Knihu Zmrazeno vydalo nakladatelství Dokořán.

Zatčení v Madridu

Jaro 2018

Na konec jara bylo v Madridu nezvykle chladno. Přiletěl jsem sem na schůzku s Josém Grindou, nejvýše postaveným protikorupčním žalobcem ve Španělsku. Měl jsem mu předat důkazy o tom, že řada luxusních nemovitostí na španělském pobřeží Costa del Sol byla pořízena za špinavé peníze spojené s vraždou mého ruského právníka Sergeje Magnitského. Schůzku jsme měli domluvenou na následující dopoledne v 11:00, což je na Španělsko brzy ráno. Když jsem ten večer dorazil do hotelu, přispěchal do recepce ředitel a ujal se mě osobně.
„Pan Browder?” zeptal se. Přikývl jsem.
„Vítám vás v Gran Hotel Inglés. Máme pro vás zvláštní překvapení!“
V hotelech pobývám často. Ředitelé pro mě obvykle žádná překva-
pení nemívají.
„O co jde?“ optal jsem se.
„Uvidíte. Doprovodím vás do pokoje.“ Mluvil pečlivou angličtinou.
„Mohl bych poprosit o pas a kreditní kartu?“
Podal jsem mu je. Passi prohlédl a kreditní kartu – prestižní černou kartičku American Express, kterou jsem nedávno dostal – vložil do čtečky. Oběma nataženými dlaněmi tak trochu na japonský způsob mi podal klíč od pokoje a vyšel zpoza recepčního pultu. Pokynul rukou a řekl: „Prosím. Až po vás.“
Zamířil jsem k výtahu s ředitelem za zády. Vyjeli jsme do nejvyššího patra. Když se dveře výtahu otevřely, poodstoupil, abych mohl vyjít první. Jakmile jsme ale byli v hale, předběhl mě a zastavil se před bílými dveřmi. Krátce zašátral po univerzálním klíči a otevřel dveře. Povýšili mě do prezidentského apartmá. Byl jsem si vcelku jistý, že to nebylo kvůli tomu, kdo jsem, ale díky mojí nové kartě American Express. Vždycky jsem se divil, proč s tím lidi tolik nadělají. Teď mi to došlo.
„No teda,“ vydechl jsem.
Prošel jsem vstupní halou do bílého obývacího pokoje s vkusným moderním nábytkem. Na nízkém stole byly rozloženy talíře se španělskými sýry, iberskou šunkou a ovocem. Ředitel mluvil o tom, jakou ctí pro hotel je mít takového hosta, já měl ale vážné pochyby, že o mně ví něco jiného než to, jakou mám kreditní kartu. Provázel mě po apartmánu a evidentně toužil po pochvale. Ukázal mi jídelnu se stolem zaplněným pečivem, čokoládou a šampaňským na ledu; pak přišla na řadu čítárna s malou soukromou knihovnou; následovala hala se skleněným barovým pultem; pak malá kancelář s tlumeným osvětlením; a nakonec ložnice, pod jejímž vysokým oknem stála vana. Musel jsem potlačovat smích. Jistě, apartmá se mi líbilo – komu by se nelíbilo? – já ale do Madridu přijel na obchodní cestu na jednu noc. Jídlo, které mi tam nachystali, by stačilo pro půl tuctu lidí. A kdyby ředitel znal účel mé návštěvy – promluvit s vyšetřovacími orgány o těch ruských gangsterech, kteří si podobné apartmány s oblibou rezervují – už by ze mě asi tak nadšený nebyl. Nechtěl jsem ale být nezdvořilý. Když jsme se oklikou vraceli do vstupní haly apartmánu, vděčně jsem pokývl.
„Je to moc pěkné,“ řekl jsem. „Děkuji.“
Jakmile odešel, zavolal jsem své ženě Jeleně, která byla spolu s našimi čtyřmi dětmi doma v Londýně. Pověděl jsem jí všechno o pokoji, vykreslil jí, jak je extravagantní a absurdně směšný, a dodal, jak bych byl rád, kdyby tu byla se mnou. Po našem hovoru jsem se převlékl do džín a lehkého svetru na večerní procházku po madridských ulicích, abych se duševně připravil na dopolední schůzku s Josém Grindou. Nakonec jsem se ale ztratil v bludišti ulic a náměstí a musel si zavolat taxík, aby mě odvezl zpátky do hotelu. Druhý den ráno bylo jasno a slunečno. Na rozdíl od předešlého dne mělo být horko. Kolem 8:15 jsem si zkontroloval dokumenty a vizitky a otevřel dveře apartmánu, abych sešel dolů na snídani. Ve dveřích jsem se ale zastavil. Na chodbě stál ředitel a chystal se zaklepat. Po obou bocích měl uniformované policisty. Nášivky na jejich nažehlených modrých košilích nesly nápis POLICÍA NACIONAL.
