Sedíš sám v kupé a v mysli se vracíš do studentských let. Tak jako se teď řítí vlak po kolejích, tak jsi tenkrát žil. Do hospody každý den, piva, cigára, panáky. Do padnutí. Beze strachu co bude zítra. A ráno na přednášku? Ne. Třeba na polívku a k ní jedno pivo a další a další, až do večera, až do rána. Nebo si zahrát fotbálek. Poražení platí vítězům pět piv. Nebo tenis. Za každý prohraný set jeden panák. Nohejbal, stejná sazba. Každý den noví známí, noví kámoši, nové holky, nové polibky. Přes celou zeď máte namalovaný graf, kolik kdo vypil piv. Nevedeš si špatně, máš průměr devět piv na večer. Panáky ani nepočítáte. S kámošem z vedlejšího pokoje závodíš, kdo pomiluje víc holek. Loni jsi prohrál 7:8. Mohlo to být 8:8, ale na louce za hospodou jsi nemohl stát ani na nohou. Ona se fakt snažila, takže bys možná mohl tvrdit, že malej kousek to dokázal, ale rozhodně nebudeš švindlovat. Je totiž jedno, kdo vyhraje, jenom se tomu smějete. Letos na konci února prohráváš 3:4. To je pořád sranda. Realita ale taková sranda není. Na konci února máš jen dvě zkoušky a to je málo na to, abys mohl ve studiu pokračovat. Půlka tvých kámošů omezila pití, druhou půlku už ze školy vyhodili. Teď hrozí vyhazov tobě. To ovšem tvoji rodiče nepřipustí, takže musíš studium na rok přerušit. Budeš se učit na zkoušky, abys je příští únor udělal, ale taky půjdeš pěkně makat, aby sis toho studia víc vážil.
A tak nastupuješ jako pomocná síla v rostlinné výrobě. Ve škole jste tomu říkali PPPD. Pomocník pomocníka pomocného dělníka. Z toho si pamatuješ jen jedno ráno. V šest hodin, v úplné tmě, ve vaťáku a zmijovce, ve dvacetistupňovém mrazu, kopeš krumpáčem výkop pro kabel. Země je zmrzlá a tvrdá jako kámen. V rozsvíceném okně budovy vidíš dvě ženy v bílých halenkách s krátkým rukávem. Vaří si kávu, smějí se, povídají si a občas přendají na stole nějaký papír. Mrzneš a díváš se na komfort vytopené kanceláře. Zřejmě se víc učily. Tak nějak proběhl první půlrok. S krumpáčem a lopatou.
A protože rodiče chtějí, abys opravdu poznal, co je práce, druhý půlrok nastupuješ jako krmič krav. Do kravína, kde je sto dojnic. Dvousměnný provoz. Jeden týden odpolední, v sobotu a neděli obě směny, pak týden ranní a teprve další víkend volno. Jaké překvapení, že v kravíně se pracuje i o víkendu, neboť krávy chtějí žrát a dojit pořád. Na směně jsou dva lidi. Každý musí vykydat, nakrmit a podojit padesát krav. Nemáš čas ani na krátký odpočinek.
Ranní směna začíná ve tři hodiny. Kravín je ve vzdálené vesnici. Musíš vstávat v půl druhé. Vracíš se někdy kolem jedenácté. Najíš se a padneš do postele úplně mrtvej. Okamžitě usneš. Před čtvrtou se vykopeš zpod peřiny, klidně bys spal dál, ale chceš alespoň chvilku žít. V devět jdeš spát, vždyť za chvíli vstáváš.
Na odpolední musíš odjíždět ve dvě. Vzhledem k tomu, že vstáváš v jedenáct, máš pro sebe jen pár hodin.
Když máš o víkendu obě směny, tak se mezi nimi jen skácíš do postele.
Není čas ani zajít na pivo, natož s holkou na rande. Žiješ jen jeden víkend za 14 dní. Je to smrtelný kolotoč. Máš pocit, že jsi jen v práci.
