Publikaci Smysl pro řád s podtitulem Studie o psychologii dekorativního umění, kterou roku 2021 vydalo nakladatelství Argo, napsal britský historik umění Ernst Hans Gombrich. Ernst Hans Gombrich (1909-2001) je považován za jednoho z nejvlivnějších kunsthistoriků dvacátého století. Narodil se ve Vídni, načež roku 1936 emigroval do Británie, kde působil na množství univerzit. Jeho nejznámější knihou je Příběh umění, dost možná nejprodávanější přehled vývoje umění od nejstarších dob do dvacátého století. Na jinou Gombrichovu publikaci, jmenovitě Umění a iluze, si můžete na našich stránkách po kliknutí na tento odkaz přečíst recenzi.

Právě na výše jmenovanou knihu Umění a iluze navazuje recenzovaná publikace Smysl pro řád, ve které Gombrich nabízí široce přístupnou, a přitom erudovanou teorii dekorativních umění. Autor zde zkoumá lidský sklon hledat v prostoru a čase řád, který je od pradávna reflektován v dětských hrách, v poezii, hudbě, ale i v právě dekorativních uměních. Gombrich v knize uvažuje nad tím, jak lidský mozek zpracovává podněty z vnějšího prostředí, konkrétně z oblasti umění. Tímto spojením psychologie a umění jsou Gombrichovy texty jedinečné – sám autor konstatoval, že tyto tendence u něj započaly již v dobách studií na univerzitě v Berlíně. Zde docházel na přednášky Heinricha Wölfflina věnované zejména estetice, kterými byl tak zklamán, že se raději účastnil přednášek z psychologie Wolfganga Köhlera, které mu připadaly mnohem napínavější. Od té doby je Gombrich více doma v psychologii než v estetice.

Díky tomuto svému zájmu mohl Gombrich ve své knize Umění a iluze formulovat přelomovou tezi, kterou jednou provždy rozptýlil mýtus hovořící o tom, že umělec se dívá na svět a prostřednictvím umění co nejlépe „kopíruje“ to, co vidí. Podle Gombriche není umění imitací vizuálního vzhledu, ale spíše obrazem toho, jak člověk daný námět vnímá v souvislosti s jeho funkcí. Publikace Smysl pro řád se knize Umění a iluze podobá nejen v tom ohledu, že obě zkoumají umění pohledem psychologie, ale například i v systému kapitol. Oba tituly se tak doplňují – jeden se zabývá psychologií reprezentativního umění a druhý spíše umění dekorativního.

Kniha začíná náčrtem vývoje ornamentu a designu od neoklasicismu do prvních let dvacátého století. Gombrich se věnuje mimo jiné vztahu dekorativního a „vysokého“ umění a analyzuje kupříkladu příčiny odmítání rokokového designu a obecně dekorace v neoklasicistní teorii. Snaží se ukázat, jak teorie abstraktního umění, které se objevily ve století dvacátém, vycházely z diskusí o ornamentálním designu v devatenáctém století. Z publikace je zřetelná autorova nelibost směřovaná k modernímu umění. Například abstraktní malbu Gombrich opakovaně nazývá „experimentem“. I přesto myslím, že si knihu užijí i fanoušci moderního umění, jelikož některé Gombrichovy koncepty a postřehy jsou v umění univerzálně platné.

Poté, co Gombrich zkoumá různé teorie designu, snaží se poskytnout obecné definice cílů dekorativního umění (jedná se o umění určené především k dekoraci, které v sobě spojuje ornament a funkčnost), přičemž je nachází v aspektech „rámování“, „vyplňování“ a „spojování“. Rámování spočívá dle Gombrichova pojetí ve vymezení a zdůraznění pole, které má být zdobeno. Vyplňování má pokrýt prázdný prostor a spojování pak tvoří vazby mezi základními prvky díla. Publikace je v tomto smyslu čtenářsky přívětivá – autor své myšlenky vysvětluje na konkrétních příkladech uměleckých děl, což čtenáři usnadňuje pochopení jeho konceptů.

Kromě toho Gombrich vysvětluje, jak vnímáme vzory a design – jádrem jeho interpretace je přirozená lidská vlastnost očekávat kontinuitu a pravidelnost. Autor však zároveň konstatuje, že opakování a pravidelné uspořádání reprezentativních motivů snižuje jejich mimetické účinky – například opakováním v geometrickém uspořádání může motiv listů ztratil svůj naturalistický vzhled. V tomto kontextu Gombrich obecněji diskutuje o dopadu vzorů na naše chápání obrazů a o způsobu, jakým může dekoratér využít naši tendenci promítat obrazy do tvarů tak, že například nejméně výrazný náznak očí či úst vyvolává dojem, jako kdybychom viděli tvář.

Publikace Smysl pro řád je dle mého názoru vhodná spíše pro erudovaného čtenáře, který z oblasti dějin umění již nějaké odborné knihy přečetl a je tak seznámen s teoretickými základy tohoto oboru. Gombrich v knize velmi často cituje další teoretiky umění, což by mohlo nedostatečně poučeného čtenáře mást. Na druhou stranu autor své myšlenky vysvětluje na četných příkladech, čímž text tvoří přístupnějším i „nestudentům“ dějin umění.

Související knihy

Smysl pro řád
Studie o psychologii dekorativního umění

Gombrich, Hans

Argo, 2021