„Omlouvám se, pane Browdere,“ řekl ředitel s pohledem upřeným na podlahu, „ale tito páni by si chtěli ověřit vaši totožnost.“
Většímu z těch dvou policistů s kamennými tvářemi jsem podal svůj britský pas. Prozkoumal ho a porovnal jej s papírem, který držel v druhé ruce. Pak řediteli řekl něco ve španělštině, které nerozumím. Ředitel překládal.
„Je mi líto, pane Browdere, ale musíte jít s těmito muži.“
„Kvůli čemu?“ zeptal jsem se ředitele s pohledem upřeným někam za něj.
Otočil se k většímu z policistů a španělsky něco zadrmolil. Strážník pohlédl přímo na mě a pronesl: „Interpol. Rusko.“
A do hajzlu.
Rusové se mě snaží zatknout už léta a teď je to konečně tady. Když vás zaplaví adrenalin, všímáte si zvláštních věcí. Zpozoroval jsem, že na opačném konci chodby svítí světlo a že ředitel má na klopě saka skvrnu. Taky jsem postřehl, že vypadá spíš znepokojeně než zkroušeně. Říkal jsem si, že to asi není kvůli mně. Zneklidňovalo ho, že jeho prezidentské apartmá nebude použitelné, dokud tam budou moje věci. Potřeboval, abych se co nejrychleji vypakoval. Promluvil rychle s policisty a pak řekl: „Pánové vám dají nějakou chvilku na sbalení.“
Proběhl jsem všemi místnostmi apartmánu do ložnice a nechal policisty čekat u vchodu. Najednou jsem si uvědomil, že jsem o samotě a mám příležitost něco udělat. Jestliže jsem původně luxus svého pokoje měl za pošetilost, teď to pro mě byl dar z nebes. Zavolal jsem Jeleně. Nebrala to. Pak jsem zavolal Rupertovi, svému španělskému právníkovi, který mi sjednal schůzku s prokurátorem Grindou. Ani ten se neozval. Když jsem se spěšně balil, vzpomněl jsem si na něco, co mi Jelena řekla poté, kdy mě v únoru toho roku zadrželi na letišti v Ženevě. „Po-
kud se něco takového někdy stane znovu,“ řekla, „a nikomu se nedovoláš, napiš to na Twitter.“
Twitter jsem začal používat o pár let dřívea teď jsem měl nějakých 135 tisíc sledujících – mezi nimi mnoho novinářů, vládních úředníků a politiků po celém světě. Poslechl jsem její radu a tweetoval: „Naléhavé. Právě mě v Madridu zatkla španělská policie na základě zatykače ruského Interpolu. Jedu na policejní stanici.“
Popadl jsem zavazadlo a vrátil se ke dvěma čekajícím policistům. Čekal jsem, že mě formálně zatknou, oni se ale nechovali jako ve filmech. Nenasadili mi pouta, neprohledali mě ani mi nic nesebrali. Jenom řekli, abych šel za nimi. Sešli jsme dolů a nikdo neřekl ani slovo. Když jsem platil, policisté stáli za mnou. Hosté, kteří procházeli halou, na nás civěli. Ředitel, teď už zpět za recepčním pultem, prolomil mlčení.
„Pane Browdere, chcete si u nás nechat zavazadlo, mezitím co půjdete s těmito pány na policejní stanici? Jsem si jistý, že se to rychle vyřeší.“
Jelikož o Putinovi a Rusku vím své, jistý jsem si tím vůbec nebyl.
„Věci si nechám, děkuji,“ odpověděl jsem.
Otočil jsem se čelem k oběma strážníkům, kteří mě obestoupili zepředu a zezadu. Vyvedli mě ven k malému policejnímu peugeotu. Jeden si vzal moje zavazadlo a uložil ho do kufru; druhý mě usadil dozadu. Dveře se s bouchnutím zavřely. Od policistů mě teď dělila přepážka z tlustého plexiskla. Zadní sedadla byla z tvrdého plastu, z jakého se dělají sedačky na stadionech. Nebyly tam žádné dveřní kliky a otevřít se nedala ani okna. Interiér páchl močí a potem. Řidič nastartoval auto, jeho kolega rozsvítil maják a zapnul houkačku. Vyrazili jsme. Jakmile začala ječet policejní siréna, napadla mě strašná myšlenka. Co když to nejsou policisti? Co když si někde sehnali uniformy a policejní auto a za policisty se jen vydávají? Co když mě místo na policejní stanici vezou na nějaké malé letiště, kde mě naloží do soukromého letadla a odvezou do Moskvy? To nebyla jen tak nějaká paranoidní fantazie. Dostal jsem na desítky výhrůžek smrtí, a před pár lety mě dokonce jeden americký vládní úředník varoval, že mi hrozí mimosoudní vydání.

