Před pěti lety jsem havaroval s kamionem. Pak to šlo ráz na ráz. Vyhazov z práce. Neplacení alimentů. Facka ženský, co na mě řvala, že když nezaplatím, tak mě udá. Butyrka, Jaroslavl a teď tu stojím a poslouchám velké kápo, jak nám slibuje volnost.
Máme pět minut na rozmyšlenou. Ještě dva roky mezi mukly, nebo boj za vlast plus možná prachy a svoboda, nebo taky střela do čela a klid. Stojíme venku a všichni máme dojem, že se můžeme svobodně rozhodnout. Slávu, nebo hanbu. Všichni jsme jen čísla. Nejdeš spát, kdy chceš, nejdeš spát, kam chceš, ani na ten hajzl nejdeš, kdy chceš, a ten chlap se nás ptá, kam si stoupneme za pět minut. Za ním, nebo zpět ke svým dozorcům. Je to frajer. Na frajery pozor. Jenže když chceš v Jaroslavli přežít, musíš vědět, kdo čemu šéfuje. Předem vím, že si stoupnu za něj, i když říká, že útěk je nemožný. Každý prý můžeme selhat, ale říká nám, zradit kamarády, na to má jediný recept, žádný Petak. Všichni prý víme, jak s takovými bastardy zatočit.
Tak ještě dvě minuty. Jdu na jeho stranu mezi prvními. Jak říká, všichni máme na výběr. Kurva, jasně, že je v tom nějaká levárna. Na marody si nehrajem. Jdeme tam skoro všichni. Chci svobodu a taky slávu a taky prachy na ženský. Chci pryč z tohoto zavšiveného místa.
Dostali jsme po krabičce cigaret a upozornění, že zadarmo to nebude. Kdo podepsal, odejde jako vítěz, nebo s kulkou v těle. To, co někdy ve mě mluví, řeklo „nebo s kulkou v zádech“.
Cesta vlakem byla v pohodě. Kouřili jsme. I trochu kořalky se našlo. Cítili jsme ženský, jak se hrnou na naše prachy. To něco ve mně vidělo nové auto, cigárko u okna, pohodu. Výstup z vlaku a přesun do Zilů už zase připomínal manýry dozorců. Takové přepočítávání dobytka na porážku. Tušíš, kam jdeš, ale stejně tě všechno neodvratně vede jedním směrem. Ale když člověk dostane do ruky AK 47, to je hned jiná. To by v tom byl čert, aby si svobodu nevystřílel.
Ubytování bylo o něco lepší než v Jaroslavli a strava stejná, ale chutnala líp. AK čekaly na svoji práci, to pak člověku hned víc vytráví. Jenom škoda, že nám tu nabídku nedali dřív, když bylo tepleji. Teď už jsou dny krátké a tma, prostě tma.
Našim cílem byl Arťomovsk. Ivan Hrozný to měl za ostorožnu Bachmutovku. Naši mu říkají Arťomsk po nevlastním synu hrdinovi Stalina. Tak nám to aspoň před nástupem na Zily říkali. Pamatuji si to. Je to můj jmenovec. Celé město pojmenovali po hrdinovi, který se jmenuje jako já. Taky říkali, že je potřeba toto důležité místo očistit od nacistů. A od toho jsme tu my, abychom to provedli. Abychom zavedli pořádek. Nastolili úctu k tradici.
Hned první noc jsme věděli, že jsme na frontě. Blad. Opravdové, skutečné frontě. Svoboda opravdu zadarmo nebude. To je jasný. Ve vzduchu bylo bahno a rámus střel.
Výcvik byl svérázný. Zeptali se nás, kdo z nás tomu rozumí. Dva zvedli ruku. Oba veteráni z Čečenska. Tak nám představili naše nové velitele čety. Do oběda nás měli seznámit s „ákáčkem“. Klasika, rozborka, sborka. U AK nic těžkého. Dělali jsme to i se zavázanýma očima. AK můžeš zasrat blátem a ono přestane chřestit, ale střílet bude. Chvíli jsem měl dojem, že cesta ke svobodě je opravdu v našich rukou. To moje zrovna novotou nesvítilo, ale držet ho znova v ruce, to je síla. To něco ve mně se ptalo, jestli bych se odtud mohl prostřílet. Nehnat se do útoku, ale rovnou tady vzít AK a zdrhnout do zaječích. Byla to blbost, ale napadlo mě to.
Odpoledne již byla střelba. Navečer taktika. Plížení s AK za tmy. Druhý den jsem pochopil, že náš prapor je větší než rota, ale blad záleží jen na tvojí četě. Ta si má krýt vzájemně záda. Celý zbytek dne jsem byl s ostatními mukly z naší čety. Každýmu bylo jasný, že je tu sám za sebe. Každý držel to svoje AK. Nemuseli jsme se představovat. Znali jsme se od pohledu. V duchu jsem si říkal, kolik z nás to přežije. Pět? Deset? Zaříkával jsem si, že budu mezi nimi. Kdoví jestli by mě se zraněním poslali domů, nebo zpět do Jaroslavli. A s jakým zraněním? Asi ne. Kápo říkal, sláva, nebo smrt, nic mezi tím. Každý z nás měl zastřelit jednoho protivníka. Je nás mnohem víc a takhle jednoduchým počtům rozuměl každý z nás. Snadno jsme je mohli přečíslit. Stačí odprásknout jednoho Chochola, a když to udělá každý z naší čety, je vymalováno. Dříve domů, dříve finanční odměna.