Jednou na ranní už jsi fakt unavený. Nestíháš. Ve své řadě krav máš podojené tak dvě třetiny. Tvoje kolegyně v druhé řadě už končí. Zase má hotovo dřív než ty. Stará vrásčitá hubená žena. Když jsi ji viděl prvně, měl jsi pocit, že když to zvládne ona, musíš to ty zvládnout s prstem v nose. To jsi ovšem netušil, že ona nabere na jedny vidle třikrát tolik sena než ty. Teď vezme své dvě dojačky, přenese je k tobě do řady a nasadí je na poslední krávy ve tvé řadě. Usměje se na tebe. Je ti blbý, že ti pomáhá. Poděkuješ jí a řekneš, že už to zvládneš. Ona přikývne, a když podojí tvé dvě krávy, rozloučí se a odchází. Tvoje kráva si skopne z vemene dojačku přímo do lejna, které těsně předtím vykadila. To se stává, ale teď to fakt nechceš. Vezmeš dojačku, omyješ ji, omyješ i krávě vemeno a znovu dojačku nasadíš. Kráva je v klidu, ale sotva vstaneš, skopne dojačku do lejna znova. Dojdeš pro škrabku, lejno shrneš, přihodíš trochu slámy, vše znovu očistíš, zkusíš odstříkat mléko ze struků, jestli nemá zánět. Vše vypadá v pořádku. Nasadíš dojačku a sotva vstaneš, kráva ji skopne. Tak ji znovu umyješ, znovu nasadíš a sedíš na bobku u krávy, aby byla klidná. Opíráš se hlavou o krávu a usínáš. Ale probere tě divné bučení, které jde z druhé řady. Sotva vstaneš, kráva zase dojačku skopne. Kopneš do dojačky a necháš ji ležet. V druhé řadě se něco děje. Kráva, která měla rodit, právě začala. Ale něco je špatně. Stojí celá strnulá a šíleně bučí. Vidíš, že zkouší tlačit, ale pochva se téměř nerozevírá. Jdeš blíž, rozevřeš pochvu a vidíš kopýtka. A taky velký problém. Jsou to zadní kopýtka. Tele je obráceně. To jde mnohem hůř ven a musí se rychle, aby se neudusilo. Měl bys zavolat veterináře, ale na to není čas. Zkusíš telátko za kopýtka chytit, ale dobře víš, že je to vlastně nesmysl, dlaně sklouznou po slizu plodové vody. Rychle běžíš pro provazy. Omotáš je nad kopýtky, uděláš uzel. Musíš opatrně, abys nepoškodil kloub. Díváš se na krávu, posloucháš, jak bučí, a když máš pocit, že zatlačí, zabereš i ty. Provazy se zaříznou do nožiček, a nesklouznou. Telátko se posune jen o kousek. Tvoje a její síla na to nestačí. Ale to jsi tušil. Jde o čas. Rychle běžíš ke dveřím. Zapneš škrabák – elektrický dopravník na hnůj. Při běhu zpět vezmeš hrábě. Přivážeš na ně konec provazu. Opřeš se vší silou o krávu, aby stála alespoň trochu ke směru otáčení škrabáku. Znovu se na ni soustředíš, a když máš pocit, že zatlačí, strčíš hrábě do škrabáku. Musíš šikovně, abys je mohl zase snadno vyháknout. Jak se tam zaseknou, napnou provaz a ty jen usměrňuješ jeho sílu, tak aby telátko mohlo ven co nejpřímějším směrem. Kráva se zapře, šíleně bučí, chvíli se zdá, že prasknou hrábě nebo se přetrhne provaz, ale pak najednou telátko vyjede ven a s obrovským množstvím plodové vody spadne na zem. Škrabák ho táhne dál. Okamžitě uvolníš hrábě. Telátko se nehýbe. Skočíš k němu, v kleče mu jednou rukou zvedneš zadek nahoru a druhou mu otevřeš tlamičku a třeseš s ním. Z pusy vycáknou zbytky plodový vody a telátko se nadechne. Ještě se zakucká, ale začne pravidelně dýchat. Leží na slámě a dívá se na tebe. Připadáš si jako stvořitel. Kráva