————————–

Přečtěte si celou ukázku.

————————–

O autorovi

Bill Browder (* 1964) je britský finančník a investor původem z USA. Krátce po pádu Sovětského svazu začal v době masivní privatizace investovat v Rusku. Jeho investiční fond Hermitage se stal po přelomu tisíciletí největším a nejvýnosnějším v zemi. Jako minoritní akcionář některých velkých ruských podniků se zajímal o to, jak jeho investice trpí kvůli podvodům a korupci v řadách většinových akcionářů, z nichž mnozí měli blízké vazby na Kreml. Poté, co začal veřejně odhalovat jejich pochybné praktiky, se v Rusku dostal na seznam nežádoucích osob – v roce 2005 mu byl odepřen vstup do země a tamní úřady jej prohlásily za hrozbu pro národní bezpečnost. Po smrti Sergeje Magnitského v ruském vězení se jeho životním posláním stalo prosazování nástroje, který by umožnil uvalit finanční a cestovní sankce na zkorumpované činitele. Vlastní obdobu takzvaného Magnitského zákona již přijalo více než 30 zemí po celém světě. Bill Browder je také autorem knihy Rudý zákon.

Zdroj informací: Dokořán

Nakladatelství Dokořán vzniklo v roce 2001 a dosud vydalo více než 600 titulů, z nichž asi 1/3 tvoří překlady z angličtiny, francouzštiny, němčiny, holandštiny, čínštiny, italštiny, polštiny a ruštiny. Od počátku se zaměřuje na populárně-naučnou a odbornou literaturu s výběrovými přesahy do kvalitní beletrie a poezie. Snaží se vydávat tituly nejen zajímavé, ale i profesionálně vyrobené. Mezi jejich hlavní autory patří z českých například Václav Cílek a Ludvík Vaculík, ze zahraničních pak John D. Barrow, Jeremy Clarkson, Michio Kaku, Stephen Hawking, Mario Livio, Simon Schama či Mariusz Szczygieł.

Související knihy

Browder, Bill

Dokořán, 2022