V polovině listopadu 2022 nabídlo vydavatelství OneHotBook čtenářům preferujícím zvukové verze literárních děl audioknihu Jana H. Vitvara Umění, kterému nikdo nerozumí: Historky z podsvětí výtvarné kultury. Interpretace byla svěřena Petru Jeništovi.

Jednu věc si hned na začátku ujasněme: nejsem umělecký kritik a o umění vím jen to, jestli se mi věci označené za umění líbí, nebo nelíbí. Jestli mě nějakým způsobem oslovily, nebo neoslovily.  A přesně takovému druhu čtenářů (v našem případě posluchačů) je prý tento titul určen. Tak se na něj pojďme podívat.

Za vysoce pozitivní bych považoval skutečnost, že se autor, dle mého soudu, vyvaroval jakýchkoli pokusů podsouvat čtenářům vlastní názor. Neříká tedy: „tohle je super, ale lidi to jen nechápou“, stejně jako ponechává stranou soudy typu: „tak tohle už je vážně nesmysl“. Taková rozhodnutí i nadále zůstávají v kompetenci konzumenta umění bez ohledu na jeho formální kvalifikaci. Pro laika mého typu je velice zajímavé poslechnout si, co všechno lze za umění vydávat. Stejně tak je nesmírně vzrušující zjišťovat, jakými nástroji lze veřejnost, a zejména movité obecenstvo, přesvědčit o hodnotě daného artefaktu. To druhé je z mého pohledu asi nejzajímavější informace, kterou může posluchač v Umění, kterému nikdo nerozumí hledat. Zda ji nalezne, to je samozřejmě jiná otázka.

Nechci suplovat text publikace namátkovým výčtem v ní zmiňovaných případů. Zkusím tedy vypíchnout spíš témata jako taková. Posluchačovu pozornost se pokusí upoutat bezpočet případů realisticky uchopených instalací, u nichž dojde ke znehodnocení (ať už trvalému, nebo jen dočasnému) vlivem buď přílišné agilnosti úklidových služeb, nebo nedostatkem komunikace ze strany galerie směrem k uklízečkám. Nejedno takové „umělecké dílo“ pak skončilo v odpadcích, případně bylo přearanžováno pod dojmem, že je kdosi znesvětil. Jako jeden příklad za všechny uvedu umělkyninu rozestlanou postel s pohozeným spodním prádlem a použitým kondomem, která byla na sklonku dne ustlána a tím zbavena své původní umělecké hodnoty (záměru). Některá díla pak zase působí jako jakýsi pokus zjistit, kolik vyznavači umění snesou. Ať už jde o banán přilepený lepicí páskou na zdi, nebo třeba konzervy údajně obsahující umělcův exkrement, třicet gramů ryzího trusu na jednu plechovku. Zjišťovat, zda artefakt skutečně obsahuje slibovaný obsah, se rovná znehodnocení předmětu jako takového (jako když sběratel rozbalí limitní edici ojedinělého komiksového vydání). Ergo vyhození tisíců až milionů, které kupec do vlastnictví takového předmětu investoval. Velkou pozornost věnuje Jan Vitvar domácí umělecké scéně. Z té současné zmiňme třeba aktivity skupiny Ztohoven. Jak o tom tak teď přemýšlím, nejméně v jednom případě jsem z textu nabyl dojmu jistého autorova negativního stranění. To ve chvíli, kdy zmínil téma diskriminace umělců na základě jejich národnosti či etnické příslušnosti. V této souvislosti padlo jméno bývalého šéfa Národní galerie Milana Knížáka a k němu komentář, kterak odmítal díla českých Němců, stejně jako romských autorů. Velmi specificky působí část hovořící o technickém umění, při němž dílo vzniká zprostředkovaně za použití technických pomůcek, ať už jde o stavební stoje, nástroje, či celý houf robotů pracujících v jednom rytmu. Podobně ale k vytvoření malby může posloužit i prostá větrem rozkývaná větev, případně roztočené kolo. A jakýsi vrchol takových technokratických instalací by mohla dobývat třeba skupina najednou zapnutých praček, otřásající základy galerijní budovy natolik, že si ostatní nájemníci museli vymoci alespoň snížení výkonu elektrických motorů pohánějících tento opravdu atypický umělecký artefakt. Jistý prostor v knize dostali i vtipálkové, kteří si „zaručené odborníky“ dobírají. Zkuste tedy pohodit do kouta místnosti naplněné záhadnými plastikami své brýle za pár korun a stoupněte si před ně s předstíraným zaujetím. Třeba se také dostanou na přední stránky periodik hodnotících umění jako jeden z nejlepších vystavovaných kousků.

Tištěná verze Umění, kterému nikdo nerozumí vyšla u nakladatelství Paseka již v roce 2021. Sedm kapitol a necelé dvě stovky stránek reprezentuje ve zvukové podobě dvacet jedna souborů ve formátu mp3, jejichž poslech trvá bez devíti minut sedm hodin. Hlas Petra Jeništy se k prezentaci daného tématu dokonale hodí. Zaujetí, stejně jako místy naznačený nadhled, zvyšuje celkově pozitivní dojem z poslechu tématicky pestrého díla. Netuším, jestli se v tištěné verzi Umění, kterému nikdo nerozumí objevují i nějaké obrazové ukázky toho, o čem se v ní hovoří (a čekal bych, že spíše ano), ale díky Jeništově přednesu jsem se vůbec necítil o takové vzorky ochuzen. Popravdě jsem si celou audioknihu pustil jen s malým časovým odstupem již dvakrát, protože některé situace v ní popsané jsem prostě musel slyšet znovu. A i k tomuto rozhodnutí přispěla právě interpretova schopnost zaujmout jak barvou hlasu, tak skvělým rytmem řeči.

Patříte-li stejně jako já mezi výtvarným uměním nepolíbené laiky, pak věřím, že vás Umění, kterému nikdo nerozumí obohatí. Jak znalostně, tak náladově. Někde se člověk zamyslí, jinde zasměje, aby vzápětí nechápavě zavrtěl hlavou. A pokud se naopak považujete za znalce, pak nejspíš také nebudete zklamáni. Buď si připomenete vám známá jména a situace, nebo se některým přiučíte. A na ta se pak můžete zaměřit ve své další honbě za (ne)pomíjivým světem umělecké tvorby. Kterému třeba porozumíte jen vy.

Související knihy

Umění, kterému nikdo nerozumí
Historky z podsvětí výtvarné kultury

Vitvar, Jan H.

OneHotBook, 2022