Knihu Krabička vzpomínek vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Když se vrátím do svého pokoje, sednu si na kraj postele, Candice si klekne na podlahu a svléká mi punčochy. Všimne si, že mám oteklé kotníky, a bez váhání mi je promasíruje. Nevím sice, kolik jí platí, ale rozhodně si zaslouží víc.
„Jak se ti líbila oslava?“ zeptá se.
„Moc, má milá,“ odpovím upřímně. „Už si ani nepamatuji, kdy naposledy někdo přichystal večírek na mou počest.“
Vstane a hodí punčochy do koše na prádlo.
„Chceš pomoct svléknout šaty?“ nabídne se. Ani nepočká, než odpovím, a rozepne mi zip na zádech.
„Tak, ostatní nechám na tobě. Zatím ti uvařím kakao.“
Je to od ní milé. Vyřešila za mě největší nepříjemnosti – punčochy a zip vzadu na šatech – a odešla, abych se mohla sama převléknout do noční košile. I v mém věku je důležité zachovat si sebeúctu a jistý stupeň samostatnosti. Stále mám svou důstojnost. Ten prohřešek s rozmazanou rtěnkou jí prominu. Když se vrátí, už sedím v posteli v noční košili a opírám se zády o polštář, na tváři se mi leskne tenká vrstva masti na vemena. Obě ruce natáhnu za šálkem teplého kakaa. Ne že bych se bála, že ho neudržím v jedné ruce, jen nechci riskovat. A to zjevně nechce ani Candice – šálek naplnila pouze do tří čtvrtin. Zadívám se jí do tváře a žasnu, že i v tak pokročilé hodině vypadá svěže. Už to její bezvadně upravené obočí mi vyráží dech. Často mi opakuje, že obočí je nejdůležitější součástí obličeje. Přejde směrem k mému toaletnímu stolku a vezme do ruky zarámovanou fotografii.
„Co je to za krasavici?“ zeptá se mě.
Tu fotku jsem vystavila na stolek dnes ráno. Chtěla jsem si připomenout, jak mi lichotilo, když se za mnou kdysi otáčeli muži.
„To jsem přece já. Nepoznáváš mě?“ Přiloží mi obrázek ke tváři a uznale vydechne.
„Byla jsi kočka, Jenny. Zamlada jsi určitě odháněla nápadníky jak mouchy.“
Skromnost mi brání, abych to přiznala nahlas, ale není daleko od pravdy. Často přemýšlím, jestli by se můj život ubíral jiným směrem, kdybych vypadala jako zadek autobusu. Vrátí fotku na toaletní stolek a pohledem zavadí o lesklou dřevěnou krabičku. „Ani tohle jsem ještě neviděla.“ Uvolní západku a zvedne víko. Mezi zvědavostí a drzostí je tenká hranice.
„Přines ji sem, drahá.“
Popadne krabičku, přejde k posteli a posadí se na prošívanou přikrývku.
„Je nádherná, Jenny.“
Těší mě, že oceňuje vysokou řemeslnou kvalitu ozdobné krabičky, ale pro mě je vzácná zejména tím, co ukrývá uvnitř. Nejsou to šperky, ale vzpomínky na celý můj život. Candice do ní bez dovolení strčí ruku a vyndá dřevěnou sošku dívky, která s rozevřenou náručí objímá prázdný prostor. Když ji začne převracet v prstech, zpozorním.
„Nechybí té sošce kus?“
Usrknu si kakaa. „Chybí.“
Nic víc nedodám a Candice si znovu prohlíží krabičku, chvíli se v ní přehrabuje, nakonec vytáhne narůžovělý žilkovaný kamínek z daleké pláže, kde jsem nebyla už tak strašně dlouho. Nastavím ruku a ona mi ho vloží do dlaně. Důvěrně známý oblý tvar kamínku mě uklidní, ale zároveň oživí bolestné vzpomínky. Slíbila jsem, že ho budu hlídat jako největší poklad, a slib jsem dodržela. Dodnes ho mám. Candice si prohlíží staré dopisy, fotografie, zažloutlé novinové výstřižky. Vezme do ruky dvousloupcový článek, který jsem uklidila do krabice teprve před několika měsíci. Papír je ještě bílý, inkoust zatím nevybledl. Letmo zahlédnu palcový titulek, a přestože jsem ho už viděla mnohokrát, stále mnou otřásá. Je to pouze jedno slovo: Vyvražděni. Přimhouřenýma očima proletí článek.
„Proč ho máš schovaný?“ zeptá se.
Výstřižek jí vezmu, přeložím ho na polovinu a zhluboka se nadechnu. „Candice, chtěla bych tě požádat o laskavost.“
„Ano,“ přikývne vesele. „O co jde?“
Říká to tak bezstarostným tónem, jako by se domnívala, že ji poprosím, aby zaběhla do pekárny koupit čerstvý chléb. Jenže za chvíli zjistí, že jde o něco vážnějšího. Mnohem vážnějšího.
„Potřebuji vyřešit jistou záležitost, ale sama to nezvládnu. Musí mi pomoci někdo, komu důvěřuji. Doufám, že když ti odvyprávím svůj příběh, pochopíš, jak je pro mě důležité, abych se na tu cestu vydala.“
„Na cestu? Jakou cestu?“
„Mám poslední možnost, abych se jednou provždy vyrovnala s minulostí.“ Chytím ji za ruce a stisknu jí je takovou silou, až mi zbělají klouby. „Prosím tě, Candice, řekni, že pojedeš se mnou.“

—————————————————–

K dispozici je také kompletní ukázka.

—————————————————–

O autorce

Kathryn Hughesová žije nedaleko Manchesteru, kde se také odehárává její první román s názvem Dopis. V současné chvíli je spisovatelkou na plný úvazek. V češtině vyšly už některé její další knihy: Poslední slib, Tajemství nebo Klíč.

Zdroj informací: Cosmopolis

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Hughesová, Kathryn

Cosmopolis, 2022