Přinášíme vám ukázku z knihy Příchod Dánů,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

——————————

Mimořádné události léta roku 1144 měly vlastně svůj počátek dávno předtím, než se odehrály. V propletenci různých církevních i světských zájmů uvázla jako v síti řada velmi rozmanitých lidí: kleriků, od arcibiskupa až k nejnižšímu diákonovi biskupa Rogera de Clintona, i laiků, od knížat Severního Walesu po nejskromnějšího chalupníka v arfonských trefech. A mezi všemi takto polapenými se octl i jistý postarší benediktinský mnich z opatství svatého Petra a Pavla v Shrewsbury.
Bratr Cadfael vstoupil do měsíce dubna s lehkým nepokojem a nadějí, což u něj bylo obvyklé, když začali hnízdit ptáci, luční kvítí vystrkovalo poupata z mladé trávy a slunce v poledne stoupalo každým dnem výš nad obzor. Pravda, ve světě byly těžkosti, jako bývaly odjakživa. Nešťastná Anglie, roztržená vejpůl bratrancem a sestřenicí zápasícími o trůn, před sebou pořád ještě neměla žádnou zřetelnou naději na řešení. Král Štěpán stále ovládal jih a většinu východu, císařovna Matylda dík svému věrnému nevlastnímu bratru Robertovi z Gloucesteru bezpečně okupovala jihozápad a nerušeně vládla svému dvoru v Devizes. Už několik měsíců však proti sobě skoro nebojovali, buď z únavy, nebo z taktických důvodů, a v zemi se rozhostil zvláštní klid, téměř mír. V Bažinách pořád řádil bandita Geoffrey de Mandeville, nepřítel všech, ale jeho výbojnost byla sevřena kruhem nových králových pevnůstek, a tak byl stále zranitelnější. Celkem vzato, existovaly i skromné důvody k naději na lepší časy a sama svěžest a zářivost jara nepřipouštěla sklíčenost, i kdyby k ní měl bratr Cadfael sklony.
Přišel tedy onoho dne na konci dubna do kapituly v naprosto klidném a spokojeném rozpoložení, pln vlídné dobromyslnosti vůči všem lidem, a kdyby šlo o něj, všechno by klidně mohlo zůstat takhle usměvavé a nerušené přes celé léto až do podzimu. Rozhodně neměl žádnou předtuchu, že se tyto idylické poměry vzápětí změní, a tím méně, kdo změnu způsobí.
Stejný – vratký, ale vítaný – poklid jako by se napůl bojácně, napůl vděčně snesl i na kapitulu; jednání toho dne probíhala umírněně, bez rozepří, nevyskytl se žádný přestupek, dokonce ani bratr Jeroným si nestěžoval na žádné hříšky mezi novici, a školáci, zmalátnělí jarem a sluncem, se chovali jako andělíčci, jimiž rozhodně nebyli. I kapitola z řehole, předčítaná jednotvárným, káravým hlasem bratra Františka, byla třicátá čtvrtá, mírumilovně vysvětlující, že učení o stejném podílu pro všechny nelze vždy dodržet, protože potřeba jednoho může převyšovat potřeby druhého, a ten, kdo obdržel víc, si tedy nesmí libovat, že je lépe opatřen než jeho bratři, a ten, kdo dostal méně, ale dostatečně, nesmí závidět svým bratrům, co dostali navíc. Vše bylo klidné, smířlivé, umírněné. Snad i malinko nezáživné?
Celkem vzato, je to požehnání, žít v malinko nezáživných časech, zejména po rozvratu, obléhání a trpkém sváru. Přesto zůstával v Cadfaelovi stále nějaký kousíček, který svrběl, když ztišení trvalo příliš dlouho. Trochu vzrušení konečně nemusí být ke škodě a tvoří příjemný kontrapunkt k pevnému řádu, ať je sebevíc milován a ať mu člověk slouží nevímjak věrně.
Běžné záležitosti v jednání kapituly končily a Cadfaelova pozornost se snadno odpoutala od podrobného vyúčtování správce sklepů, protože sám žádné obedientské povinnosti neměl a ochotně to vše přenechával těm, kdo je měli. Opat Radulfus se chystal kapitulu uzavřít a zrakem přelétl přítomné, aby se ujistil, že nikdo nedumá nad žádnou námitkou či výhradou, když tu laický fortnýř, který během bohoslužeb nebo kapituly sloužil v bráně, strčil hlavu do dveří, takže bylo zjevné, že právě na tento okamžik za nimi čekal.
„Otče opate, je tu host z Lichfieldu. Biskup de Clinton ho poslal něco vyřídit do Walesu a on prosí, aby tu směl jednu nebo dvě noci přespat.“
Být to někdo méně důležitý, pomyslel si Cadfael, počkal by, až všichni vyjdeme, ale pokud to má co dělat s biskupem, může to být vážná věc, která si vyžádá oficiální zvážení, než se rozejdeme. Dobře si vzpomínal na Rogera de Clintona, rozhodného a rozumného muže, který uměl vystihnout, co je v lidech opravdové a co falešné, a naukové problémy řešil s nadhledem. Podle jiskřičky v oku jinak neproniknutelné tváře si na biskupovu poslední návštěvu s uznáním vzpomněl i Radulfus.