k vám otáčí hlavu, už bučí úplně jinak. Odvážeš mu provazy ze zadních nohou. Vezmeš ho do náruče a postavíš ke krávě. Ta ho začne olizovat. Telátko se motá na všech čtyřech jak na chůdách. Klečíš na slámě, jsi celý mokrý od plodové vody. Telátko se na tebe pořád dívá. Dojdeš k němu po kolenou. Strčíš mu prst do pusy. Okamžitě začne sát. Pomalu uhýbáš s prstem a ono jde za ním. Takhle ho dovedeš až k vemenu, pomalu vyměníš svůj prst za struk. Telátko se ho chytí a začne sát mléko. Kráva ho pořád olizuje. Vypadá to jak biblický obrázek. Skvělý, ale cítíš strašnou únavu. Začíná být pěkný horko. Uklidíš hrábě, provazy, vypneš škrabák. Ještě musíš dodojit svoji řadu krav. Všechny dojačky leží v hnoji. Umyješ je a nasadíš na další krávy. Pohledem kontroluješ telátko. Pořád saje mléko. V kleče dodojíš tu krávu, co pořád shazovala dojačku. Chce se ti spát, ale ještě pořád nejsi u konce. Horko je čím dál nesnesitelnější. Další kráva znovu zkopává dojačku do hnoje. Máš pocit, že padneš, i ji dodojíš v kleče u vemena. Pomalu dojdeš k telátku. Spokojeně leží v suché slámě a máma ho olizuje. Je to úžasný, ale moc dobře víš, že takhle to zůstat nemůže. Nemůžeš nechat telátko vedle mámy. Krávy stojí v řadě tak blízko u sebe, že by ho mohla buď sama máma, nebo sousední kráva zalehnout. A ty bys mohl mít na krku nedbalostní trestný čin. A stejně se telátko hned na odpolední směně odveze pryč od mámy, do malého kotce, kde se nebude moc ani otočit. Zepředu bude dostávat umělou výživu, dozadu kadit. Až povyroste, tak buď na jatka, nebo přivázat do řady, kde bude stát a dojit mléko až do smrti. Člověk přece musí jíst a pít co nejlevněji. Vedle v řadě ti zase kráva skopla dojačku, otráveně se vrátíš a dodojíš ji v kleče. Vyměníš další dojačky a jdeš pro provaz, uděláš smyčku, nasadíš telátku na krk a odneseš ho do chodbičky na kraj kravína. Mámu už neuvidí. Přivážeš ho k železné skobě, stojí na betonu a dívá se na tebe. Jdeš mu pro slámu, ať neleží na tvrdém. Vracíš se s plnou náručí slámy, ale telátko se na tebe lepí, že nemůžeš projít, odstrčíš ho, ale ono furt chce k tobě a sláma ti vypadne do žlabu. Zakleješ. Vyčistíš žlab. Jdeš ke svým kravám. Přendáváš dojačky. Pak ještě slámu pro telátko, chceš mu jí dát co nejvíc, ale ono se ti furt plete pod nohy, odstrčíš ho, ale ono chce k tobě a strčí ti do nohy, takže spadneš i se slámou na zem. Donutíš se zachovat klid. Vezmeš telátko do náruče, poponeseš ho na stranu, přitiskne se k tobě. Odstrčíš ho a řekneš: „Stůj tady! Aspoň chvíli, kurva!“ Když neseš další slámu, zase ti ji vyrazí. A najednou dáš telátku pěstí do obličeje a zařveš: „Do prdele, co sem ti řek?!“ A pak ani nevíš, jak dlouho ho mlátíš pěstmi do obličeje. Ono stojí, krčí se, nemá kam uhnout, napíná provaz a dívá se na tebe. Velkejma černejma očima.

A teď ve vlaku si říkáš, na co sis za těch víc než padesát let vzpomněl nejčastěji?
Na všechny mejdany, nekonečný chlastání, tuny srandy, líbání, milování, miliony zážitků? Ne. Nejvíc tě pronásledují ty černý oči plný strachu.

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zda, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022