Knihu Rybářská chata vydalo nakladatelství Prostor.

Za rok budeš muset všechno zvládnout sám

„Jestli chceš bejt rybář, musíš myslet jako ryba.“ Strejda Ivar se mi dívá zpříma do očí. Čelo má  sice zbrocené potem, ale americká pěšinka ve vlasech  drží perfektně. Stojíme na svahu u chaty. Jezero Storsenn se táhne k západu. Je větší, než si ho pamatuju.  V zářivě jasném podzimním dnu Ivar mžourá. Má vysoké gumovky, plstěný kabát, pletené palčáky a čepici  se štítkem a s chlopněmi. Od parkoviště jsou to sem  jen čtyři kilometry, ale pro Ivara jako by to bylo čtyřicet. Nahoru supěl v předklonu. Zemská přitažlivost  a poškozené obratle ho tlačily k zemi. Dvakrát sebou  seknul. Poprvé špatně šlápl a upadl na bok. Ruksak  i s ním skončil v nízkém lese. Syčel jako had, když  jsem ho odtamtud vymotal. Chvíli nato se na cestě  skácel pozadu a zadkem se vklínil mezi dva balvany. Když jsem mu přiskočil na pomoc, rozehnal se  po mně holí. Vyprostil se vlastními silami tak, že se  komíhal zpředu dozadu. Pak na pravou nohu kulhal.
Říkal jsem si cestou, že strejda už na podzimní  rybaření ve studeném horském jezeře nestačí. Špatně udržuje rovnováhu, má oslabený zrak i sluch, bez přestání ho zebou ruce, ale jazyk má ostrý jako břitvu. Vlastně jenom ta pusa mu funguje. Od chvíle, kdy  jsem ho ráno vyzvedl, mi nepoložil jedinou otázku.  Takže nic nenasvědčuje tomu, že povedeme rozhovor, půjde o samomluvu. Neřekl jsem jedinou větu, jen  krátké odpovědi: „Jo,“ „Ale jo,“ „Aha, tak jo.“ Strýc  Ivar naopak mluvil bez přestání: „Jednou jich tu by la spousta. Jednou jsem dostal tříkilovýho. Jednou  v srpnu tu ležel sníh. Jednou jsme tu vzývali Měsíc  a oheň. Kdysi tu stály dvě chatky, ta starší byla z kamene a hlíny. Kdysi jsem měl pramici. Dědek tu měl  krávy, byla to vlastně salaš, krávy musely mít v noci  přes hřbet přehozenou deku, aby nezmrzly, ale dědek  tak měl aspoň pro rodinu mlíko. Dohlížel na jezero,  v ruce hůl se stříbrnou rukojetí ze starýho revolveru,  hůl sama byla z hlavně pušky. Takoví byli tví předkové. Jone. Tvrdý. Kam paměť sahá.“
Jsou tři odpoledne. Jezero leží skoro tisíc metrů nad  mořem. Je tmavomodré a drobně se vlní. Ivar se vy kroutí z popruhů ruksaku. Sedne si na kámen. Když  vstává, tvář se mu zkřiví do bolestné grimasy. Pak se  nadechne a řekne: „Chci, abys to tady dostal ty, Jone. Jezero, člun,  lodní boudu, sítě a všechno, co tu je. Radši bych byl,  kdyby to dostal někdo, kdo se k tomu vyloženě hodí.
Jenže kdysi jsem slíbil, že Storsenn zůstane v rodině. Přitom jsem odjakživa tvrdil, že majetek chvíli je  a pak zas néni. Hlavní jsou lidi kolem. Máme nohy,  nevězíme v zemi kořenem. Tohle místo je ale vyjímečný. A musí halt zůstat v rodině.“
Koukal jsem na něj a mlčel. Nevěděl jsem, co  na to říct.
Byl jsem tu jednou jako kluk. S tátou a Ivarem přes  víkend ve slunci a teple letního dne. Ivar chtěl, abych  s ním vyjel na vodu. Vytáhli jsme člun. Táta zůstal  v chatě na břehu. Když jsme vyjeli na jezero, měl jsem  strach a vztek. Jezero bylo obrovské, černé a hluboké.  Neměli jsme záchrannou vestu a Ivar ani já jsme neuměli plavat. „Když dostaneš strach, nikdy se nedívej  dolů. Vždycky nahoru,“ řekl mi rovnou. Lehl jsem si  na dno člunu, měl jsem mokrá záda, protože dovnitř  na několika místech zatékalo, upřel jsem pohled na  formace mraků uhánějících velkou rychlostí a z toho, co mi pak Ivar říkal, jsem neudělal nic, jen jsem  zavřel oči, těšil jsem se do tátova náručí na břehu,  a teprve pak jsem přestal brečet. Teď tu teda zase stojím na břehu jezera s vyčerpaným,  udýchaným Ivarem a ten čeká na nějakou mou reakci. Jsem z toho paf a vyrazím ze sebe jen:
„Já?“
„Jo, ty. Představ si,“ odpoví Ivar.
Bylo mi jasný už nějakou dobu, že Ivar mi chce  říct něco důležitého. Už od chvíle, kdy se mi před  půl rokem ozval a domluvil se mnou tuhle cestu. Byl  jsem zrovna ve zkušebně, když zavolal. Čekal jsem na  ostatní muzikanty. Chtěli jsme oprášit starý kousky,  možná i začít něco novýho. Měli jsme štěstí, v létě budeme hrát na šňůře. Měl jsem něco svého. Ne že bych  si musel v pracovních dnech moc namáhat hlavu, ale  mimo práci jsem měl něco svýho, pro mě důležitýho.  Strejdovi jsem tehdy slíbil, že s ním tenhle týden strávím. Byl jsem nejspíš v dost velkorysé náladě a při kývl jsem. Ivar to vzal jako samozřejmost. Když jsem  zahnul na parkoviště, ukázal do jednoho rohu a řekl:
„Já nechával auto tamhle. Dej ho tam taky.“ Na velkém parkovišti sice nebylo žádné jiné auto,  ale postavil jsem ho tam. Jakmile jsem zatáhl ruční  brzdu, Ivar už stál u kufru auta, navlíkl si batoh na  záda, vytáhl březovou hůl, opřel se o ni a čekal. Vzal  jsem svůj batoh s ložním prádlem, s nějakým oble čením, jídlem a pitím. Dost náklad. Nakonec jsem  si pověsil přes rameno kytaru z blešáku a dali jsme  se na cestu. Dvě stě metrů převýšení. Čtyři kilometry do dálky.

O autorovi

Stein Torleif Bjella se narodil v roce 1968 v horské vesnici Ål ve východním Norsku, v kraji, kde se odehrává jeho autobiografická próza Rybářská chata. Úspěšný písničkář a hudebník debutoval jako spisovatel velmi oceňovanou básnickou sbírkou Jordsjukantologien. Novela Rybářská chata je jeho prozaickou prvotinou. Kniha získala v roce 2021 Cenu za literaturu psanou variantou norštiny nynorsk a chystá se její vydání v řadě zemí.

Zdroj: TZ

Nakladatelství PROSTOR vzniklo v prosinci roku 1989 jako přímý pokračovatel samizdatové edice Prostor a stejnojmenné revue, která vycházela od roku 1982 v nepravidelných periodách. Nakladatelství se hlásí k hodnotám evropského liberalismu. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů.

Související knihy

Bjella, Torleif Stein

Prostor, 2023