Čtení ke kávě: Maturita z ruštiny byla za komoušů povinná (Martin Patřičný)

Maturita z ruštiny byla za komoušů povinná

6.1.2023 Martin Patričný Bez komentáře

Patricny_Maturita z rustiny byla za komousu povinna

Od okupace v r. 1968, kterou připravili Rusáci, jsem se už dál nikdy neučil ruštinu.

A na počátku mého maturitního roku (1975), na podzim, mě na chodbě gymnázia odchytila naše ruštinářka, která mě znala. Lépe – znala mé neznalosti ruštiny. Paní profesorka Šplíchalová si mě vzala stranou a sdělila, že mě přihlásila do recitační soutěže Rosiana.
„Martine, nediskutujte se mnou,“ řekla mi, „na tu soutěž prostě půjdeme. Báseň si jistě připravíte sám.“
Vybral jsem od Majakovského báseň Památník Puškina.
Musím říct, že jsme se tehdy – recitátoři v Praze – navzájem znali.
Když jsme na tu Rosianu s paní ruštinářkou přišli a viděl jsem, kdo tam je, tj. s kým budu soutěžit, věděl jsem, že vyhraju. Otočil jsem se k pí profesorce a řekl jsem rezolutně: „Do Ruska nejedu!“ To byla totiž první cena, jet soutěžit do SSSR. Ne!
Paní profesorka kývla. Nerad lžu a v básních nelžu nikdy. Přednesl jsem i tu ruskou, jak jsem uměl nejlíp, a sklidil úsměvy a potlesk. Porota celou věc nakonec vyřešila šalamounsky – udělila totiž dvě první ceny: jednu s postupem (do SSSR) a druhou bez postupu, za tu byly, myslím, hodinky…
Proč jsem nedostal postup, mi trochu rozpačitě a skoro omluvně objasnil továrišč předseda: … nemáte totiž úplně správný přízvuk…
Diplom z té komoušské soutěže jsem nikdy neviděl, paní profesorka mi ho hned zabavila. Celou tuhle záležitost jsem vytěsnil a skoro zapomněl.
Přešly Vánoce, začal další rok, kalendářní, a už na jaře vrcholily přípravy na maturitu. Potom přišel svaťák. (Říká se tak tomu týdnu ještě dneska?) Před ním mi paní ruštinářka sdělila, že nad mou písemnou prací z RJ zavírala obě oči, některé chyby přehlédla, ale přesto musela klasifikovat dostatečně, kvůli možné kontrole. A já jsem přitom celou tu práci opsal, slovo od slova.
A to už jsem začal mít strach. Věděl jsem, že RJ nikdy nedohoním, ani přes prázdniny ne, i kdybych chtěl. To bych nezvládl. A očekávání mých rodičů… Takže zachránit mě mohl jen nějaký zázrak. Patová situace.
Jinak jsem maturoval z češtiny – radost a brnkačka, byl jsem premiant – a kromě dějepisu ještě z latiny. Z té jsme ten rok ze všech pražských gymplů maturovali jen dva: nějaká holka z „Přípotoční“ a já – asi taky trochu z frajeřiny.
Nadešel den úředních maturitních zkoušek a ruštinu jsem měl hned jako první.
Po skončení toho fiaska, trapasu, blbé chvíle, jsem věděl, že v prdeli jsem, a ne, nevyhrabu se. Notabene, když předsedkyně maturitní komise byla taky ruštinářka. Věděl jsem, že už se dál ani nemusím snažit.
Takže když jsme se šli po obědě podívat do školy co a jak a viděl jsem, že mám z ruštiny dobrou, zíral jsem na to jak zjara. A ještě jsem se bál, jestli to není omyl, ale ne, čeština (Prameny české básnické tvorby XX. stol.) a latina za jedna, dvojka z dějepisu a pak trojka! Ostatek jsem se dověděl od spřátelené češtinářky.
V zákulisí totiž všechno probíhalo poměrně v klidu a zaběhnutým způsobem. Jenže potom se soudružka předsedkyně, asi spíš ze zdvořilosti, obrátila na mou ruštinářku a ptala se, jakou známku mi navrhuje. A ta báječná, úžasná Šplíchalka – nikdy to jméno nezapomenu – řekla, že dvojku, že chvalitebnou! A to už na ni zírali všichni. A souška předsedkyně se jí – stále ještě slušně – zeptala, co ji k tomu vede. A Šplíchalka jí řekla, že jsem trémista. – „Trémista?“ řekla předsedkyně, „to jsme viděli v latině a hlavně v češtině, ta byla brilantní.“
To bylo tím, že ta ruština byla první, víte, hájila se Šplíchalka.
Předsedkyně se naklonila a začala: „Chcete říct, že on se nejdřív musí osmělit, aby potom…“ ale nedořekla. Protože Šplíchalka zatím vytáhla trumf. Vytáhla z obálky ten velký kýčovitý diplom z Rosiany, celý psaný rusky, první cena, a posunula ho k ní. Předsedkyně ho chvilinku studovala a pak se obrátila na pana ředitele a zeptala se: „Souhlasili byste s trojkou?“ „Ovšem, paní kolegyně,“ odpověděl kulantně náš pan ředitel, který nikdy nesoudruhoval.
A když se moje češtinářka – už v klidu – ruštinářky ptala, proč navrhovala hned dvojku, a smála se, dostala odpověď: „No, aby bylo kam ustupovat… Do předem připravených pozic!“ A když se smály už obě dvě, dodala schválně nafoukaně: „Se čtyřkou bych se nikdy nesmířila!“
A tak jsem maturoval z ruštiny. Jsou lidi, co vám v životě prostě pomůžou. Jen tak. A pořád si ještě myslím, že se při tom navíc náramně dobře baví.

Martin Patřičný

Autor je výtvarník-dřevař, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR. Autorovi nedávno vyšla nová kniha Umění dřeva.