Pátý den přišla řada na naši četu. Zavezli nás k malému asi pět metrů širokému zavlažovacímu kanálu. Dostali jsme jednoduchý úkol překročit vodu, která není hlubší než půl metru a dostat se pak 500 metrů na západ. Žádné kilometry, jen 500 metrů. To je nějakých 500 kroků. Tam se zakopat a počkat na spojaře. Našim úkolem nebylo v tento moment chocholy zabíjet, to udělá naše dělostřelectvo, jakmile protivník vystrčí hlavy ze svých děr. Velitel naší čety se zeptal na granáty. Užitečná věc pro boj v zákopech. Zda nějaké dostaneme. Dostal tak těsný výstřel vedle svého chodidla, že jsme všichni pochopili, že tu nejsme od toho, abychom se na něco ptali. Rozkaz pochopí i největší pako. Pět set metrů za vodu. To je zhruba tam, kam vidíme, na otevřené pole. To je naše daň za cestu ke svobodě. Cesta zpět není ani do Petaku.
Nekecali. Voda opravdu nebyla ani do pasu. Rozprostřeli jsme se v linii. Velitel čety uprostřed. Já jsem byl na levém kraji. Myslel jsem, že budu za poklusu střílet na nepřátele a oni budou padat jak hrušky. Místo toho jsem se s mokrými kalhotami plazil mazlavou hlínou. Říkal jsem si, dokud žiju, tak to jde. Když to začalo, přidal jsem v tempu. Myslím, že kluci uprostřed měli větší smůlu, do jejich míst dopadla salva min. Ve své rychlosti jsem padl do malého kráteru obsazeného dvěma mrtvolami. Palba utichla a já s nimi zůstal v té díře. Vůbec mi nedošlo, jak bych se chtěl se svojí malou lopatkou zahrabat. Nad hlavou mi zasvištělo několik střel směrem k Chocholům. Byli jsme jen návnadou na odkrytí jejich pozic. Kdybych měl teď pět minut na rozmyšlenou, jestli vystrčit hlavu a jít za svobodou, nebo zůstat s mrtvolami v díře, neuměl bych se rozhodnout. Bušil bych pěstmi do ukrajinské půdy a nikdy více již nechtěl, aby se mě někdo ptal, jak se rozhodnu. Blbě, vždycky blbě. Vždy jen hanba a nikdy žádná sláva.

---

Jiří Štágl

Autor pochází ze Znojma. Nastoupil na studia více škol, ale jen některá dokončil. Jedním z ústředních témat jeho života je vztah mezi tím, co se snažíme označit pravdou a realitou. Proto asi nejbližší a dokončená byla studia na FF UK v Praze. V profesním životě to měl podobné. Většinu času působil jako učitel, ale otázky po smyslu vzdělávání a vztahu mezi deklarovaným vzděláváním a realitou mu i proti jeho vůli nedovolovaly setrvat déle na jednom místě. Byl i živnostníkem roku, ale i zde ho vnější ocenění vedou jen na další cestu poznávání. V roce 2019 vydal svoji prvotinu Jiří věnující se domácímu násilí na mužích a letos vyšla další kniha – František – o muži hledajícím pilíře pravd v proměnlivém světě.
Možnost sdílet zkušenosti, kterou knihy nabízejí, autor považuje za jednu z výrazných charakteristik člověka. „Můj medailonek je poděkování všem, kteří mi skrze své knihy a jiné výtvory otvírají své lidství, a naopak já se snažím, abych i já otevíral druhým své osobní až intimní prožívání svého lidského údělu.“

Související knihy

František
Průvodce krizí moderního muže

Štágl, Jiří

Štágl, 2022

Jiří

Jiří Štágl

powerprint s.r.o., 2019