Čtení ke kávě: Co bylo, co zbylo (Radim Kopáč)

Co bylo, co zbylo

17.1.2023 Radim Kopáč Bez komentáře

Před pár dny, na přelomu starého a nového roku, umřel Jakub Mračno. Po roce 2000 pracoval jako novinář, v devadesátkách se ale angažoval v řadě podstatných věcí, co se děly v Praze kolem alternativní kultury, hlavně té radikálnější, spojené s nejrůznějšími formami aktivismu, jako skvoting a anarcho-punk.

Vídali jsme se docela hojně: ve skvotu Ladronka na Břevnově, v klubu Sedmička na Strahově, který byl tehdy plný právě punkové a hardcoreové muziky, a taky v kulturně-sociálním centru Black Hand, co provozoval v Dejvicích Petr Bergmann. Chtěli jsme tehdy lepší svět, co jiného: revoltu a změnu na romantický způsob. Jeli jsme buď jasně pro (ekologii, práva zvířat, lidská práva), anebo jasně proti (rasismu, xenofobii, sexismu). Ideálně metodou do-it-yourself: každý za sebe, po svém, vlastními prostředky – ale vždycky s ohledem na druhého, respektive na druhé. Prostě aktivita, činnost. Žádné „No future“, jak zpíval v šestasedmdesátém Johnny Rotten ze Sex Pistols, ale spíš „Tomorrow belongs to us“, jak deklamují o pár let mladší Discharge.
Asi před rokem jsem Jakuba po dlouhé pauze, skoro po dvou dekádách, znovu potkal a ujistili jsme se, že výhledově musíme dát řeč. Třeba o knize Punk je mrtvý – a kdo ne?, kterou jsem sestavil v roce 2016 jako poctu britskému punku a americkému hardcoru. Ale ne tolik muzice, hlavně textům – myšlence, ideovému backgroundu. Zatímco ve staré Anglii to byl navenek mišmaš, který kdesi vespod jednotil pocit zoufalé generace, co má před sebou nanejvýš šedou mlhu, ne-li rovnou černou tmu, v nové Anglii to jelo trochu přehledněji. Po jedné lince brutální, syrová introspekce (Henry Rollins), po druhé radikální kritika západní politiky a společenského dění v kapitalismu (Jello Biafra), po třetí sublimované strachy a úzkosti, podané pod maskou béčkových hororů hlavně z amerických šedesátek (Glenn Danzig) a po čtvrté programová kultivace ducha a těla na cestě za vyšším cílem (Ian MacKaye).
Ale spíš by ten rozhovor byl na téma, které jsem zpracoval s fotodokumentaristkou Gabrielou Kontra v titulu Padáme i na tvou hlavu. Skvoty, centra, kluby v Praze. Co bylo, co zbylo z devadesátek (2021). Ta desítka vybraných míst, která kniha připomíná v portrétech (Buďánka, Cibulka, Medáci, Milada, Propast, Sochorka a Papírna, Zlatá loď plus ta trojka zmíněná výše: Black Hand, Sedmička, Ladronka), fungovala tehdy jako podhoubí, jako síť nesmírně bohatá na energie a živiny, které zdejší komunita anarcho-punks a skvoterů potřebovala nutně ke své existenci. Než začala na sklonku dekády zvolna hasnout, ztrácet chuť, přecházet od kreativních výbojů a hravých, zábavných realizací ke stereotypu, trpnosti a pasivitě. Jistě i kvůli vlně nových médií a digitálu, jistě i kvůli stále ostřejšímu a bezohlednějšímu tažení státu proti jakékoli jinakosti, specifice.
Ale asi nejradši bych dal řeč o dvojce knížek, co vyšla v posledních týdnech. Pod hlavičkou petřínského do-it-yourself nakladatelství Divočina, které provozuje zmíněná Gabriela Kontra; ostatně na obou titulech se podílela. Ten první dává tématu obecný rámec, ten druhý jde po konkrétním životním příběhu. V první knížce jsem stopoval dětství a mládí českého punku a hardcoru, vyrostlého na louce polooficiální alternativy a ostře pronásledovaného undergroundu, posbíral texty víc než sedmi desítek kapel z let 1979 až 1989 – a připojil rozhovory s pamětníky, jako Štěpánem Stejskalem, Josefem Vlčkem, Petrem Zelenkou a Pavlou Jonssonovou; druhá knížka je pak memoárový dialog s úvodem vyvolaným Petrem Bergmannem, řečeným Bergámo, „punkem zuřivým“, zřejmě nejviditelnější a nejfunkčnější postavou zdejšího občanského aktivismu po devětaosmdesátém roce. Jeho Black Hand, kde jsme se s Jakubem Mračnem potkávali, svítil z dejvické Kafkovy ulice směrem k dnešku jako maják.
Black Hand rozjezdily buldozery v osmadevadesátém. A z toho plánovaného rozhovoru s Jakubem Mračnem už taky nic nebude. Tak aspoň tahle vzpomínka-připomínka…

Radim Kopáč

Autor je kulturní publicista a historik, vystudoval novinařinu a mediální studia na Univerzitě Karlově, pracuje na ministerstvu kultury. Autor řady knih na témata z okraje kultury a společnosti posledních století, jako Velká kniha o prdu (2009), Nevěstince a nevěstky (2013), Punk je mrtvý – a kdo ne? (2016), Praha erotická (2017), Praha ožralá (2021), Padáme i na tvou hlavu (2021) – a nejnověji Všechno je špatně, zpátky na stromy a Punk zuřivej (obě 2022). Žije v Praze, je ženatý, má tři syny.