Při četbě doslova cítíte pach kouře, dehtu a smolného dřeva, máte pocit, že i vám se do kůže zadřel popel a hlína, v duchu vidíte lesní stráně, nořící se do mlžných závojů z dýmajících milířů.
Nahlédneme však i do života hajných a jejich úhlavních nepřátel pytláků. Zdejší muži občas sahali po dobře schované pušce a plížili se lesem, aby ve chvílích nejvyšší nouze nakrmili hladovějící rodinu; jiní si však z pytláctví udělali výnosné řemeslo a prodávali tajně zvěřinu hostinským v okolí.
Hlavním hrdinou je mladík Antonín Kos, syn z uhlířské rodiny, jenž se po smrti matky vrací ze studií na reálce v Rakovníku, aby pomohl otci, jenž si postavil chalupu v nově založené lesní osadě Karlově Vsi.
Chtějí spolu začít nový život. Ale brzy se vše nečekaně zkomplikuje…
Dobře zvolený hrdina dává autorovi možnost (a čtenáři výhodu) dívat se jeho očima – a tak spolu s Antonínem poznáváme postupně zdejší svérázný svět a rázovité postavy. Antonín však není jenomnějakou spojnicí jednotlivých epizod; jeho osud, spějící k dramatickému vyvrcholení, jepředznamenán již v první kapitole, popisující setkání uhlířů se skupinou pytláků. Vůdce pytláků,přezdívaný Černý Rys, se střetne pohledem s mladým Antonínem – a jako by přeskočila zlověstná jiskra. Cesty těchto mužů se budou od té chvíle neustále protínat; zprvu zdánlivě nahodile, ale postupem času s čím dál větší neúprosností.
Román plyne zvolna, s mnoha drobnými odbočkami, chvílemi jako by zavládla pohoda, ale nenechme se zmást, poklidná hladina času je ve chvílích, kdy to nejméně čekáme, náhle zčeřena prudkým, v několika případech doslova šokujícím úderem! Tok vyprávění nečekaně zrychlí a mění se takřka v napínavý thriller. Najdeme zde i prvky detektivky, když sledujeme pátrání křivoklátské četnické stanice po pytlákovi Černém Rysovi, obviněném z vraždy. Dramatické přestřelky s pytláky, honičky a plížení v lesích, nebo závěrečný souboj mezi vrahem a mstitelem připomínají scény z dobrých westernů.
Autor se snaží pochopit pohnutky svých hrdinů, nikoho předem neodsuzuje, ani nevyzdvihuje, odhaluje nám jejich myšlení, váhání, obtížné rozhodování; postavy jsou psychologicky věrohodné, spoluprožíváme s nimi každý okamžik a držíme jim palce. Jako motto prolíná příběhem touha vymanit se z pasti osudu, začít nový život… Jenže ta touha je stále znovu zmarňována. Ani závěrečné osvobozující Antonínovo gesto není jednoznačné… Můžeme si jen domýšlet, jak ho to ovlivnilo na zbytek života. Musel se zdát všeho – i lásky k prosté venkovské dívce Aničce, neboť tato láska nemůže být naplněna, ačkoliv oba vědí, jak hluboce jejich duše spolu souzní. Setkali se však příliš pozdě, Annin život se již předtím propojil s životem pytláka Černého Rysa.
Vyzdvihnout musím zejména fakt, že se autor drží drsné reality, dokonce syrovosti, a nesklouzne do sentimentality kdysi oblíbených „pytláckých povídek“, které ještě počátkem minulého století plnily rolnické kalendáře. Samozřejmě, že Kuška se jako autor nepokouší o nějaké „moderní“ literární výboje, je v dobrém slova smyslu tradicionalista, drží se klasické formy realistického románu. Nejvíc jsem si při jeho četbě vzpomínal na Klostermannovy příběhy z šumavské divočiny. Dobrá je forma krátkých kapitol, které i svými názvy navozují čtenářské očekávání a doslova nutí hltat další stránky. Pedantický kritik najde samozřejmě v románě drobné chybičky ve stavbě věty, nebo v dobových reáliích, ale opravdu jen drobné. Je úctyhodné, kolik musel autor nastudovat informací o postupech při vypalování milířů, o systému práce v lesích, o způsobech lovu a druzích pytláckých zbraní, o výbavě četníků a postupech při vyšetřování zločinů, ale také o dobovém oblečení, zvycích, slavnostech a historickém místopisu.
Dalším kladem je autorovo poetické vnímání přírody, působivé zachycení jejích proměn v průběhu dne i roku pomocí drobných, přesně odpozorovaných detailů. Zúročil ve vyprávění své zkušenosti nadšeného poutníka křivoklátskými lesy, o nichž psal i ve své předchozí knize „Křivoklátsko – cesta do duše krajiny“, která měla formu cestopisného deníku s mnoha náladotvornými fotografiemi. V tomto románě je však příroda doslova „další vystupující postavou“, spoluhráčem či protihráčem jeho hrdinů.
Pro místní obyvatele a milovníky popisovaných regionů má román ještě jednu přednost; zachycuje tehdejší podobu známých míst od Křivoklátu přes Branov, Týřov, Úpoř, Broumy, Kublov, Karlovu Ves, Nový Jáchymov a mnohá další místa, plasticky popisuje zdejší vrchy, rokle, potoky, studánky, jezírka a buližníkové skalky. Na velké finále nás vezme dokonce do protilehlých Brd, k Jedové hoře a dnes již
zaniklé vsi Hrachovišti. Některá z popisovaných míst se od těch dob nijak nezměnila, jiná jsou již k nepoznání. K přibližné orientaci poslouží čtenáři i mapka na konci knihy. Můžeme se tedy vydat po stopách literárních hrdinů, posedět na místě, kde pálili milíře, kde číhali na stádo laní, nebo kde stanuli s puškami proti sobě v konfliktu na život či na smrt.
Baladického ducha příběhu posilují ilustrační kresby Radima Seydla, včetně zdařilé obálky.
Příjemným překvapením je pro mne zejména fakt, že jde o autorovu románovou prvotinu. První pokus „poprat se“ s velkým románem (dokonce na 450 stranách!) dopadl pro Martina Kušku více než zdařile. Jsem zvědav, čím nás tento talentovaný autor překvapí příště.

Související knihy

Kuška, Martin

Kameel Machart, 2022