„Biskupův vyslanec je velmi vítán,“ pravil, „a může u nás bydlet tak dlouho, jak mu bude libo. Má nějakou žádost, kterou by nám chtěl přednést dřív, než uzavřu kapitulu?“
„Otče, rád by vám ihned složil poklonu a sdělil vám, jaké je jeho poslání. Záleží na vás, zda tady, nebo v soukromí.“
„Ať vejde,“ rozhodl Radulfus.
Fortnýř zmizel a tichý, diskrétní bzukot zvědavosti a dohadů, který rozčeřil kapitulu jako vlnky rybník, vyčkávavě utichl, když biskupův vyslanec vstoupil a stanul mezi nimi.
Malý človíček s útlými kostmi, hubený, ale šlachovitý, drobný jako šestnáctiletý chlapec, jemuž se velmi podobal, dokud si všímavý pozorovatel neuvědomil vyspělost a zralost oválné, bezvousé tváře. Benediktin jako tito bratři z opatství svatého Petra a Pavla, s tonzurou a v kutně, stál zpříma s důstojností svého úřadu a s pokorou a prostotou své povahy, křehký jako děcko a pevný jako strom. Věneček přistřižených slámových vlasů se mu nezvladatelně ježil, čímž připomínal dítě. Šedé oči, úctyhodně přímé a jasné, potvrzovaly, že už dospěl v muže.
Malý zázrak! Cadfael náhle držel dar, po němž v posledních letech často toužíval a jenž byl při své nečekanosti a nepravděpodobnosti určitě zázračný. Roger de Clinton nevyvolil za svého pověřeného vyslance do Walesu žádného objemného kanovníka působivého vzhledu z nejvyšší hierarchie své rozsáhlé diecéze, ale nejmladšího a nejskromnějšího diákona ze své domácnosti, bratra Marka, který vyšel ze shrewsburského opatství a svého času, po dva nezapomenutelné roky, byl pomocníkem mezi bylinkami a léky v Cadfaelově dílně.
Bratr Marek se hluboce poklonil opatovi a neposlušnou tonzuru schýlil se slavnostní vážností, v níž se, dokud opět nezvedl své jasné oči, dosud uchovávala nepatrná připomínka půvabu jakési absurdnosti, jež vždy obestírala nemluvného sirotka, jak si ho Cadfael pamatoval z té dávné doby. Když se Marek vzpřímil, byl opět vyslancem; nadále bude vždy zároveň dítětem a mužem, až do dne, kdy se stane knězem, což bylo jeho vášnivou touhou. Ale na to si ještě několik let počká; zatím nedosáhl potřebného věku.
„Pane,“ promluvil, „můj biskup mě posílá s gestem dobré vůle do Walesu. Prosí vás, abyste mě na jednu nebo dvě noci přijal mezi vás a ubytoval mě.“
„Synu,“ usmál se opat, „zde nepotřebuješ žádné pověřovací listiny. Myslíš snad, že jsme na tebe stačili tak rychle zapomenout? Máš tady tolik přátel, kolik je tu bratří, a za dva dny se tě ani všichni nenabaží. A pokud jde o tvé poslání, tedy o poslání tvého pána, uděláme v jeho prospěch, co bude v našich silách. Přeješ si o něm promluvit? Zde, nebo v soukromí?“
Vážná tvář bratra Marka roztála blaženým úsměvem nad tím, že se tu na něho nejen pamatují, ale dokonce pamatují s očividným potěšením. „Není to dlouhá historie, otče, a klidně ji mohu vyložit tady, přestože později bych vás rád poprosil o radu, protože takové poslání je pro mě nové a nikdo by mi nemohl lépe pomoci, abych je věrně splnil. Víte, že vloni se církev rozhodla obnovit biskupství u Svatého Asapha v Llanelwy.“

——————————

Přečtěte si celou ukázku.

——————————

O autorce

Ellis Peters, vlastním jménem Edith Mary Pargeter (1913–1995), byla anglická spisovatelka velšského původu, jejíž tvorba zahrnuje zejména válečnou, historickou a detektivní prózu. Rovněž byla úzce spjata s českou a slovenskou kulturou, zamilovala si Prahu a coby bohemistka přeložila do angličtiny řadu knih uznávaných autorů, jako byli Jan Neruda či Bohumil Hrabal. Do světové literatury se zapsala trilogií Nebeský strom, dále dvacetidílnou sérií historických detektivek s bratrem Cadfaelem (např. Hrnčířovo pole, Zázrak svaté Winnifredy, Splátka růží nebo Poustevník z Eytonského lesa), která se odehrává ve dvanáctém století za občanské války v Anglii, a také případy inspektora Felse a jeho syna, jež tvoří třináct svazků. Prakticky celý život – s několika výjimkami, jako byl například krátký pobyt v Praze – prožila v rodném kraji, jímž bylo hrabství Shropshire. Zde také zemřela ve věku dvaaosmdesáti let.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Petersová, Ellis

Mystery Press, 2022