho lidí jsem v životě mohl nazývat přáteli, ale Olben do této hubené skupiny patřil. Kdysi mě vytáhl ze žumpy a já mu na oplátku zachránil živobytí. Od té doby jsme podobné flámy pořádali, kdykoli se naskytla příležitost.
Na rameno mi dopadla Olbenova ztěžklá ruka a až zpětně jsem si uvědomil, že se tělnatý kupec hodnou chvíli hlasitě hrabal v nějakém harampádí v zadní části rozlehlého sklepení. Někde za barikádou sudů, ze kterých jsme byli živi.
„Harla… Haralde!“ zvolal, jako by mě dnes viděl poprvé, jeho jazyk si sám podrazil nohy. „Podívej se na tohle!“
Spodkem prošívané tuniky, která by průměrného řemeslníka stála sezónní výdělek, setřel nános prachu z černé baňaté lahve s hrdlem zalitým žlutým voskem. Lahev byla vyrobena z popraskaného glazovaného jílu, což jí dodávalo punc ojedinělosti. Nastavil jsem prázdný pohár, strčil špičkou boty do klimbajícího trubadúra a počkal, až se Olben a jeho nůž domordují se zát­kou.
„Vážení pánové, dostalo se vám cti okoštovat nápoj králů! Tento mok pochází ještě z dob našeho slovutného a zesnulého císaře Karla, zvaného Veliký, což, jak víte, nemělo nic společného s rozměry jeho…“
„Hanba! Takhle smýšlet a hovořit o největším panovníkovi od rozpadu Římské říše!“ Minstrel, ve kterém se probral historicko-pečovatelský zápal, vyloudil z loutny protestní tón.
„… s rozměry jeho štědrosti,“ dokončil lakonicky Olben. „Nicméně kromě výdajů na tažení, vzdělání a víru z něj občas vypadla i nějaká ta mince na bohulibější a užitečnější činnosti, jako je například pěstování vinné révy.“
Opatrně jsem si přičichl k tmavě rudému až černému moku. Ještě jsem nebyl tak nametený, abych důvěřoval něčemu, co zkvasilo před tolika lety.
„To se mi nezdá,“ zapochyboval jsem. „Chceš říct, že tohle víno je staré sto padesát nebo kolik let?“
Desiens zíral do číše stejně rozpačitě jako já. Zauvažoval jsem, zda nápoj králů konečně bude mít ten správný účinek na jeho tvorbu.
„To jsem si trošku přibarvil… víno ne. Vinice ano.“ Olben pokrčil rameny. „Nápoj samotný bude mít tak polovinu.“
„To není normální víno!“ zvolal pěvec, když opatrně ochutnal.
„Fortifikované a archivované až do mrtě. Děd byl génius.“
Olben se triumfálně usmál a dolil nám po koflíku hustého, nebesky vonícího vína. Tušil jsem, že zítra nevstanu z postele, ale vůbec mě nenapadlo, že právě začínají dny, na které budu vzpomínat jako na nejhektičtější ve svém životě.

——————————–

Přečtěte si celou ukázku.

——————————–

O autorovi

Martin Sládek se narodil v roce 1986 v Praze a po opuštění gymnázia se stal obětí lenosti, která mu zabránila vystudovat cokoli podstatného. Pracuje jako inženýr v korporátní společnosti a ve volných chvílích si užívá svou fantazii, jejíž část zachránil před výchovou doma i ve škole. Od dětství ho fascinovaly příběhy, psané (nejen) historií. V roce 2009 vyhrál soutěž O nejlepší fantasy, poté přispěl do antologií Fantasy 2009 (2009), Kadeti fantasie (2010) a Žoldnéři fantasie: Knížata páry a ducha (2013). Následně mu vyšla sbírka postapo sci-fi povídek Nabídka, která se neodmítá (2013), soubor dvou fantasy novel Hodina vlků (2016) a román Hladová smečka (2018), spojené postavou tuláka a dobrodruha Haralda. Martin Sládek žije v Praze, z posledního manželství má malou dceru a zálibu nachází v ženách, cestování, motocyklu a sebeobraně.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. Mystery Press v současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo například Angličany Stevea Robinsona a Tima Weavera, ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Sládek, Martin

Mystery Press, 2023